V jednom z komentářů k výsledkům loňských krajských voleb jsem tehdy napsal: „Krajské volby 2020 ukázaly, že žádný strom neroste do nebe, ani ten, který je hnojen Agrofertem. A také ukázaly smysluplnost spolupráce jednotlivých stran, které k sobě nemají daleko. Poučí se z toho?“ Evidentně poučily.
Jedním z nejsilnějších efektů letošních voleb bylo alespoň částečné zasypání společenských příkopů na pravostředové části spektra. Voliči, kteří svými hodnotami a přístupem k životu mají spoustu společného, byli v posledních desetiletích zbytečně rozděleni v politice. Nyní získali společný cíl. Zvlášť v případě koalice Spolu bylo důležité, že šlo o spojenectví, jež vyrostlo zespodu a bylo vyzkoušeno v různých konstelacích v různých volebních arénách.
Politologové dokáží volební výsledky rozpitvat do často až neuvěřitelných jemností. Jednu z nejzajímavějších věcí ale bohužel nejde do nejmenšího detailu prozkoumat, míří k preferenčnímu hlasování u předvolebních koalic. Zatímco u PirStanu tušíme, že pro voliče šlo v zásadě o pragmatické spojenectví dvou oddělených světů, což se projevilo masakrem na pirátské lodi, u Spolu to nevíme. Škoda, že nelze zkoumat, kolik voličů Spolu kroužkovalo napříč jednotlivými stranami. Podle některých indicií se zdá, že jich nebylo málo, což zpětně legitimizuje ustavení koalice – že si voliči jako své reprezentanty vybírali politiky různých stran.
Mimochodem, není to tak dlouho, kdy prezident horoval pro možnost panašování (vybírání si kandidátů napříč stranami) i v parlamentních volbách. Nyní, když se mu to nehodí, jsou pro něj předvolební koalice, které v zásadě toto panašování umožňují, podvodem na voliče.
Preferenční hlasování v rámci koalic pomohlo poodkrýt některá slabá místa v personální situaci některých stran. Příkladem může být ODS v Olomouckém kraji. Ta nabídla mimořádně slabou sestavu kandidátů, bez výrazných celostátních či silně lokálně zakotvených osobností. Tak se jí stalo, že ze čtyř mandátů SPOLU jde pouze jediný za ODS, zbylé tři jdou za lidovci. Rozdílné regionální rozložení stranických zisků této koalice zdaleka nekopíruje pouze sílu samostatných stran, ale rovněž právě sílu nabídnutých reprezentací (viz např. úspěch ODS ve Středočeském kraji). Samozřejmě že je to také způsobeno rozdílnou zkušeností s preferenčním hlasováním – zatímco lidovci si to trénují v různých volbách průběžně od roku 2002, neboť často kandidují v různých koalicích, jiné strany až tak zvyklé nejsou.
KSČM a ČSSD potvrdily platnost staré politologické poučky, že historie, tradice ani objem vynaložených peněz na kampaň neznamenají samy o sobě vůbec nic. Politická strana existuje jako relevantní politická síla pouze tehdy, když věrohodně reprezentuje existující společenský zájem. Právě to se stalo oběma stoletým levicovým stranám osudným. Věrohodným reprezentantem jejich někdejších voličů se stal Andrej Babiš. Proč by měli chodit ke kovaříčkům (ČSSD, KSČM), když mohli jít přímo ke kováři (ANO)?
Andrej Babiš to protaktizoval. Tak moc se zaměřil na levicové voliče, aby nalevo od něj byla jen zeď, že přestal být přijatelný pro voliče středové, kteří stáli za jeho minulými úspěchy. Jeho volební výsledek (27,12) je sice zdánlivě podobný tomu minulému (29,64 %), nicméně zdání klame.
Kdybychom připočetli k výsledku ANO roku 2017 právě ČSSD a KSČM a srovnáme to s letošním ziskem, vidíme pokles téměř o deset procentních bodů, přestože peníze rozhazovali téměř jako z práškovacího letadla. Nevysvětlíme to ani odchodem necelých pěti procent k Robertu Šlachtovi. Babiš udělal chybu, že bral na lehkou váhu hrozbu neúspěchu socialistů a komunistů a že nevytvořil širší předvolební blok. Není to hraběcí rada s komfortem znalosti volebních výsledků – od autora komentáře tato „rada“ zněla před rokem v souvislosti s výsledkem krajských voleb.
Obrovskou satisfakcí je volební výsledek pro Petra Fialu. Je to pozoruhodný příběh. Ještě před pár dny vysmívaný a opovrhovaný je dnes volebním vítězem. Do dějin české politiky se zapíše indiánským jménem – Ten, který porazil Andreje Babiše. Osm let slýchal a četl, že není lídr, že mu schází charisma, že brání skutečné renesanci ODS, která pod ním „zfialověla“. Osm let trpělivě prosazoval konkrétní kroky, odrážel útoky, opakoval, že je připraven být premiérem a že jím bude. Teď to má nadosah. Jeho velkým úspěchem byl už samotný vznik Spolu. Vůbec to nebyla banální a samozřejmá věc.
Když Fiala ODS na začátku roku 2014 přebíral, nejenže byla ve stadiu klinické smrti, ale především si o ni nikdo nechtěl ve Sněmovně ani „opřít kolo“, byla zcela izolovaná, bez přirozených spojenců. Nyní je jádrem vítězné koalice, s níž ještě před vyhlášením předběžných výsledků podepsala další koalice memorandum o spolupráci, a ještě před tím Andrej Babiš prohlásil, že bude-li pověřen sestavením vlády, jako první se obrátí právě na P. Fialu.
Nynější zážitek společného úspěchu se může stát silnou generační vzpomínkou, která může v jedné části společnosti fungovat podobně jako prožitek listopadových dnů roku 1989. Lídři všech členských stran ale nesou nesmírně silnou zodpovědnost. Stačilo, aby Přísaha nebo ČSSD získala cca o sedmnáct, osmnáct tisíc hlasů víc, a mohlo to být mnohem složitější. Právě vědomí, že šanci odstranit Andreje Babiše ze Strakovy akademie, napomohla náhoda či shoda okolností, by je mělo vést k pokoře a snaze nezklamat. Už před dvěma tisíci lety v Lukášově evangeliu zaznělo, že „kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude více žádat“.
