V pouhých jednatřiceti letech mu žralok ukousl ruku a nohu. Mariňák, motivační řečník a dokumentarista Paul de Gelder (44) ale nedovolil, aby mu znetvoření zničilo život. Paradoxně se poté spojil s Discovery Channel, a dnes je členem týmu, který se každý rok podílí na přípravě tradičního letního Shark Week. Ten startuje už 17. srpna. Proč se Paul rozhodl zasvětit svou kariéru žralokům? Jak celebrity zvládají kontakt s těmito oceánskými predátory? Ptali jsme se v očekávání dalšího ročníku, který má dokázat, že naše smýšlení o žralocích často ovládají předsudky.
Během letošního ročníku Shark Weeku na Discovery Channel se vám opět naskytla příležitost spolupracovat s opravdovými hvězdami. Co jste si odnesl třeba právě ze setkání s Willem Smithem?
Na tom, že do Shark Weeku zveme známé osobnosti, je jedna obrovská výhoda. Díky nim dokážeme přiblížit žraloky skutečně masovému publiku – lidem, kteří by se o ně jinak nezajímali, neměli šanci je pochopit, nebo z nich mají iracionální strach. Přesně s tím nám pomáhají hvězdy jako Will Smith, Ronda Rousey nebo Mike Tyson. Čím víc lidí bude žraloky milovat nebo je aspoň respektovat, tím lépe se nám bude bojovat s předsudky těch, kteří je chtějí lovit a zabíjet. Chceme vyslat zprávu, jak ohrožený druh žraloci ve skutečnosti jsou. To se podle mě všeobecně moc neví.
Jak vážná situace opravdu je? Kdo na rozsáhlém obchodu se žraločími ploutvemi vydělává nejvíc? Skoro by se zdálo, že lidstvo je ochotno celý živočišný druh vyhubit, jen když jim za to někdo zaplatí.
Nejaktivnější lovecké skupiny bychom dnes našli v Číně a Hong Kongu. Největším odbytištěm pro žraločí ploutve je jednoznačně asijský trh. Jenom ve vodách mezi Ekvádorem a Galapágy byste narazili alespoň na 280 čínských rybářských pramic. Galapágy jsou přitom chráněná svatyně! Spousta žraloků tam ale nezůstává, migrují. A po cestě k pobřeží se stávají kořistí číhajících lovců. Jejich lodě tam kotví klidně i roky. Zásob mají dostatek, posádky se obměňují v pravidelných turnusech. A tak to jde pořád dokola. Situaci určitě nepomáhají ani jiné obchodní rybářské flotily.
Dalo by se počínání těchto flotil vysledovat k nějakému úzkému kruhu pachatelů?
Nepřekvapilo by mě to. Za podobnou činností často stojí velké americké konglomeráty. Zdejší potravinářský průmysl ovládá hrstka společností, která zásobuje celý svět nekvalitním a chemicky upravovaným jídlem. Jsou to ti samí lidé, co mají lví podíl na tom, že roste počet infarktů a případů žloutenky typu C. A přitom by stačilo žít zdravěji a konzumovat nezávadné potraviny. Ale málokterá korporace sleduje jiné cíle než své vlastní zisky.
Jaký je to pocit, když musíte natáčet pod vodou? Určitě musíte být stále ve střehu, co se kolem vás děje. Dokážete třeba nějak vycítit, že vám zrovna dýchá na záda žralok?
No, určitě musíte mít hlavu jak na obrtlíku. Osobně vycházím z toho, co mě naučili v armádě – být pořád ve střehu a hlídat si perimetr. Obvykle na dno posíláme jen malý štáb. Zaprvé, abychom žraloky nerozrušili. A zadruhé, nemusíme dohlížet na tolik lidí najednou. Takže, když jsme se potápěli s Willem, byl jsem to já, kdo mu hlídal záda. A stejně tak funguje každá kamera – je tu kameraman a někdo, kdo má na starost jeho bezpečí.
