Dnešní španělské parlamentní volby slibují velmi napínavé sčítání výsledků, protože zatím nemají jasného favorita na to, kdo nově usedne v křese premiéra. Zůstane Španělsko typickou součástí jižního křídla, kde dnes téměř všude vládnou socialisté, nebo nastoupí pravicové spojenectví, v němž bude zastoupena i nová pravicově protestní strana Vox?
Ještě nedávno platná španělská politická stabilita je v nenávratnu. Španělé dnes jdou k parlamentním volbám dokonce potřetí za poslední čtyři roky. Příčinou je hlavně vznik nových stran, které rozbily stav, kdy se u vlády v zemi na Pyrenejském poloostrově pravidelně střídali pravicoví lidovci a levicoví socialisté.
Konec starého Španělska
Už v řádných volbách v roce 2015 totiž španělští voliči rozdali karty tak, že se fragmentovaný parlament nedokázal shodnout na žádné vládě. Proto se volby tehdy opakovaly hned po půl roce. I když ani na druhý pokus žádná ze stran nezískala parlamentní většinu a voliči se zase jasně nepřiklonili ani k pravici ani k levici, nová vláda nakonec přece jenom vznikla. Už při jejím vzniku ale byly založeny příčiny pokračující vládní nestability, protože nový kabinet vytvořila nejsilnější strana – pravicoví konzervativní lidovci Mariano Rajoye. Jeho vláda ovšem byla menšinová a vznikla jen díky podpoře středového uskupení Občané (Ciudadanos) a hlavně rozhodnutí hlavní levicové strany v zemi – španělských socialistů, kteří se zdrželi hlasování, aby vůbec vznikl nějaký kabinet s podporou parlamentu a odvrátila se možnost dalších předčasných voleb.
Lidovci, jejichž vláda předtím zemi úspěšně vytáhla z ekonomického úpadku v dobách krize eura, sice mohli nadále menšinově vládnout, ale neunikli tím řadě korupčních afér, které je v posledních letech provázejí. Bez poskvrny v tomto ohledu nejsou ani opoziční socialisté, kteří si ale přesto právě jednu z lidoveckých afér vzali za záminku odvolání Rajoyovy vlády loni v červnu. Ve Španělsku ale podle ústavy nejde odvolat vládu jinak než způsobem, kdy parlament jedním hlasováním odvolá starého premiéra a na jeho místo instaluje nového šéfa vlády. Takto se novým premiérem stal aktuální šéf socialistů Pedro Sánchez, jemuž do křesla v čele vlády ale pomohla komplikovaná hlasovací koalice jeho strany, krajně levicového uskupení Podemos a nacionalistických regionalistických stran z Katalánska a Baskicka.
Hlavně katalánští příznivci samostatnosti svého regionu si ale představovali, že jim za to socialista Sánchez na oplátku poskytne velké ústupky a snad i umožní provézt referendum o nezávislosti. Když to ale Sánchez pod tlakem opozice, která ho obviňovala, že vyměnil premiérské křeslo za podmínky, které povedou k rozbití Španělska, odmítl, katalánští separatisté jeho vládě letos v únoru vypověděli poslušnost, neschválili návrh jeho rozpočtu a Sánchez vyhlásil na dnešek předčasné volby. Sánchez ale zůstal úřadujícím premiérem a pokračoval ve velmi progresivní politice, kdy zemi otevřel migrantům a jedno z hlavních témat si udělal z práv žen, na které nahlíží poměrně silně feministickým pohledem. Dalším jeho vlajkovým tématem se stal návrh exhumovat hrob diktátora Franca v památníku v Údolí hrdinů nedaleko Madridu.
Tří možní premiéři, tři různé koalice
Průzkumy věstí pro dnešní volby velmi těsný výsledek a stále jsou ve hře minimálně tři scénáře povolebního vývoje. Socialistům zatím vychází sázka na předčasné volby, protože všechny průzkumy ukazují, že z nich vzejdou jako nejsilnější strana, což se jim naposledy povedlo v parlamentních volbách v roce 2008. Jejich lídr a úřadující premiér Pedro Sánchez ale nebude mít ani tak lehkou cestu k sestavení vlády. Jeho ideálním scénářem zůstává čistě levicový kabinet, pokud by měl v parlamentu většinu sám s krajně levicovým uskupením Podemos. Pokud by ani to nestačilo, přibral by ještě baskické a katalánské nacionalisty, což by ale zemi vrátilo před letošní únor, protože Katalánci by dříve nebo později za vládní podporu od Sáncheze chtěli zaplatit vypsáním legálně přípustného referenda o nezávislosti.
Sánchez by proto zřejmě v nouzi neváhal sáhnout ani po středolevé vládě, do níž by se spojil s formací Občané. Průzkumy zatím této variantě většinu neslibují, ale nejsou od ní daleko. Hlavním bodem programu Občanů je kromě obnovy španělské politiky odpor právě ke katalánským odstředivým snahám, takže jejich lídr Rivera před volbami spolupráci se socialisty vyloučil, ale bude-li to jediná možnost, jak sestavit vládu, asi tuto možnost může minimálně zvažovat.
Rivera by raději vládl ve středopravicové vládě s lidovci, s nimiž ho spojuje tvrdší postoj vůči katalánským separatistům. Lidovce vede do voleb už jejich nový šéf – teprve osmatřicetiletý Pablo Casado. Ten stranu posunul více vpravo a má šanci stát se historicky nejmladším premiérem země, pokud v parlamentu nebude levicovo-separatistická většina a on dokáže naopak sestavit kabinet napravo od středu.
Zrušení zákona proti násilí na ženách, zeď a konec katalánské autonomie?
Ani případná pravicová vláda totiž nemá lehkou cestu k vládní většině. Téměř jistě by se totiž musela opírat o podporu nové parlamentní strany Vox. Ta původně vznikla z bývalých členů Lidové strany, ale následně se posunula k pravicově protestním pozicím. V čele se svým lídrem Santiago Abascalem tato strana například prosazuje zrušení zákona proti násilí na ženách, protože diskriminuje muže, nebo výstavbu zdi na hranicích, aby do země nepronikali migranti. Zeď by po „Trumpovském vzoru“ mělo zaplatit Maroko.
Voličskou podporu straně Vox ale dává i bod, podle kterého chce úplně zrušit katalánskou a baskickou autonomii, aby se jednou provždy ukončili separatistické strany. Strana Vox se překvapivě v prosinci dostala do autonomního parlamentu v Andalusii a podporuje tam vládu lidovců a Občanů. To je „mustr“ pro pravicovou vládu i na celošpanělské úrovni. Ten se sice moc nelíbí více středovým Občanům, ale i tady platí, že to může být už dnes večer jediná varianta většinové vlády.
Jak přesně voliči rozhodnou se dozvíme už dnes po dvacáté hodině, kdy se v celém Španělsku uzavřou volební místnosti.
