nahoru

Osm hrozných? Deset malých černoušků? Vybíjená? Prezidentská Superdebata připomínala spíš Šmouly

Vojtěch Rynda 9. ledna 2023 • 11:40
Osm hrozných? Deset malých černoušků? Vybíjená? Prezidentská Superdebata připomínala spíš Šmouly
foto: Reflex.cz

Modrá, opravdu hodně modré. Česká televize prezidentskou Superdebatu, nasazenou na nedělní prime time, ladila do barev naší státní vlajky, ale s jednou z nich jí ujela ruka. Tím jen podtrhla, jak moc dávalo obsazení vzpomenout na animovaný seriál o modrých skřítcích a jednom zlém čaroději.

Gargamel tráví většinu času ve své chýši a kuje pikle, jak šmouly sežrat nebo aspoň přeměnit ve zlato. Babiš se prezidentské Superdebaty nezúčastnil, a i když své protikandidáty asi žrát nechce, zlato, to je jeho. O tom, jak velkou hrozbu pro šmoulí vesničku představuje, vypovídalo rozvržení stolečků: chybějícímu zlému čaroději bylo vyhrazeno místo úplně uprostřed.

Další nejdůležitější postavy figurovaly hned po jeho stranách: moudrý a vždy rozumně hovořící Taťka Šmoula v podání Petra Pavla a půvabná Šmoulinka, kterou ztvárnila Danuše Nerudová. Kolem postávali ostatní šmoulové, kteří měli specificky rozvržené role. Marek Hilšer osciloval mezi Snílkem a Trumpetkou, Jaroslav Bašta mezi Lenochem a Mrzoutem, Karel Diviš mezi Smělounem a Vejtahou...

Herecké výkony ale – s výjimkou státotvorně působících Pavla a Nerudové – příliš přesvědčivě nepůsobily. Bašta se chtěl divákům zavděčit reprízou své nejslavnější role, výstupu z České sody včetně hlášky „já bych na to chtěl zareagovat“, ale šlo jen o mechanické opakování. A na opakování tento protagonista postavil i své repliky: ať se ho Vypravěč, tedy moderátor Martin Řezníček ptal na cokoliv, Bašta stejně vždycky breptal o cenzuře.

Diviš zvolil strategii co nejdřív naplivat na vedoucí protikandidáty a pak... pak vlastně nevěděl co. Neškodná agrese mu u diváků možná vynesla půl procentního bodu. Hlavní záporák se nicméně vyklubal z navenek sluníčkového Hilšera. Ten okázale apeloval na gentlemanství a rovný prostor všem účastníkům, aby si pak kradl scénu pro sebe a zaplňoval drahocenný čas bezobsažným blábolením. Jestli zapomněl repliky a šlapal vodu, měl poprosit režii o tahák; jestli improvizoval schválně, učil se nejspíš od kolegy Mirka Donutila a jeho nekonečných sól bez vtipu v estrádách.

Výstupy těchto tří pánů se stávaly guilty pleasure, nešlo se na ně provinile netěšit; zbylí hráči tak záživní nebyli. Proč se ale při pohledu na Pavla Fischera na mysl neodbytně drala představa másla? U ostatních jednoho spíš napadalo, jaké drogy asi berou. Diviš byly jasné amfetaminy, Hilšer houbičky říznuté extází, Zima pivo desítka. Bašta zjevně nebere nic, bohužel ani předepsané léky.

Kamera se celkem rozumně nepokoušela o žádné veletoče, poctivě střídala asi tři velikosti a úhly záběru a jejím největším odvazem bylo použití děleného obrazu. Zasazení do historické budovy Národního muzea mohlo ve scénáři vypadat dobře, prostory však působily studeně a rozléhalo se jimi nepěkné echo; navíc rušila doprava na magistrále. Minimalistická scénografie měla zřejmě vyvolávat důstojný a střízlivý dojem, ale světelné šmouhy na zdech se zdály pohybovat spíše náhodně, stejně jako to, že chvílemi jako by vytvářely ukrajinskou vlajku. Všechny barvy navíc suverénně utápěla modř, která zároveň rezonovala s kostýmkem Nerudové. Když už se inspirovat u Šmoulů, hodilo by se dát aspoň do koutů nějakou vegetaci.

Děj se odvíjel spíše poklidně, témata konverzace (o debatu v pravém slova smyslu nešlo) se střídala plynule a Gargamel do vesničky ani na poslední chvíli nevtrhl. Jako osvěžení působily otázky položené obálkovou metodou významnými veřejnými činiteli nebo vsuvka o tom, jak se vedoucí prezidentští kandidáti „řeknou“ znakovým jazykem: Babiš se znakuje v podstatě jako babička.

Jediný dramatický zvrat přenosu přišel v samotném finále, kdy odborář, levičák a volič ČSSD Středula položil kandidaturu a vyzval své voliče, aby dali hlasy Nerudové. Ti ho asi tak poslechnou; z tohohle „polibku smrti“ má největší radost Babiš.

Česká televize do svých kanálů kolem Superdebaty nasadila tituly Pověste je vysoko, Stockholmský syndrom či Hoří, má panenko; chce nám tím něco naznačit? Uvidíme, jaké filmy budou doprovázet pokračování pořadu. Ano, na 26. ledna se chystá sequel, který by se mohl vyhnout chybám „jedničky“. Rozhodně totiž nebude mít tolik postav a možná ani tak přepálenou stopáž. S tou modrou těžko říct.

Vojtěch Rynda