Izraelská Atlantida a podmořský Stonehenge: Podmořský výzkum odhalil jedno z nejstarších lidských sídlišť

Nedávný výzkum prováděný na lokalitě Atlit-Jam odhalil neolitickou osadu pocházející z 9. až 7. tisíciletí před naším letopočtem, ­uvedl izraelský podmořský archeolog Ehud Galili. „Vědci tu našli megalitické zdi a okolo 60 lidských koster. Kromě jiného objevili sedm velkých opracovaných balvanů vysokých až dva metry a uspořádaných do kruhu. Některé stále stojí vzpřímeně. Nálezové okolnosti naznačují, že ve středu kruhu byl pramen sladké vody.“

„Archeologické nálezy vypovídají o tom, že ekonomika pravěké osady Atlit-Jam byla složitá,“ pokračuje Ehud Galili. „Vycházela z kombinovaného využívání suchozemských a mořských zdrojů, včetně pěstování rostlin, chovu hospodářských zvířat, lovu, sběru a rybolovu.“

Několik desítek tisíc čtverečních metrů dna zátoky Atlit 10 kilo­metrů jižně od Haify komentátoři s mírnou nadsázkou nazývají izraelskou Atlantidou, protože jde o jediné kompletní lidské sídliště z tak dávné doby – a ještě ke všemu pohřbené na dně moře stejně jako Platónem popsaná bájná pevnina.

Archeologické práce prováděné místo klasických rýčů a štětečků pomocí potápěčského vybavení, speciálních podvodních sacích bagrů a dalších pro vědce poněkud nezvyklých pomůcek začaly roku 1985 a pokračují dodnes. Dobře zachovaná archeologická lokalita chráněná mořskými sedimenty před ničivým působením zubu času poskytla archeologům ojedinělý pohled na stěžejní fázi vývoje civilizace, kdy dávní lidé přestávali být závislí na lovu a sběračství, protože si začali osvojovat první metody zemědělské výroby. A je to pohled v mnoha směrech překvapující, který boří dosud zažité představy o této době.

Lokalitu odkryla bouře

Příběh podmořského výzkumu pravěké osady u izraelského pobřeží začal po jedné bouři roku 1984. Východní Středomoří je mezi archeo­logy proslulé unikátními nálezy pocházejícími z dlouhé řady staletí, od nejstarších civilizací přes antiku a křižácké výpravy až po novověk – a zátoka Atlit není výjimkou. Silné bouře tu často přemístí písčité usazeniny na dně a odhalí dávno pohřbené artefakty, většinou zbytky lodních vraků, nebo alespoň lodního nákladu. Právě tady bylo před časem nalezeno kovové beranidlo z přídě antické válečné lodě. O možnostech zajímavých archeologických nálezů v moři svědčí i zřícenina křižáckého hradu, jež se nad zátokou vypíná.

Když se sem po bouři vydal Ehud Galili se svými kolegy, čekal proto objevy z těch časů – jenže místo toho narazil na artefakty mnohem starší, které představují světový unikát. Ale nejen to: „Objev podmořské struktury u pobřeží Izraele může pomoci rozluštit tajemství Stonehenge,“ domnívá se Emilia Randallová, reportérka britského listu Mirror.

Sám Ehud Galili o okamžicích objevení pravěkého sídliště v dokumentu televizní stanice Smith­sonian Channel vypráví: „Voda byla po bouři zkalená a viditelnost dosahovala jen několika málo metrů. Na základě našich dřívějších výsledků jsme tu čekali kotvy a další kovové části lodní výstroje. Ale najednou se před námi objevila kamenná zeď...“

A nejen to. V následujících dnech potápěči zjistili, že zeď je součástí domu. Postupně takových domů na mořském dně v hloubce osmi až 12 metrů objevili 15. Poblíž se nacházely lidské kostry.

