Genetická šifra mistra Leonarda: Vědci chtějí rozluštit genialitu da Vinciho pomocí DNA
Mona Lisa, letadlo, Madona ve skalách, anatomické studie, Dáma s hranostajem, padák, Poslední večeře, potápěčský skafandr... to je jen nepatrná část obrovského díla, které po sobě zanechal Leonardo da Vinci. Jeho umělecká genialita, technická jasnozřivost a vědecká zvídavost nepřestávají udivovat ani po pěti stoletích. Nyní chce mezinárodní tým vědců k luštění Leonardových neuvěřitelných schopností přizvat na pomoc dosud opomíjené svědectví jeho DNA.
Hned první den jsme se prokopali podlahou kostela do úzké částečně zřícené komory obložené cihlami, líčí archeolog Alessandro Riga snahu získat DNA z tělesných ostatků Leonardových příbuzných. „Připomnělo mi to scénu z filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava, kdy hrdina prorazí kostelní dlaždice a objeví ukrytý trezor.“
Rigův tým sice v hrobce kostela Santa Croce v toskánském městečku Vinci nenašel trezor, ale něco z vědeckého hlediska ještě cennějšího: vodítko k rozpoznání genetické informace jednoho z největších géniů. „Kromě šperků, korálků a křížů tu byly i lidské kosti pěti nebo šesti jedinců,“ říká Alessandro Riga. „Našli jsme mimo jiné dvě spánkové kosti, všechny dobře zachovalé a bohaté na DNA. Radiokarbonová analýza prokázala, že pocházejí z období 1421 až 1457, tedy z doby, kdy žil Leonardův dědeček. Z předchozího historického výzkumu víme, že byl pohřben právě v tomto kostele.“
Biologické kořeny geniality
Vědci podílející se na projektu LDVP (Leonardo da Vinci DNA Project) chtějí zjistit Leonardův genetický profil z několika důvodů. Někteří by se spokojili jen s vypracováním metody, jak biologickými a genetickými prostředky zjišťovat pravost uměleckých děl mnohem spolehlivěji než dosud. Jiní věří, že jim to umožní lépe pochopit příčinu mimořádných schopností vědce a umělce, který předběhl svou dobu o několik staletí.
„Stanovení jednoznačné identity autora uměleckého díla je mimořádně složité,“ vysvětluje David Caramelli, antropolog, specialista na historickou DNA z Florentské univerzity (Università degli Studi di Firenze) a člen projektu LDVP. „Dnes se například rozhodnutí o autorství odvíjí od názoru odborníků, jak autor provedl tah štětcem. Posuzování DNA a dalších biologických stop na díle by mohlo metody odborníků významně doplnit.“
„Snaha LDVP neotevírá jen nové okno, ale celou sféru pro ověřování pravosti umění,“ doplňuje chemik Stefan Simon z Rathgenovy výzkumné laboratoře berlínských muzeí. Jiní vědci ale doufají, že LDVP odhalí ještě mnohem víc. Věří, že v da Vinciho genetickém kódu najdou také příčiny jeho mimořádných schopností.
„Máme tendence vnímat Leonardovu genialitu jako výsledek příznivých kulturních a společenských podmínek,“ říká historik umění Domenico Laurenza. „Přesto se zdá, že mnohé z toho, co jej dělá výjimečným, má kořeny v biologii.“
Domenico Laurenza jako příklad uvádí Leonardovu mimořádnou schopnost zachytit na obrazech jemné odstíny světla a dokonale vystihnout i prudké pohyby. Domnívá se, že umělcův zrak byl extrémně ostrý, což by mohlo mít kořeny v genetice. Stejným způsobem by bylo možné odhalit i další biologické faktory jeho geniality. A možná i objasnit některé záhady jeho původu. „Naší snahou je vysvětlit, čím byl nejchytřejší muž historie tak výjimečný,“ dodává Domenico Laurenza.
Z nemanželského lože
„Jako by se probudil, když ostatní ještě spali,“ řekl o Leonardovi da Vinci Sigmund Freud a dokonale tak vyjádřil, v čem spočívá jeho velikost. Narodil se 15. dubna 1452, ve stejném roce, kdy papež Mikuláš V. bulou Dum Diversas posvětil obchodování s otroky z kolonií a v Čechách šlechta zvolila Jiřího z Poděbrad za zemského správce. Tedy v době, kdy lidé ze zámoří mohli být pouhým zbožím, a jen krátce po tom, co se v Čechách krvavě řešilo, jestli uctívat Boha jen vínem, nebo i chlebem – a kdy se k ještě krvavějšímu řešení tohoto „problému“ schylovalo v celé Evropě.
Budoucímu velkému umělci, vynálezci a vědci tenkrát však ještě neříkali da Vinci, ale Leonardo di ser Piero, což znamená Leonardo od pana Piera – a vůbec to nebylo lichotivé. Šlo o cejch, který v tehdejší době mohl člověka poznamenat na celý život: otcovství sice přiznal notář Ser Piero, jenž ale syna zplodil v nemanželském loži. Matkou byla šestnáctiletá služebná Caterina.
Na první pohled tedy nic, co by napovídalo, že z dítěte vyroste obdivovaný génius, jehož IQ se dnes odhaduje na 180 až 220. Ser Piero sice pocházel z vlivného právnického rodu, ale jinak se vyznačoval snad jen mimořádnou plodností: s postupně čtyřmi manželkami měl 11 dětí (některé zdroje dokonce uvádějí 12 legitimních potomků a nejméně tolik levobočků). Pro dnešní lovce Leonardovy DNA to je výhra v loterii: sám děti neměl, ale četní příbuzní představují pokladnici genů a srovnávací materiál.
Piero si po Leonardově narození našel k sobě vhodnější nevěstu s odpovídajícím sociálním postavením, zatímco Caterinu provdali za venkovana – a tím se na dlouho vytratila ze zorného úhlu historie. Leonardo byl několik prvních let života u matky, někdy po roce 1457 si ho ale otec vzal k sobě a později se postaral o to, aby měl jeho nemanželský syn slušné vzdělání.
S očima obrácenýma k obloze
O Leonardově dětství existuje minimum historických údajů, on sám přikládal mimořádný význam právě jednomu tajemnému zážitku z tohoto období.
„Má první vzpomínka z dětství je, že když jsem ležel v kolébce, slétl ke mně luňák a svým chvostem mě zašimral na rtech,“ zapsal si do poznámek. Podivná příhoda jej ovlivnila. Jeho mladší umělecký kolega Giorgio Vasari (1511–1574) později vzpomínal, jak Leonardo celý život na trzích kupoval ptáky a pouštěl je na svobodu. Láska k nim nejspíš inspirovala jeho studie ptačího letu. A nakonec vykrystalizovala ve snahu sestrojit letadlo – v době, kdy se svět ještě nestačil oklepat ze středověkých dogmat. Nic tak nedemonstruje Leonardovu výjimečnost jako jeho práce o létání.
„Velký pták se vznese z hory Cecero a naplní celý svět úžasem,“ jsou slova, do nichž zašifroval svůj úmysl létat ve spisu O letu ptáků. Tématem se Leonardo nejvíc zabýval mezi lety 1483 a 1505. Důkladně prozkoumal anatomii ptačího křídla a navrhl několik typů ornitoptér – letadel s mávavými nosnými plochami. „Pamatuj, že tvé letadlo nesmí nic napodobovat, nanejvýš netopýra,“ zapsal si do deníku. Originalitu svého myšlení prokázal vynálezem vrtulníku se spirálovitým rotorem. Všechny tyto stroje měla pohánět lidská síla, a tak se nikdy nevznesly. Přesto roli prvního leteckého inženýra nevzdal. Zkoumal vlastnosti vzduchu a porovnával je s vodou. Samozřejmě musel vymyslet i příslušné měřicí přístroje. Pro jistotu navrhl také padák a jakési airbagy chránící pilota. Ornitoptéry pak nahradil kluzáky s nepohyblivými křídly. Nechyběl mezi nimi ani dvojplošník či jednoduchý kluzák se stabilizačními a řídícími ocasními plochami. Přiblížil se tak ke správnému řešení, jež koncem 19. století použili první úspěšní průkopníci letectví.
Opravdu jenom přiblížil?
Leonardo si také zapsal: „Přemýšlet je dílem vznešeným, provádět je dílem otrockým,“ a podle toho většina jeho projektů dopadla. Přesto někteří badatelé věří, že v případě létajícího stroje udělal výjimku. Nejen proto, že byl létáním posedlý jako ničím jiným, ale i proto, že si zapsal: „Jakmile jednou okusíš let, navždy už budeš chodit po zemi s očima obrácenýma k obloze...“ Podobně vyznívají poznámky o tom, že testy musí provádět jen na takových místech, kde ho nikdo nevidí, aby mu jeho myšlenky nikdo nezcizil.
Nejpodivnější je zmínka o vzletu Velkého ptáka z hory Cecero. Jde totiž o konkrétní kopec u Fiesoly nedaleko Leonardova tehdejšího bydliště. V tamních pověstech se skutečně zachovalo vyprávění o učenci, který z temena této hory plachtil na létajícím stroji. A historickou skutečností je zápis jistého Girolama Cardana, podle něhož „Leonardo da Vinci se pokusil vzlétnout, ale dopadl špatně“.
Podle jiných zdrojů se Leonardo letět neodvážil, pokus však tajně uskutečnil jeho žák Tommaso Masini. O Vinciho letu se také stručně zmiňuje místní kronika pocházející z doby jen o málo pozdější – s poznámkou, že pokus se nevydařil. Co se tehdy skutečně stalo, asi navždy zůstane tajemstvím.
Venkovanka, nebo princezna?
