nahoru

Chci být lev, říká spolupracovnice Reflexu z Dubaje Blanka Solařová

Blanka Solařová19. dubna 2020 • 07:00
Blanka Solařová-Calibaba se svojí knihou
Blanka Solařová-Calibaba se svojí knihou
• foto: 
Facebook

Tak nám…zakázali vycházet úplně. V Dubaji nesmí vycházet z domu bez speciálního policejního povolení, které zahrnuje pouze položky: NÁKUP, DOKTOR a POHOTOVOST. Po týdnu izolace strávené vyučováním online jsem už měla obavy, aby se ze mě nestal denní alkoholik, a tak jsem si podala žádost o povolení k nákupu potravin, které jsem nepotřebovala.

Mezi fyzikou a biologií jsem měla dvouhodinové okénko. „Mohamede, pomáhá ti tam s tou prací někdo?“ zeptala jsem se žáka, který neumí psát a najednou začal posílat práce hodné vlastníka doktorátu. „Jo, Miss, máti.“ „A jak to, že je doma? Ona nepracuje?“ „Korona, korona….“ozvalo se zlověstné šeptání a poté rozčílená matka: „Mlč, Mohamede! Žádnou koronu nemám!“

V zemi, kde přes osmdesát procent pracujících pocházejí ze všech koutů světa, je totiž možné COVID dostat, ale zaměstnavatelé to nemají rádi. Ale to už jsem byla na svojí policií povolenou cestou do potravin Spinneys. Masky měli všichni. Křupky…vyprodány. Zmražená pizza…vyprodaná. Polomáčenky (sušenky s čokoládou)…vyprodané.

Á, vidím, že mne předběhly postmenopauzální britky. Vystojím frontu na vážení ovoce a jdu do fronty na placení. Jsem vděčná za svoje frontostojící schopnosti, které jsem se naučila v době socialismu. Teď ale musím do jiného obchodu, abych zkontrolovala stav sušenek a pizzy.

Cestou z parkoviště do obchodu se pěkně zapotím. Je 42 stupňů Celsia. „Madam, vpustíme Vás, až někdo vyjde ven,“ informuje mě organizační Ind. „Už! Už!“ křičím nadšeně, „právě někdo vylezl!“ „Dobře,“ přikývne a změří mi teplotu. „Třicet devět celých pět.“ „Proboha, snad nemám koronavirus!“vykřiknu a zjednám si tak respekt kolemstojících, kteří se rozprchnou na všechny strany. „Ne, madam, venku je horko, počkejte si, až vám teplota trochu klesne.“ Po deseti minutách mám už jen 38 (stupňů, bohužel ne let) a jsem připuštěna k výběru potravin.

Nacházím pizzy. Hurá! Všímám si některých dam, které si již uzpůsobily roušky jako módní doplněk. Ladí jim k jógovým kalhotám, teniskám a kabelkám. Moc hezké. Muži naopak chodí v obyčejných rouškách a špinavých trenclích.

Rychle a bezkontaktně platím a pospíchám domů učit biologii. Po cestě vidím manžele, kteří běhají od zadní brány domu přes ulici, dotknou se zdi a zpátky. Napřed manžel, pak manželka. Dále mne zaujme otec a syn, kteří hrají v otevřené garáži ping pong. Vedro nevedro.

Nějak nestíhám, a když se připojím na videokonferenci se svojí třídou, děti už otravují: „Miss, my tu čekat dlouho. Kde být?“ „Omlouvám se, měla jsem technické problémy s programem Meet. Byl tu někdo? Koordinátorka? Zástupce ředitele? Vedoucí biologie?“ „Ne, Miss, nebýt.“ „No tak výborně,“ raduji se a hned se dávám do čtení „vědeckých prací“ na téma ALL ABOUT…. (zvíře dle výběru): LEF. Lef být zaujímavé zvíře. On mít dvě ruce a dvě noha. On být savec a vertebrát protože mít páter. Lef si moct chodit kam chtít bes povolení. Ja chtít být lef. Já taky, Hamdane. Já taky.

Blanka Solařová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější