Na exhumaci, tedy vyzvednutí těla z hrobu, je něco morbidně fascinujícího. Dělá se to většinou ku prospěchu nebožtíka, z vědeckých nebo soudních důvodů, ale… Stejně je tam pořád ten podivný pocit, že nás jenom cár oficiálního papíru dělí od vykradačů hrobů. Na narušování spánku mrtvých nám zkrátka něco nesedí. I když už jsou mrtví tisíce let. Buď si kolem toho vytvoříme strašidelnou historku jako v případě Tutanchamona, nebo celé náboženství
S exhumacemi jako lidstvo nejsme zcela komfortní. Nebo lépe řečeno, většina z nás s tím není komfortní. Protože popravdě jsou exhumace docela běžné. Často se jim nevyhne ani mimořádně slavná… mrtvola. A někdy se dějí z extrémně bizarních důvodů.
Mrtvá spravedlnost!
Jenom čtyři roky zpátky byl z místa svého posledního odpočinku pod Divadelním muzeem Salvatora Dalího vyzvdednut jeho patron. Dalí se totiž stal předmětem soudního sporu téměř třicet let po své smrti. Jistá žena tvrdila, že slavný surrealistický malíř je její otec a že ji počal při aféře s její matkou v polovině 50. let. Po letech protahování byl nakonec Dalí povolán z hrobu, aby svědčil. Pomocí DNA. Ukázalo se, že otcem není. Ale samotná exhumace zbytečná nebyla. Dozvěděli jsme se díky ní totiž, že i po třech dekádách si zesnulý umělec zachovává svůj stylový knír. Což je informace, o které jste ani nevěděli, že jste ji dnes potřebovali slyšet.
Mrtvola se ale může objevit před soudem i jako obžalovaná. Třeba na konci 9. století nechal papež Štěpán VI. po devíti měsících vykopat mrtvolu svého předchůdce papeže Formosa, navléknout ostatky do papežského hávu, usadit na trůn a soudit. Všechna jeho nařízení a požehnání byla prohlášena za neplatná a pro jistotu usekli mrtvole i prsty, kterými zaživa žehnala. Pak tělo mrtvého papeže vláčeli ulicemi, než ho hodili do Tibery.
Vybíjet si zlost na mrtvých ale není cizí ani světské moci. Zlatým příkladem může být Oliver Cromwell, někdejší vůdce Anglické republiky. Za života se mu podařilo porazit vládnoucího krále Karla I. a až do smrti vládnout jako lord protektor... Ale když v polovině 17. století zemřel, přišel si pro jeho mrtvolu Karel II. Tomu se ani trochu nelíbilo, jak lord protektor zacházel s jeho tatíkem, takže nechal Cromwellovu mrtvolu nejdřív oběsit a pak setnout. Tělo bylo zničeno a hlavu nechal král nejdřív narazit na kůl a později ji poslal na cesty po Anglii. Do hrobu se dostala až koncem 20. století.
Posmrtná turistika
Často ale mrtvola cestovala sem a tam jenom proto, že pro ni nebyla nejrůznější místa dost dobrá. Tedy alespoň pro pozůstalé. Taková Eva Perónová AKA Evita. Však víte, první dáma Argentiny, pro kterou Argentina nemá brečet. Tak ta byla po své smrti uložena v Buenos Aires na prozatímní místo, než se pro ni vybuduje velký monument. Ale když pak vojenská junta odstavila jejího manžela od moci, utekl s ní do Evropy. Chvíli ležela v Itálii, chvíli byla pochována ve Španělsku, než se po pětadvaceti letech vrátila zpátky do vlasti společně se svým vdovcem… A jeho třetí ženou.
Jiní lidé si zase nemohou vybrat, kde přesně budou ležet. Už léta se například pře Španělsko s Dominikánskou republikou o to, kdo vlastní pozůstatky Kryštofa Kolumba. Španělé měli koule na to, vyzvednout jeho kosti a otestovat je společně s ostatky jeho bratra. Zjistili, že na pětadevadesát procent mají kosti Kryštofa Kolumba. Jenomže jich nemají dost, a že se Kolumbovo tělo za ta staletí taky dost nacestovalo. Nejdřív byl totiž mořeplavec pohřben v místě svého skonu, španělském Valladolid. Pak přestěhován do Sevilly. Pak do katedrály v Santo Domingo, metropoli Dominikánské republiky, pak koncem 18. století na Kubu a odtud na konci 19. století zpátky do Sevilly, tentokrát na exkluzivní místo v městské katedrále. Jenže Dominikánci zase před sto padesáti lety našli truhlu, která podle rytin i dobových artefaktů uvnitř obsahovala ruku a nohu Kryštofa Kolumba. Je tedy možné, že má kusy těla na obou stranách Atlantiku. Což je vlastně příhodné.
Takový Abraham Lincoln po smrti cestoval kvůli vlastní bezpečnosti. Jen pár dnů po jeho pohřbu se totiž banda zločinců pokusila jeho tělo ukrást. Pokus byl zmařen, ale vláda nechala jeho rakev nejdřív prohodit za prázdnou a tu reálnou zazdít ve stěně hrobky. Až když se hrobka bourala, museli Lincolna nejdřív pohřbít v neoznačeném hrobě a pak teprve přenést do paty současného pomníku v Illionois. Možná si říkáte, proč chtěl někdo ukrást jeho mrtvolu? Protože by za ni mohli chtít výkupné! Ano, zní to jako součást nějaké morbidní grotesky… A ani nevíte, jak blízko jste pravdě. Velice slavně se totiž tohle stalo s tělem Charlieho Chaplina. Tři měsíce po jeho smrti ho někdo vykopal z jeho hrobu ve Švýcarsku a žádal po mladičké vdově šest set tisíc dolarů výkupného. Po pětitýdenním pátrání policisté zatkli dva chudé imigranty z východní Evropy, kteří je dovedli ke kukuřičnému poli, kde si komika zatím schovali.
Další na řadě
Úplně nejčastěji se ale exhumují těla proto, aby se buď zjistilo, jestli jsou to skutečně ti lidé, jak se tvrdí na jejich náhrobcích, to je případ třeba Haveyho Lee Oswalda nebo Jesseho Jamese (obě totožnosti potvrzeny, můžete být v klidu), nebo proto, že chceme vědět, jak zemřeli. Většinou v nich dodatečně hledáme stopy jedu a takový osud může zasáhnout téměř kohokoli, ostatně mezi ty slavnější zástupce téhle kategorie patří tak rozdílní lidé jako Jásir Arafat a dvanáctý prezident Spojených států Zachary Taylor (ani u jednoho neprokázáno).
A ze stejného důvodu bychom chtěli spoustu lidí teprve exhumovat. Tak třeba Leonarda da Vinciho chceme vykopat proto, abychom zjistili, jestli je to skutečně on. Napoleona chceme prozkoumat, protože jistá konspirační teorie tvrdí, že tělo, které Britové předali zpět do Francie, v sobě sice nemělo stopy jedu, ale taky to nebyl zesnulý císař.
Vědci také zmiňují, že by chtěli vyhrabat Shakespeara, Meriwethera Lewise, Jindřicha VIII. a Galilea… Zkrátka vykopávat mrtvoly je morbidní záležitost. Ale to neznamená, že s tím lidstvo někdy hodlá přestat.