Dokážete se po těch letech domluvit “žraločí řečí”? Že třeba dokážete odhadnout situaci, kdy se žádný neobjeví, a budete muset například hodinku počkat?
To je spíš o zvyku a zkušenosti. Na žraloky se čeká často. Někdy se neobjeví, dokud je nenalákáte. K tomu ale potřebujete opravdu kvanta jídla. Pak se ale může stát, že se jich najednou objeví dvacet nebo třicet, krouží kolem vás a perou se o jídlo. Není výjimkou, že se dostanou až do stavu krvelačného běsnění. Pak bych doporučoval buď couvnout co nejdál od návnady, nebo rovnou plavat směrem na hladinu. My většinou zavřeme krabici s jídlem, aby se ke kořisti nedostali, a čekáme v ústraní, než se uklidní. Kupodivu to netrvá tak dlouho.
Je jasné, že oproti jiným filmařským štábům musíte klást zvýšený důraz na bezpečnostní pravidla. Máte nějaké osvědčené poučky, tipy nebo triky? Nebo to záleží na druhu žraloka, se kterým právě natáčíte?
Nebál bych se jít ještě dál – záleží to na každém konkrétním žralokovi! Do jednoho mají unikátní osobnost, která se utváří na základě toho, co se jim během života přihodilo. Třeba – narazíte na velkého bílého žraloka, který je výrazně zjizvený po celém těle. To vám říká, abyste k němu přistupovali s maximální obezřetností. Takový tvor se totiž asi nebude zdráhat vrhnout se do šarvátky. Proto každého učíme jednu věc – nechovej se jako jídlo, ani žralok tě pak nebude brát jako jídlo. Nejhorší, co můžete udělat, je začít panikařit a vířit kolem sebe vodu. Když začnete utíkat, žralok ve vás uvidí kořist a aktivuje predátorský mód. Šance něco takového přežít je skutečně minimální. Musíte je mít pořád na očích. Žraloci jsou velmi oportunističtí lovci. Cení si čistoty manévru – všimněte si, že při útoku často protáčejí oči dozadu. To proto, že nechtějí, aby je kořist zranila. Když zaznamenají, že je sledujete, daleko více se zdráhají udeřit.
Naprosto rozumím, ovšem na druhou stranu, pokud se člověk do takové situace dostane, bude asi jen stěží ovládat svůj strach. Jak na něco takového lidi připravujete? Co mají dělat, když už cítí, že panika nastupuje?
Všichni si myslí, že se bojí žraloků, dokud s nimi neplavali. To tak prostě je. Pak je najednou chtějí pozorovat z co nejmenší vzdálenosti. Tahle dichotomie mysli mě nikdy nepřestane udivovat. Pokud ale začnete cítit, že ztrácíte nervy, doporučujeme techniky bojového dýchání. To je něco, co se poměrně běžně učí v armádě. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, jak moc je důležité a náročné správně dýchat. Takže trénujte dech. Meditujte! Naučte se dýchat pomalu pomocí různých dechových cvičení. Plynulé pomalé nádechy a výdechy pomáhají prokrvení těla a jeho náležitému okysličení. Pročistí to vaši mysl a celkově se budete cítit víc v pohodě.
I pro letošní ročník jste natáčel s řadou celebrit. Přesto všichni s asi největším napětím očekávají souboj Mika Tysona s Čelistmi. Jaké to s Mikem bylo?
Přiznám se, že často mám k práci s celebritami svoje výhrady. Ale když mi nabídli natáčení zrovna s Mikem, nepřemýšlel jsem ani sekundu. Ale pak mi řekli, že se nebudeme potápět, a že jedeme na Bahamy. Vezete mě na Bahamy s Mikem Tysonem a nepustíte mě do vody? Co tam budu dělat – jenom to komentovat z pobřeží? Pak jsme ale byli ve cvičném bazénu a Mikovi to vážně, ale vážně nešlo. Skoro jsem si říkal – díky bohu, že se s ním nemusím potopit, protože tohle si na triko vzít fakt nechci. On ani nekopal nohama! V podstatě se jenom prodíral vodou pomocí prstů. Ale nakonec jsem teda s ním musel do vody pokaždé, kvůli jeho bezpečí. Během natáčení ale ušel dlouhou cestu. Když jsme začínali, byl strachy bez sebe.
