Poslední týden kampaně před volbou prezidenta odstartoval v neděli na České televizi debatou všech kandidátů. Andrej Babiš se jako jediný nedostavil. O nejvýraznější moment diskuse se však nepostarali ani Petr Pavel, ani Danuše Nerudová, hlavní konkurenti oligarchy. Nedělní televizní večer nakonec patřil Josefu Středulovi, který nejprve předvedl nejprofesionálnější výkon večera, následně v přímem přenosu odstoupil z kandidatury a nakonec podpořil uchazečku, která je pro mikrokosmos jeho voličů nepřijatelná.
Přímá prezidentská volba i samotná instituce hlavy státu jsou v pozoruhodném rozporu s národními mýty, které si Češi sami o sobě vyprávějí. Národ chytráckých plebejců, přesto mu prezident vládne z největšího obývaného hradního komplexu na planetě. Země, která se ve dvacátém století nejprve razantně, leč korektně a poté sovětsky brutálně vypořádala s aristokracií, přesto své prezidenty i po sto pěti letech občané chápou jako jakési náhradní Habsburky. Parlamentní republika, přesto se nad její veřejnou krajinou už sto let vznáší přízrak Hradu, pana tatíčka prezidenta a jeho mnohých dvořanů. Do souboje o takto symbolicky zatíženou funkci se proto i v novodobých dějinách Česka hlásí specifické typy lidí, soutěží v typizovaných kulisách a rozebírají si dostupné role.
Místo? Obrozenecky posvátná a efektně nasvícená scéna pražského Národního muzea. Čas? Osmého ledna dva tisíce dvacet tři. Průvodce večerem: moderátor ČT Řezníček, korektní a přitom ostřejší než jeho zbrusu nový sestřih z barber shopu. Hlavní osoby a obsazení? Petr Pavel v rozervané úloze vojácky rázného chlapíka, který víc jedná, než mluví, ale tíží ho temná minulost, k níž se musí postavit. Danuše Nerudová v multifunční roli mámy od rodiny, která ale zároveň zvládne jak polohu ekonomické odbornice, tak upřímné mladé holky, co si mezi ty politické geronty odskočila z TikToku, a smí tak pronášet věty typu “Nadešel čas na generační obměnu”. Nepřítomný Andrej Babiš dokonale sehrál beckettovského Godota, kolem něhož se celý děj točí, ačkoliv on sám na jevišti není. Vedlejší komické postavy: Karel Diviš ve výrazné studii kandidáta, který na scénu vpadne s výrazem “přišel jsem šňupat koks, lítat s dronem a zmateně napadat politické soupeře a právě mi došlo matro i drony”. Herecká drobnokresba na téma “popletený strejda, co plánuje státní převrat” připadla Jaroslavu Baštovi. Kompars si pak měla rozebrat trojice Marek Hilšer, Pavel Fischer a Josef Středula.
Byl to však nakonec odborář Středula, kdo podal nejlepší výkon, jistě i proto, že věděl, že končí. Byl profesionální, rázný, jako jediný dokonce dostal pod tlak i jinak suverénního moderátora Řezníčka, když ho vyzval, ať symbolicky do ticha položí otázky i nepřítomnému Babišovi. Středulova podpora Danuše Nerudové je ovšem dalším příkladem toho, jak tradiční česká levice, respektive to, co z ní zbylo, nechápe vlastní voliče. Troskám voličského jádra sociální demokracie, které snad za Středulou stály, se liberální rektorka jistě zajídá. Pánové Hilšer a Fischer svou kandidaturu ukončit zjevně nehodlají, vyhlídky na druhé kolo volby v obsazení Nerudová a Pavel jsou tedy minimální. Také proto, že Jaroslav Bašta, který může z Babišova tábora odčerpat klíčová procenta, působí nejistě a dezorientovaně, nikoliv jako tribun lidového hněvu.
V situaci, kdy je třetina voličů stále nerozhodnutá, proto roste význam čtvrteční debaty tří favoritů na Nově, kde jedině Babiš přislíbil účast. Nedělní dvouhodina na České televizi patrně ani jednomu z favoritů body nepřinesla, ani neubrala. Vedle odstoupení Josefa Středuly a halucinací Karla Diviše o jakési “e-armádě” tak ze Superdebaty na ČT především vyplynul pozoruhodný fakt, že Tomáš Zima umí na obrazovce strávit libovolnou dobu, aniž by pronesl jedinou zapamatovatelnou větu. Dámy a pánové, kdo z vás to má?
