Mise Artemis II otevřela cestu k Měsíci a Marsu. Překážkou jsou už jen politici
Mise Artemis II, při níž tři Američané a Kanaďan v kosmické lodi Orion jednou obletěli Měsíc, zdánlivě nepřináší nic nového. Stejnou výpravu popsal Jules Verne už roku 1865 – sice jen na stránkách románu, ale jinak až zázračně přesně. Roku 1968 ji pak uskutečnili astronauti mise Apollo 8, aby je jejich kolegové později ještě překonali. A tak se Artemis II často nedostala do hlavních zpráv – a někdy vůbec do žádných. Přesto se pod mediálním povrchem děly věci, které možná budou mít pro budoucnost lidstva větší význam než všechno, co se během letu lodi Orion do médií dostalo.
Hlavní cíle lunárního programu Apollo před více než půl stoletím sice vypadají na první pohled stejně jako u současného programu Artemis – ale opravdu jen na první pohled. U Apolla šlo především o to, dostat se na Měsíc před Sověty. A když už tam Američané byli, přivezli zpět i nějaké ty vědecké poznatky. Prostě klasická romantika objevitelských cest, stejná jako třeba při závodech o dosažení pólů. Ale cíle Artemis jsou jinde. Program má zjistit, jestli je možné „tam“ pracovat a žít. Především na Měsíci, ale později i na Marsu a jinde ve vesmíru.
Někdo může namítnout, že totéž lze levněji a bezpečněji realizovat na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), kde se délka pobytu dávno počítá v měsících. Jenže ISS není ve vesmíru. Ano, čtete dobře: místo, kde se nachází, ještě není vesmír. Nejde ani tak o to, že ve skutečnosti létá ve vrstvě velmi řídké zemské atmosféry, jíž se říká termosféra. Podstatnější je, že obíhá Zemi pod ochranou takzvaných van Allenových pásů, které stíní naši planetu před smrtícím kosmickým zářením. Bez přehánění lze říci, že Artemis II je prvním krokem k tomu, aby se lidstvo stalo kosmickým druhem, jehož přežití už neohrozí žádná případná katastrofa na Zemi.
Neživá astronautka Zohar
Mnozí novináři a komentátoři na misi Artemis II vyzdvihují hlavně to, že se při ní k Měsíci poprvé vypravila žena. Christina Kochová je inženýrka se specializací na vývoj přístrojů pro detekci ionizačního záření a jejich testování v extrémních podmínkách. A právě ionizační záření je nejmocnější zbraň, kterou se vesmír brání pronikání lidí.
Christina Hammock Kochová se narodila roku 1979 ve státě Michigan, vystudovala Státní univerzitu Severní Karolíny a začala vyvíjet vědecké přístroje pro kosmické výpravy v Laboratoři vysokých energií Goddardova kosmického střediska. To ji přivedlo do arktických a antarktických vědeckých stanic, včetně základny Amundsen–Scott na jižním pólu. Roku 2013 byla zařazena do astronautického výcviku a o dva roky později ho úspěšně zakončila. Do vesmíru se vypravila roku 2019 v rámci Expedice 59 na ISS. Několikrát ve skafandru vystoupila do otevřeného prostoru a na Zemi se vrátila až po bezmála deseti měsících. Do mise Artemis ji vybrali v dubnu 2023 jako letovou specialistku, což v podstatě znamená, že má na starost vědecký program výpravy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
