Zápisky českého vězně: Rok za mřížemi společně aneb Smysl trestu odnětí svobody | Reflex.cz
nahoru

Zápisky českého vězně: Rok za mřížemi společně aneb Smysl trestu odnětí svobody

-red-9. dubna 2020 • 19:00
Ilustrační kresba
Ilustrační kresba
• foto: 
Archív autora

Vážení čtenáři, dovolte mi, abych s potěšením oznámil, že náš seriál „zápisky českého vězně“ oslavil své první narozeniny. Ano, už je tomu rok, co se jeden bezvýznamný vězeň rozhodl informovat veřejnost nejen o stavu českého vězeňství, ale i o tom, s čím vším se může člověk za mřížemi setkat.

Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.

Zápisky českého vězně je ojedinělý projekt, který nikde nemá obdoby. Každá věznice je takový malý stát ve státě s vlastní infrastrukturou a kolektivními pravidly. Porušování těchto pravidel, zvlášť vynášení informací na světlo světa, přináší vždy jen a jen potíže. Nejednou jsem se musel dokázat vypořádat s různými nadávkami, výhrůžkami, ale také i rozhodnutími vězeňské služby, které mírně řečeno byly represivní povahy. Nic z toho mě však nepřimělo k tomu, abych se vzdal svého psaní a zalezl zpět do své ulity.

Naopak, každá takováto překážka mi dala nejen více síly a energie, ale i nové podněty k sepsání dalších a dalších článků. Na samém počátku spolupráce s Reflexem jsem se ptal editora, kolik mám na své práce času, respektive jak dlouho budu moci psát. Tenkrát mi odpověděl, že mohu psát klidně půl roku, rok či rok a půl, zkrátka tak dlouho, jak dlouho to bude čtenáře bavit číst. Za to, že se náš seriál drží už rok, tedy vděčím především i vám – čtenářům.

Důvod, proč jsem se před rokem rozhodl zveřejňovat veškeré dění za zdmi vězení, byla především zlost a nechutenství. Byl jsem přímo znechucen těmi institucemi, které by měly být pro odsouzené příkladem a měly by je umět přimět k uvědomění si odpovědnosti za spáchané trestné činy. Resocializovat je, a eliminovat tak i riziko jejich recidivního chování.

Postupem času jsem se však snažil dívat na život za zdí poněkud obšírněji, nikoli ukřivděně s tím, že bych obviňoval všechny okolo sebe za mé uvěznění. Právě to mi otevřelo oči i uši a přimělo mě poznávat skutečnou pravdu. Čtenáři sledující náš seriál od samého začátku mohli zaregistrovat jistou změnu řekněme struktury mého rukopisu. Přiznám se vám, že jsem zpočátku psal jen samou kritiku na celý tuzemský vězeňský systém, v níž byla ona ukřivděnost přímo hmatatelná. Později jsem se však snažil hledat nejen důsledky, ale především příčiny toho všeho.

Nelze totiž jen kritizovat a mluvit o tom, že je něco špatně. Je také třeba hledat odpovědi na otázky proč tomu tak je. Více jsem se tedy ponořil do celé vězeňské problematiky. Snažil se penologii studovat a pochopit ji. Žádný vězeň totiž nemá ani nejmenší páru o tom, co se po něm doopravdy chce a co se od něj očekává. A už vůbec neví nic o existenci resocializačních nástrojů, jak vlastně fungují a k čemu jim mají dopomáhat. Stal jsem se méně zaujatým a snažil se o co největší objektivitu.

Začal jsem pohlížet na celou vězeňskou problematiku z více úhlů pohledů. Nejen tedy z pozice vězně, ale i z pozice dozorců, vychovatelů, sociálních pracovníků a podobně. Umět se na jakýkoli problém podívat z různých úhlů pohledů pomůže každému člověku problém nejen lépe pochopit, ale nalézt i odpovědi na mnoho otázek, tedy samotné řešení.

Uvěznění, potažmo výkon trestu odnětí svobody každému člověku odebere vlastní identitu a část osobnosti. A tak celý ten rok, když jsem pro vás psal týden co týden nový článek, jsem se méně stával vězněm a víc člověkem s vlastní identitou. Začínal jsem chápat, proč některé věci nefungují tak, jak mají, a přitom jsem nevědomky pracoval i sám na sobě. Prostřednictvím přítelkyně se ke mně dostaly vaše komentáře s názory, připomínkami, ale i kritikou.

Každý z těchto komentářů jsem si bez výjimky přečetl a zamyslel se více do hloubky. Některé z nich jsem si vzal k srdci, jiné posloužily jako podnět k sepsání nového článku. Každopádně musím přiznat, že se mé psaní stalo jakýmsi nástrojem k mé vlastní resocializaci a dopomohlo mi k uvědomění si nejen vlastní identity, ale i toho, co od života vlastně očekávám a čeho bych chtěl dosáhnout. A právě tohle má být účelem samotného výkonu trestu odnětí svobody.

Jak jsem již zmínil, je řada odsouzených, která absolutně nerozumí tomu, co po nich zaměstnanci vězeňské služby chtějí a co vlastně od nich očekávají. Resocializační nástroje programů zacházení s odsouzenými, respektive výsledky kriminologických, pedagogických, psychologických či sociologických výzkumů a opravdu mohou v praxi fungovat. Potíž je však také i v tom, že řada zaměstnanců vězeňské služby s těmito nástroji neumí komplexně pracovat. Ba co hůř, nedokáží ani spolupracovat s jinými složkami vězeňského systému.

Pokud se tedy jednotlivé části soukolí začnou zasekávat, je zcela logické, že mechanismus nemůže ani správně fungovat jako celek. Je stále o čem psát a o čem přemýšlet. Do konce trestu už mi zbývá jen 235 dní, ale věřím, že vám stihnu podat co nejvíc z míst, kam by nikdo z vás dobrovolně nechtěl jít. Rád bych veřejnosti odhalil spoustu skutečností. Ale bez technických vymožeností, jež mi jsou ve výkonu trestu zapovězeny, to zatím není možné, snad se to za těch pár dní všechno změní.

Ještě jednou děkuji všem čtenářům za přízeň a podporu.

Další díly seriálu Zápisky českého vězně najdete zde >>>


Vláda si plní dávný sen: zlikvidovat drobné podnikatele. Více si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>

Reflex 15/2020

-red-




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější