
Umělá inteligence, respektive firmy, jež tu kterou AI vlastní a využívají, toho o nás budou vědět zjevně rok od roku víc a víc, což je jistě svým způsobem alarmující. Mluvím o takzvané Narrow AI neboli úzké umělé inteligenci. Té je zjednodušeně řečeno třeba se bát proto, že je snadno zneužitelná člověkem. Sama o sobě pro nás (lidi/lidstvo) fatální ohrožení nepředstavuje (vyjma autonomního řízení auta, ovšem i tam je za tím člověk a/nebo špatně naprogramovaný software).
Já jsem ovšem hledala takzvanou obecnou AI, tedy tu, o níž vyprávějí slavné sci-fi příběhy. Tu, která má lidské vlastnosti a schopnosti, je zcela autonomní, umí se rozhodovat nezávisle na člověku, ale i na programech a softwaru, ze kterého sestává a může nás, když se třeba špatně vyspí (nebo nabootuje), bez mrknutí oka (které má pouze, pokud ji umístíme do humanoidního robota nebo jí vytvoříme grafického avatara) zničit. Chtěla jsem si s takovou umělou inteligencí popovídat, poznat ji.
Ale to bych si musela napsat další sci-fi román. Obecná umělá inteligence neexistuje. Aspoň zatím. A nikdo neví, zda někdy existovat bude. Může se to stát za stovky let, ale třeba taky za rok, to nikdo neumí předpovědět. Na druhou stranu jsem přece jen něco našla – a mohla jsem s tím i komunikovat. Ano, byla jsem zklamaná z omezenosti a nedokonalosti, na druhou stranu, když se člověk ptal digitální bytosti dost dlouho na totéž, nakonec občas dostal i velmi kvalitní odpověď. Umím si představit, že tito komunikační roboti nebudou jen coby digitální cirkusová atrakce klást otázky v předvolebních debatách, ale reálně už brzo potěší opuštěné staré lidi nebo pobaví děti upoutané na lůžko v nemocnicích…