Měsíc se může stát novým Divokým západem, klíč bude ležet v jeho surovinách a v nemožnosti ho sestřelit

Věda

„Odhadujeme, že kdysi tu žilo 70 až 150 lidí,“ pokračuje ve vyprávění Ehud Galili. „Našli jsme lidská obyd­lí ve stavu, v jakém je lidé kdysi opustili. Pozdější radiokarbonové datování odhalilo, že se tak stalo před téměř 9000 lety, což z osady činí jedno z nejstarších známých lidských sídlišť na Zemi. A uprostřed vesnice stála záhadná kruhová stavba v naprosto dokonalém stavu.“

Vlivem lomu světla se pod vodou zdají být předměty větší, takže „izraelské podmořské Stonehenge“ ve skutečnosti není tak monumentální jako jeho slavnější britská obdoba. Jde o sedm kvádrů uspořádaných do půlkruhu, z nichž každý má hmotnost okolo 600 kilogramů. Leckdo si asi řekne „nic moc“, protože bloky, z nichž se skládá Stonehenge, váží až 25 tun. Jenže jeho výstavba probíhala v letech přibližně 3100 až 1600 před počátkem letopočtu, takže izraelský půlkruh je o nějaké to tisíciletí starší – a kaž­ý začátek je těžký. V tomto případě doslova.

„Podmořské Stonehenge“ u Haify je nejstarším dosud známým kamenným objektem tohoto typu. Vyvstala otázka, k čemu sloužil a jestli má nějaký vztah k jiným kamenným kruhům. Nejen laika přitom především napadne, jakou povahu má jeho příbuzenství s nejslavnějším z nich, s britským Stonehenge.

„Co to má společného se Stonehenge?“ pokládá řečnickou otázku archeoložka a antropoložka Mary-Ann Ochotová a hned odpovídá: „Dává nám to jedinečný vhled, proč byly takové stavby budovány.“

Kruhy duchů

Stonehenge zná asi každý, ale mnohem méně se ví, že to je jen jedna z takových staveb, jimž odborníci říkají henge. Ve Velké ­Británii a v Irsku jich je několik desítek – některé zdroje mluví o 40, jiné tvrdí, že jich je okolo stovky, další jsou v Bretani. Jedná se o kruhy sestavené z velkých vztyčených balvanů. Průměr kruhu se většinou pohybuje mezi 20 až 100 metry, ale existují i „superhenge“, jako například ten v Avebury. Jde o trojici soustředných kruhů, kterou obklopuje příkop o délce 1,3 kilometru a jehož největší balvany váží okolo 40 tun. Vůbec největší je Durrington Walls nedaleko Stonehenge, jehož průměr činí půl kilometru.

Datování kamenných objektů je složité, protože radiokarbonová metoda funguje jen na organické materiály. Archeologové jsou proto odkázáni na předměty, jež našli poblíž nebo pod kameny. Podle toho většina zdejších henge pochází z období mezi lety 3000 až 2000 př. n. l. Vykopávky ale naznačují, že to je často jen vrcholná fáze, protože předtím na jejich místě stály obdobné stavby z dřevěných kůlů a hliněných valů. Teprve později kultura, která je vytvořila, se rozhodla pracně, ale na věky zachovat jejich uspořádání vztyčením obřích kamenných bloků.

Babiš roztáčí brutální dluhový kolotoč. Jemu se z něj zvedat žaludek nebude, nám ano

Komentáře

Ještě větší hádankou je účel henge. S největší pravděpodobností šlo o místo provozování kultu, shromažďovací areál nebo pozorování pohybů nebeských těles pro kalendářní účely – možná to všechno dohromady.