Z koho tedy máte větší strach? Z Mika Tysona nebo ze žraloka?
Ani jeden mi nepřijde nijak zvlášť děsivý, dokud s nimi jednáte správně. Ale o Miku Tysonovi nemůžu říct nic špatného. Je to opravdu milý člověk. Je jako hořící dům. Opravdu tichý typ, dokud nenaťuknete téma, které ho zaujme. Pak prakticky nemáte šanci ho zastavit.
Prozradíte nám, co se tam tedy opravdu dělo? Protože všechno, co víme, je jenom, že Mike Tyson versus Čelisti. Ale on to ve skutečnosti není souboj, že ne? Nebude do těch žraloků boxovat nebo tak.
Na moje žraloky nikdo nesáhne! Klidně schytám dělo od Tysona, abych je uchránil. My jsme se ho vlastně snažili naučit úplný opak. Jak knokautovat žraloka bez použití fyzické síly. Mike Tyson se tak musel poprat hlavně se svými přirozenými instinkty, které ho vedou k tomu, aby přesně něco takového udělal. Nabízíme tak divákům jedinečný zážitek – vidět slavného boxera v roli, která mu není vlastní.
Proč do toho Mike vůbec šel? Sám jste říkal, že byl ze začátku vyděšený. Co z toho má?
On je velmi otevřený a upřímný člověk, hlavně pokud jde o strach. Sám si toho už za život dost prožil. Osobně si myslím, že to bere jako cestu k sebezdokonalení. Způsob, jak být lepším člověkem. Měl jsem příležitost ho vidět, jak se chová, když je se svým synem. Opravdu se snaží mu jít příkladem. To, že s ním byl na place, udělalo hodně. V podstatě to byla lekce – jak překonat obavy pro dobrou věc. Výtěžek ze Shark Weeku půjde samozřejmě na charitu. Věřím, že boj s vlastními démony tady hrál velkou roli.
Myslíte, že k tomu opravdu došlo? Že opravdu prožil něco, co ho významně ovlivnilo nebo změnilo?
Hodně se nadřel, to bez debaty. Řekl bych, že se opravdu naučil vnímat žraloky více realisticky. Opravdu při každém ponoru zvracel. Tak moc se bál. Pravděpodobně jste nikdy neviděli Mika Tysona zvracet ze strachu. Bohužel jsem neměl příležitost se s ním potkat ještě po Bahamách, ale nedokážu si představit, že by ho něco zastavilo dotáhnout tuhle misi do konce.
Čekáte, že vás Mike pozve na jeho dlouho očekávaný listopadový comeback zápas? Stali se z vás během natáčení dobří přátelé?
Měli jsme k sobě dost blízko. Hlavně jsem se skamarádil s Havajanem Choiem, který ho doprovázel, a s jeho osobním trenérem. Toho vlastně znám z fitka, do kterého chodím. Pozvali mě k nim domů a koukali jsme na UFC. Pak jsem s nimi letěl zpátky jejich osobním letadlem. Pokud mě Mike na zápas pozve, rozhodně to neodmítnu.
Odvažuji se hádat, že když zažijete v podstatě čelní srážku se žralokem, tak už se v životě jen tak něčeho nezaleknete. Je to tak?
To bych podepsal. Opravdu se tomu vyrovná jen máloco. Kromě toho, žraloci jsou opravdu predátoři na vrcholu potravinového řetězce. Ve vodních ekosystémech platí za macha, ale zároveň vám dovolí sdílet s nimi svůj životní prostor. To žádný jiný žijící predátor neudělá. Nemůžete se jen tak poflakovat se lví smečkou, pomazlit si vlka nebo medvěda. Bez váhání by vám ukousli hlavu. To je to, co ze žraloků dělá speciální stvoření, i když se jich většina lidí bojí.
Odvažoval byste se plavání se žraloky někomu doporučit jako terapii? Dokáže vám to třeba pomoci s vyrovnáváním se s traumatickými zážitky z minulosti?
Určitě. Pro mě osobně je to pokaždé úplně nový a obohacující prožitek. Mám rád velká zvířata a logicky miluji dobrodružství. Ponořit se do oceánu je něco jako výprava do kosmu. Kvůli zvláštním nárokům na dýchání ale taky proto, že vstupujete do říše, která pro vás není typická a obývají ji leckdy mimozemská stvoření. Na takové cestě se toho spoustu naučíte – nejdřív jak s žraloky vycházet a případně je konfrontovat. Postupně se propracujete k tomu, že je krmíte. Zjistíte, že pravda je složitější. Nejsou to žádné nemyslící stroje na zabíjení.
Stalo se vám během natáčení pro Discovery Channel, že jste se dozvěděl něco, co vás opravdu překvapilo? Nebo toho už o žralocích víte tolik, že vás nic nezaskočí.
Určitě toho nevím ani zdaleka tolik, kolik bych chtěl. Jednou jsme například zjistili, že v Austrálii žijí odděleně dvě samostatné populace velkých bílých žraloků. Uvědomíte si, že to moc lidí pořád neví. Podívali jsme se na statistiky, abychom zjistili, jaká z nich je pro domorodé obyvatele nebezpečnější. To mě na tom baví, neustále se dozvídáte něco nového. Informace, které pomáhají lidem přežít žraločí útok, ale taky třeba to, že Mike Tyson zvrací, když má strach.
Může být strach jedním z našich největších spojenců? Nemyslím jen, když čelíme tváří v tvář žralokovi, ale spíš v obecné rovině.
U žraloků to máte tak, že se bojíte neznámého. Nalijme si čistého vína – většina lidí během svého života neuvidí žraloka na vlastní oči. Naše představivost dokáže divy. Samozřejmě se nám hned vybaví senzacechtivé novinové titulky. A u nich fotka, jak velký bílý žralok trhá na cáry nějakého potápěče. Žraloci nejsou mstiví, nežijí z toho, že by pojídali lidi. Naopak lidé často číhají na žraloky, jen proto, aby je mohli lovit. Z důvodu nějakého pochybného výdělku. Kdo by tedy měl mít větší strach?
Co byla první myšlenka, která proběhla myslí vám, když na vás žralok zaútočil?
Měl jsem z toho strach. Z velké míry právě kvůli médiím. Pracoval jsem u námořnictva a v oceánu jsem trávil hodně času. Pak najednou přijdu jeden den do práce a žralok se mě pokouší sežrat. Několikrát jsem málem umřel, samozřejmě, že jsem byl vyděšený. Ale strach není něco, co by nás mělo ovládat. Pro mě je to snad nejsilnější motivace. Nechtěl jsem zanevřít na svou kariéru, o to usilovněji jsem dřel během rehabilitace. Pořád jsem velmi fit a zdravý, takže pro mě má námořnictvo nadále využití. Vrátil jsem se po šesti měsících, bez dvou končetin. Ale žiju a naučil jsem se s takovými pocity pracovat.
Po šesti měsících to je téměř zázrak. Jak bychom tedy měli ke žralokům přistupovat? Kde je Hranice vzájemného respektu?
Měli bychom jim dopřát trochu prostoru. Nezabíjet je, nejíst je. Žraloci hrají v oceánu naprosto nezastupitelnou roli. Udržují rovnováhu ekosystému. Pokud je vyhubíme, je to skoro jako bychom zabíjeli celý oceán. A to pak ovlivní i zemi, a ve výsledku nás samotné. Když tedy nechcete být ohleduplní ke žralokům, buďte ohleduplní aspoň sami k sobě. Začněte třeba tak, že nebudete jíst tolik mořských plodů. Podle vědců by jejich spotřeba mohla život v oceánech totálně zdecimovat už v roce 2048!
