Šéf Pirátů Ivan Bartoš udělal epochální objev. V rozhovoru pro server Info.cz veřejnosti oznámil, že „vzhledem k tomu, že si ti politici na potítku před vystoupením v televizi tykají a familiérně se oslovují křestními jmény, já bych zase tak vážně ty výroky do televize nebral“. Naznačuje tím, že některým politikům nelze věřit. Otázkou je, zda lze věřit České pirátské straně, která dosáhla ve volbách na výborných 10,79 procenta hlasů.
Piráti, a jejich šéf Bartoš je v tom naprostým mistrem, neustále opakují, že na rozdíl od všech ostatních budou transparentnější, otevřenější a demokratičtější, než jejich soupeři.
Zní to lákavě a těžko se s tím na první poslech neztotožnit. Zda to ale udělá českou politiku lepší, o tom můžeme pochybovat. Podobných slibů jsme již slyšeli hodně, výsledkem není v podstatě žádná změna.
Piráti například zveřejňují zápisy z toho, jak probíhají schůzky s ostatními stranami i další jednání. Tím je má veřejnost naoko pod kontrolou. Jenže podobně jako v soukromém životě či při podnikání, mají některé věci zůstat alespoň na nějakou dobu skryty. Ne proto, že by se mělo podvádět a lhát, ale z toho důvodu, že jsou věci, které potřebují čas a jsou v nich zainteresováni jiní lidé. Ti někdy potřebují na rozhodnutí čas a prostor. Předčasné vyzrazení, někdy dokonce i jenom naznačení postupu, může blokovat celou taktiku a strategii a někdy zhatí všechny plány.
Jistě, je to rozhodnutí pirátské strany a musíme ho respektovat. Piráti tím naznačují, že jsou v našem zatuchlém politickém rybníčku čerstvou silou. Jenže zda jsou i tou správnou silou, o tom pořád nic nevíme.
Sebevětší transparentnost nedokazuje, že například Česká pirátská strana má dostatek schopných odborníků, kteří v práci v Poslanecké sněmovně obstojí.
Příklady máme spíše odstrašující.
Kolik krásných řečí jsme kdysi slyšeli od formací, jako byla Unie svobody, Čtyřkoalice, či Věci veřejné. Skončilo to vždy po čase fiaskem.
Pokud jde o samotné Piráty, tak jejich kolegové v Německu i v hlavním městě Berlíně před několika lety výrazně bodovali, ale pak přišla fragmentace, hádky a spory, které vedly do politického propadliště. U podobně vznikajících stran je to obvyklé. Projeví se naivita i nezkušenost.
Poněkud varující je také to, že přes propagaci kolektivního rozhodování, vidíme většinou pouze kolovrátek jménem Ivan Bartoš. Ten na první pohled působí jako člověk rozumný a je i dostatečně výřečný, což se v dnešním světě mediálních bublin a diktátu sociálních sítí hodí. Kdo je ale dalších 21 poslanců a poslankyň této strany? Moc o nich nevíme.
Piráti také řízně prosazují prvky přímé demokracie. Ale takové obecné referendum o vystoupení z Evropské unie by mohlo skončit i odchodem z EU, což by bylo proti proklamovaným cílům strany. Uvědomuje si to někdo?
Pirátská strana by za jistých okolností mohla být dobrou opozicí, ale neměla by být tak strašlivě zahleděná do způsobu, jakým chce některé věci prosazovat. Může to sice být principiální, ale k užitku pro Česko to vést vůbec nemusí.
