Volby máme, zaplať příroda, za sebou. Nepočítáme-li druhé kolo voleb do Senátu, které popravdě trhá žíly málokomu z normálních lidí. Dovolím si zmínit jednu maličkost, která mě dlouhodobě zvedá ze židle. A to je neskutečně častá fráze: „Do politiky mě přemluvili, já jsem tam nechtěl.“ Na kterou navazuje: „Já jsem tolik funkcí nikdy nechtěl, ale voliči mě tam zvolili, nechci zklamat jejich důvěru…“, popřípadě „s obrovskou pokorou jsem vyslyšel hlas voličů a mimo postu starosty budu s obrovskou pokorou vykonávat ještě post senátora“.
Na okraj ještě poznamenávám – také jste si povšimli nárůstu „obrovské pokory“ v českém veřejném prostoru? Tedy alespoň (či spíše výhradně) ve verbální rovině? Za chvíli budeme zemí, kde nejčastějším příjmením, tedy přinejmenším u politiků, bude asi Pokorný či Pokorná.
Nadto nedávno mi jeden kamarád, středoškolský pedagog vyprávěl, kterak se jeden jeho žák „s obrovskou pokorou“ omlouval ze zameškaných dvou hodin fyziky. Takže se nám to šíří…
Hamty hamty, ať mám víc než tamti
Zpátky k našemu hlavnímu tématu. Nejenom že většinu politiků a političek museli ke vstupu do ní přemluvit (někdy i donutit), ale mnohdy se setkáváme dokonce s recidivou. Přemluvili je k více placeným funkcím současně.
Exemplárním příkladem je pan „lidovecký“ poslanec Jan Čižinský, lídr uskupení Praha sobě – nesmí zklamat důvěru voličů a obětuje se – klidně bude ještě zastávat funkci primátora hlavního města a také starosty Prahy 7. Abychom panu Čižinskému nekřivdili, takových multifunkčních výtečníků najdeme v české politické kotlině mnohem více.
Oblíbená je především kombinace starosta a senátor. Tam je většinou někdo nespecifikovaný přemluví, aby horní komoru obohatili svými zkušenostmi, které nabyli v komunální politice. A postu starosty se vzdát samozřejmě nemohou, jelikož nesmí zklamat „to nejcennější – tedy důvěru voličů“. I nějakým pěkným citátem o demokracii od TGM či Lincolna svou dvojitou či trojitou (leckdy k tomu mají nějakou další trafiku třeba na kraji) misi podpoří.
Nemáme nic proti tomu, pakliže je někdo poslancem a k tomu souběžně neuvolněným zastupitelem obce, v tom problém není. Obrovský morální hazard spatřujeme v kumulaci dvou a více plně placených funkcí. A nejsou placeny nijak špatně, to si přiznejme. Navíc od ledna se budou odměny opět navyšovat.
À propos, ještě že náš právní řád zakazuje kompatibilitu funkce soudce a poslance či starosty, jistě by se našli výtečníci, kteří by zvládli vedle souzení i post senátora či místostarosty. Samozřejmě na úkor rodiny, ale s obrovskou pokorou.
Závěr – víc hlav méně ví?
Jsem proti hromadění placených (uvolněných) funkcí v české politice, jak bylo popsáno výše. Nevěřme politikům, že vše zvládají plnohodnotně a že žádnou ze svých funkcí nešidí. Mnohdy je to spíše přání otcem myšlenky. Nota bene nikdo vás nepochválí tak pěkně jako vy sami.
A pokud máme (resp. musíme) tolerovat souběh veřejných funkcí, tak ať je placena jen a pouze jedna, ne všechny. Pro méně chápavé: Jeden politik – jedna placená funkce!
Autor je právník a VŠ pedagog
