Vážený pane Höschle!
Vážím si Vás jako odborníka v oboru psychiatrie, poslouchám Vás rád a Vaše názory jsou pro mne posunem ve vzdělanosti. Chtěl bych se Vás však zeptat, jaký máte názor na to, že dnešní ženy si berou mužské příjmení bez přípény „–ová“, například Zuzana Novák. Přijde mi to jako „devastace“ slovanských tradic.
Vladislav Pichrt
Je škoda, že toto téma je na veřejnosti opracováváno převážně emocionálně z hlediska buď tradicionalistických, nebo naopak feministických pozic, jež čerpají své argumenty v oblasti lidských práv, „genderové“ rovnosti, tolerance k jinakosti, legislativy a podobně. Já osobně v tom vidím především problém jazykový.
Nepřechylování ženských příjmení představuje poměrně závažné nabourání struktury naší mateřštiny s dosud ne zcela domyšlenými důsledky. Je to, jako když se přes noc nařídilo v silničním provozu jezdit vpravo místo vlevo, ale pravidlo pravé ruky se ponechalo. V tomto případě ba co víc, je to, jako kdyby se ponechalo ježdění vlevo, ale některým se umožnilo jezdit vpravo. Na jednu stranu je zcela pochopitelné, že někdo chápe příponu -ová jako zcela překonané vyjádření vlastnictví (sňatkem se žena stane „majetkem“ svého muže, Nováka, je tedy jeho, Novákova, byť poněkud zkomoleně) a jako příčinu pokroucení a zneuctění cizích jmen. Na druhou stranu každý jazyk začleňuje cizí jméno do svého jazykového systému tak, aby se s ním dalo dál srozumitelně zacházet, například skloňovat. I my přece snášíme, že se naše jména v cizích jazycích píší bez čárek a háčků a že se všelijak komolí (Höschl je v ruštině Хёшл, no a co?). Povinnost přechylovat v češtině se kodifikovala před více než 200 lety spolu s povinnosti mít dědičné příjmení.
Přípona -ová plní v naší řeči dvě důležité funkce, jež v mnoha jiných jazycích postrádají smysl, proto se u nás tak vžila. První je rozlišení pohlaví. My, místo abychom se z této výhody radovali, tak se jí ukvapeně zříkáme. Je Heather Brown, nebo ještě lépe H. Brown, chlap, nebo ženská? Babo, raď! Jasně, v době smíšených toalet a jednopohlavních rodičovských párů je to vlastně jedno – jazyk se posouvá v reflexi společnosti, nikoli naopak. Horší to budou mít jednou historici filmu se slavnou českou komičkou Vlastou Burian. Druhou, snad ještě důležitější funkcí je možnost skloňování. Ženské příjmení se v češtině totiž jinak než v přechýlené podobě skloňovat nedá, aniž by se z něj stalo příjmení mužské. To je onen případ nekontextuálního pravidla pravé ruky v pravostranném provozu.
Nemůžeme totiž kvůli feministkám naráz zrušit skloňování. To už bychom mohli rovnou zrušit češtinu, i když i o to se blbečkové, co píší „děvčata dělali“, snaží. M. Knappová (nikoli M. Knapp!) k tomu v časopise Naše řeč (75, 1992; 1:12-21) dodává, že tam, kde jde o exotická jména nebo kde je jasné, zda jde o muže, či ženy, netřeba přechylovat. Dodejme ovšem, že „machos“ v tom vidí u hysteričtějších žen snahu o ozvláštnění či povznesení svého původu. Než to bylo možné u českých jmen, některé si kvůli tomu dokonce naoko braly cizince. Naopak v textu, z něhož by pohlaví nemuselo vyplynout a v němž je skloňování jmen samozřejmé, by nepřechýlení působilo jako porušení gramatické a stylistické normy češtiny, pokud by si ovšem pisatel těžkopádně soustavně nevypomáhal skloňováním pomocných slov, jako „lékařka, vědkyně, oštěpařka, klavíristka (Novák)“.
Ale ať si o tom myslíme, co si myslíme, přirozený jazyk je živoucí matérií, které nenařídíš. A když, tak jen dočasně. Koho to zajímá podrobněji, může začít na odkazu hoschl.cz/EEBP.
