Drtivý vítěz sněmovních voleb Andrej Babiš čelí komplikacím. V úterý jej v Lánech prezident Miloš Zeman pověřil jednáním o sestavení nové vlády a šéf ANO se pustil do práce. Jeho snaha však čelí dvěma podstatným překážkám. Vznikající kabinet nemá ani při nejmenším dojednanou většinovou podporu či toleranci v Poslanecké sněmovně. Zároveň Andrej Babiš má problém s obsazením některých ministerstev, protože mu přibývají odmítnutí od oslovených osobností. Ze všeho tak trošku ční dojem, že na svoji současnou úlohu není zcela připraven.
Pro úplnost dodejme, že Babišem nabídnutá ministerská křesla už krátce po sobě odmítli rektoři Ivo Medek a Mikuláš Bek či podnikatel Karel Havlíček. A jen z kávové sedliny můžeme věštit, zda se tento jmenný seznam ještě více nerozroste.
Nicméně na úvod budiž řečeno a pro jistotu třikrát podtrženo, že Andrej Babiš a jeho hnutí ANO jsou jasnými vítězi voleb. Tudíž je zcela logické a správné, že to je právě Babiš, kdo jako první dostal možnost sestavit vládu. Jedním dechem je však potřeba dodat, že hnutí ANO získalo 30 procent hlasů a 78 poslanců. A to není většina. Toto je opravdu fakt, na kterém nelze nic změnit, ale přesto jej někteří lidé stále nechtějí pochopit.
Pojďme dál. Pokud nakonec Andrej Babiš sestaví avizovanou menšinovou vládu, nic to nemění na skutečnosti, že pro ni v Poslanecké sněmovně musí získat většinovou podporu a nebo alespoň toleranci v takové podobě, že někteří poslanci či celé kluby při hlasování o důvěře vládě opustí jednací sál a sníží potřebné kvorum. Ani tato případná podpora nebude „zadarmo“. Bude za ni muset zaplatit například funkcemi nebo programovými ústupky. Tyto ústupky však Babišovi podporující strana nadiktuje. Jestli si Andrej Babiš myslí, že si najde v programu jiné strany něco, co se hodí i jemu, a pak bude dotyčnou stranu nahánět, že by měla podpořit to, co hlásala před volbami, je to představa velice iluzorní a narazí s ní.
Když podtrhneme a sečteme, co zatím víme, výsledek je zatím tristní. Většinová vláda ANO s dalšími partnery se nerýsuje, potřebná podpora či tolerance menšinové vládě také ne. Přestože prezident Miloš Zeman dal Babišovi k sestavení jakékoliv vlády volnou ruku a dal najevo, že ji bude držet ze všech svých sil, nemají tito dva spojenci vyhráno. Poměrně razantně totiž do celého dění vstoupil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny potvrdil, že nedopustí přetváření Ústavy a připomněl, že tu stále je možnost žaloby na prezidenta, kdyby náhodou nekonal. K aplikaci tohoto nástroje by především došlo v situaci, kdyby nechal Miloš Zeman vládnout Andreje Babiše bez důvěry nestandardně dlouho.
Samotnou kapitolou je již zmiňované hledání ministrů. Je s podivem, že hnutí ANO, které drtivě vedlo průzkumy veřejného mínění a bylo jasné, že vyhraje volby, není personálně připraveno na sestavování vlády. Že například ve svém nitru nemělo něco jako stínovou vládu či odborné mluvčí, kteří by se soustavně a systematicky připravovali na situaci, že jednou budou skutečnými ministry. O to více nepochopitelněji to vyznívá v situaci, kdy Andrej Babiš chtěl co nejlepší výsledek (nejlépe 101 a více křesel), aby nemusel dělat koalici. V takové situaci by nemusel ani hledat podporu jinde či skládat koalici s ministry z jiných stran. Jediné, co má v tuto chvíli víceméně jisté, jsou vlastně jen okoukané stávajících ministrů.
Důvody, proč jednotliví lidé ministerská křesla odmítají, se mohou různit. Někteří zkrátka nechtějí mít s ANO nic společného, jiní se chtějí věnovat své kariéře či podnikání. A potom tu mohou klidně být i tací, kteří tuší, že vláda v čele s Babišem nemusí mít dlouhého trvání. Stačí opakovaně nevyjednaná podpora ve sněmovně, personální změna na Hradě po lednových volbách či hrozba hlavě státu ústavní žalobou kvůli nečinnosti a mohou se tu začít dít všelijaké věci.
Andrej Babiš by se proto místo děkovného ježdění za svými voliči do Libereckého a Ústeckého kraje měl plně věnovat nejen sestavování své vlády, ale především konstruktivnímu dialogu s dalšími stranami a hledat u nich podporu pro svoji vládu. A když říkám dialogu, myslím tím skutečně dialogu a nikoliv diktátu. Je potřeba, aby mu bylo stále opakováno, že volby sice vyhrál, ale 70 procent lidí mu hlas nedalo a jejich hlas (a jimi zvolené zástupce) je potřeba skutečně respektovat.