Mohlo by se zdát, že pravěké kruhové stavby jsou výhradně západoevropskou záležitostí, ale existovaly i ve střední Evropě, včetně Česka. Odkryté základy jedné takové stavby (rondelu) jsou k vidění na okraji pražské obce ­Vinoř. Kultura, jež tyto objekty budovala, je starší než tvůrci britských henge – stáří tamního rondelu se odhaduje na 4850 až 4800 př. n. l. To už se v prostoru a čase začínáme pomalu blížit k Atlit-Jamu. Úplně nejblíže k němu leží trojice soustředných kruhů nacházející se na Golanských výšinách. Nazývá se Rujm al-Hírí a odhady jejího stáří se pohybují mezi 3500 až 6500 lety. I tady se předpokládá kultovní poslání. Proto se mu také říká Kruh duchů.

Lidé těch časů neuměli zaznamenávat své myšlenky písmem, takže jim do hlav nevidíme. Zdá se ale, že kruhové stavby, které zjevně nemohly mít obranný význam, měly něco společného s kultem Slunce, Měsíce, možná i Země a kosmického řádu. Někdo asi namítne, že je nemožné, aby se v pravěku taková víra udržela napříč kontinenty a tisíciletími – ale kult kyprých žen známých jako venuše tehdy byl rozšířený podobně. Možná jsme to naopak my, kdo neudrží pozornost u tématu déle než jedno volební období nebo jednu kariéru, zatímco pravěcí lidé mysleli v rozměrech celých věků.

Vědci se snažili najít smysl i u kamenného půlkruhu v Atlit-Jamu. Zaujalo je, že balvany obklopují pramen vody a že v nich jsou otvory připomínající misky. Domnívají se proto, že místo mělo něco společného s kultem životodárné tekutiny nebo s rituály spojenými s jejím získáváním a užíváním. Možná tento kultovní objekt nějak souvisel se studnou vyzděnou kameny, která se našla poblíž.

Nechybějí ani snahy hledat u oblouku ze sedmi megalitů v Atlit-Jamu astronomickou nebo kalendářní funkci, jakou možná mají některé jiné stavby typu henge. Ale Ehud Galili je opatrný: „Jakékoliv spojení mezi touto lokalitou a Sluncem, Měsícem nebo hvězdami je zatím jen spekulativní. Musíme také vzít v úvahu, že postavení nebeských těles bylo v té době jiné než dnes. Teď musíme jen doufat, že budoucí výzkum vnese do tohoto problému více světla.

Svědectví koster

Sídliště Atlit-Jam pochází z přechodného období, kdy se lidská společenství přestávala živit lovem a sběrem, aby začala s pěstováním užitkových rostlin a chovem hospodářských zvířat (takzvaná neolitická revoluce). Dlouho se mělo za to, že tento postup v civilizačním žebříčku sice nabízel víc jistoty v obstarávání potravy, ale přinesl i některé negativní jevy. Na prvním místě to byly nemoci získané od hospodářských zvířat (zoonózy), s nimiž lidé začali žít pod jednou střechou. Také strava se stala jednotvárnější. To, že životní úroveň poklesla, prozrazují kostrové nálezy z těch dob: délka života zemědělců se oproti lovcům a sběračům zkrátila, postavy byly menší a zuby zkaženější.

Člověk jako ryba: První experimenty s dýcháním kapalin se uskutečnily už po první světové válce

Věda

Ale netýkalo se to všech. Přebytky ze zemědělské výroby umožnily akumulaci majetku, vznik řemesel a vyčlenění privilegovaných vrstev, které si žily mnohem lépe – a také zdravěji.

Atlit-Jam ale prozrazuje, že skutečnost byla trochu složitější. Na lokalitě se našlo okolo 60 dobře zachovalých lidských koster pohřbených buď ve fetální poloze (skrčené a ležící na boku), nebo na zádech. Byly tu i skupinové hroby a důkazy o uctívání předků, jako pohřby v blízkosti obydlí nebo uvnitř nich a přinášení obětin. V hrobech žen to byly nejčastěji mlecí kameny, zatímco v hrobech mužů sekery.

Pohřby na obyvatele dávné osady prozradily řadu nečekaných věcí. Zdejší lidé se dožívali v průměru 50 let, což sice dneska nevypadá jako moc, ale tehdy to byl věk vpravdě metuzalémský, protože na jiných lokalitách to bylo o 10 a více let méně. Vědci to přičítají pestřejší stravě, v níž velký podíl tvořily ryby a ovoce, zejména olivy. Potvrzují to i četné rybí kosti nalezené ve vesnici a množství olivových pecek. Chyběly však stopy po lisování oliv, takže výrobu olivového oleje ještě neznali.

Ostatní kosterní znaky prozrazují všechny neduhy neolitické revoluce: malý vzrůst (průměrná výška žen činila jen 144 centimetrů a mužů 164 centimetrů), špatné zuby a nemoci. Antropolog Jisra’el Herškovic z University v Tel Avivu podrobil kosti detailní analýze a zjistil řadu anomálií způsobených provozováním námořního rybolovu. Obratle a některé kosti jevily deformace typické pro veslaře, zatímco anomálie ušních kůstek naznačovaly, že tito lidé se často potápěli. Defekty na zubech zase prozradily, že si jimi vypomáhali při výrobě a opravách rybářských sítí.

Velký zájem vědců vzbudil nález známek tuberkulózy na kostrách jedné ženy a dítěte. Dosud se předpokládalo, že tuberkulóza se na lidi přenesla z krav právě v časech neolitické revoluce – ale v Atlit-Jamu žádné krávy nebyly.

„Je to nejstarší známý případ tuberkulózy tohoto druhu na světě,“ říká Ehud Galili. „Zdá se, že jde o jiný typ viru, než jaký se u lidí vyskytuje dnes.“

Čas se krátí

V časech svého největšího rozkvětu se osada Atlit-Jam nacházela několik stovek metrů od mořského břehu a několik metrů nad hladinou moře. Byla tu stavení s pravoúhlým půdorysem, v nichž se našly četné kamenné a kostěné nástroje. Jejich velké množství naznačuje počátky řemesel: osada byla jakýmsi výrobním centrem pro širší okolí. Naproti tomu keramiku tito lidé ještě neznali. Nechyběly tu ani úložné prostory na palivové dříví a vyvýšené plošiny pro vaření pokrmů nebo uzení ryb. Obyvatelé se také dokázali spojit k stavbě zdi z velkých kamenů, která jejich osadu chránila před vodami řeky Oren, pramenící na hoře Karmel. Dnes je to po většinu roku jen téměř vyschlý potok, ale tehdy šlo o bouřlivou řeku, která se uměla pořádně rozvodnit.

Polární záře je nádherná nebeská podívaná, ale může být i znamením smrti pro naši civilizaci

Věda

Po nějakém čase ale osada začala mít problémy. Prozrazuje to i zdejší studna, jež přestala být využívána jako zdroj vody a začala sloužit jako jáma na odpadky. A nakonec celé sídliště pohltilo Středozemní moře. Někteří badatelé tvrdí, že viníkem je sopka Etna na druhém konci Středozemního moře, jejíž svah se po erupci zřítil do vody a vyvolal obrovskou vlnu tsunami. Nechybí ani názor, že ­Atlit-Jam je důkazem pravdivosti biblického mýtu o potopě světa.

Ale Ehud Galili nesouhlasí: „Máme řadu důkazů, že voda stoupala pomalu a lidé měli čas osadu opustit. Před 20 000 lety vrcholila zatím poslední doba ledová, velké množství vody vázaly ledovce a hladina světového oceánu byla o 120 metrů níže než dnes. Pak se ale začalo oteplovat, ledovce tály a voda stoupala. Pod hladinou moří se proto nachází mnoho památek na vzdálenou minulost lidstva. Ale čas vyměřený pro výzkum Atlit-Jamu se možná krátí, protože další bouře může lokalitu zase pohřbít pod pískem. Do té doby musíme její záchranu dokončit.“