Ani Ser Piero, ani jeho ostatní děti nejevily známky geniality – a tím méně se to čekalo u prosté Cateriny nízkého původu. Teprve později se ukázalo, že Leonardova matka je jednou z velkých záhad jeho podivuhodného života, kterou se dodnes nepodařilo uspokojivě vyřešit.
Caterina se dlouho zdála být nevýraznou postavou Leonardova života; kdo by se v oslňující záři nádherných obrazů, vynálezů, jež o staletí předběhly dobu, a dramatických životních osudů génia zajímal o nevzdělanou venkovanku. Nezájem se zdál být o to pochopitelnější, že po osobách tak nízkého původu v dějinách málokdy zůstávají stopy.
Tento pohled na Caterinu shrnul britský historik umění Martin Kemp v knize Mona Lisa: The People and the Painting, jež vyšla roku 2017. Autor našel v archívu města Vinci doklady o tom, že nedaleko od Vinci žila osiřelá Caterina di Meo Lippi, jejíž věk odpovídá umělcově matce. Jiní historikové se ale přiklánějí k názoru, že Leonardovou matkou byla Caterina Butti del Vaca, která se později provdala za místního řemeslníka. Obě ženy byly nevzdělané a nízkého původu.
Na první pohled se zdálo, že odtud geny Leonardovy geniality nepocházejí. Jenže údaje v matrikách Leonardova rodného města Vinci naznačují, že Caterina byla otrokyně, jíž Ser Piero daroval svobodu. Tehdejší florentské právo držení otroků skutečně umožňovalo a nešlo o nic neobvyklého. Podivné ale především je, že Leonardo si později s matkou psal, přestože u osoby tak nízkého společenského postavení se dá s jistotou předpokládat negramotnost.
Italský historik Francesco Cianchi proto v knize Caterine schiava (Caterina otrokyně) dospěl k závěru, že Leonardova matka pocházela z Orientu a byla urozeného původu; někteří dokonce mluvili o vzdělané arabské princezně. Matka tedy Leonarda mohla motivovat, protože zatímco se tehdejší Evropa teprve vzpamatovávala ze středověkého tmářství, arabská věda a technologie byly na vrcholu.
„Je možné, že za Leonardovými technickými a vědeckými sklony byla právě ona,“ tvrdí Alessandro Vezzosi, ředitel Musea Ideale Leonardo Da Vinci. „Máme určité indicie, že se o Střední východ živě zajímal.“
S jinou variantou teorie o exotickém původu Cateriny přišel italský historik Carlo Vecce v knize Il sorriso di Caterine, la madre di Leonardo (Úsměvy Cateriny, Leonardovy matky). Autorovi se podařilo najít ve florentském archívu dokument z roku 1452, v němž Ser Piero vrací svobodu své otrokyni Caterině. Podle Vecce pocházela z území na východním pobřeží Černého moře, kde žili Čerkesové. Odtud ji při svých loupežných výpravách unesli Tataři a prodali do Cařihradu.
Přísně střežený génius
Odborníci odhadují, že celoživotní dílo Leonarda da Vinci tvořilo 12 000 až 15 000 listů, z nichž se však dochovalo jen několik málo tisíc. Kromě kreseb a textů je na nich ale ještě něco víc: otisky prstů, pot, možná i krev, zbytky jídla a další biologické stopy.
„Je známo, že Leonardo nemaloval jen štětci, ale také prsty,“ říká šéf LDVP Jesse Ausubel. „Neměl by proto být problém na kresbách a obrazech kromě barev najít i buňky jeho epidermis.“
Už dřív badatelé zkoumali Leonardovy daktyloskopické otisky, mnohem víc by ale mohla prozradit DNA. V roce 2014 napadlo Jesseho Ausubela, antropologa Brunetta Chiarelliho a další vědce získat povolení ke vstupu do údajné Leonardovy hrobky ve francouzském městě Amboise, aby zjistili, jestli je v ní opravdu on, a získali jeho DNA k dalšímu zkoumání. Úředníci odpovědní za hrobku sice nebyli proti – ale pod jednou podmínkou: vstup povolí teprve tehdy, až vědci odjinud získají DNA, která je prokazatelně Leonardova.
To byl počátek projektu LDVP. Od té doby se k němu připojilo přes třicet vědců ze dvou kontinentů. Mají nejrůznější úkoly; kromě vědecké práce je to také vyhledávání mrtvých i žijících Leonardových příbuzných, získávání peněz pro projekt, shánění povolení ke vstupům do hrobek a archívů, k odběrům vzorků atd. To vše dělají ve volném čase mimo angažmá ve svých mateřských institucích.
Problém je, že o Caterině se sice ví, že jí vnutili za muže prostého sedláka, jenž měl přezdívku Darebák (takže to zřejmě nebyla žádná výhra). Měla s ním pět dětí, jenomže se neví, kde jsou všichni pohřbeni. Vědci tedy neměli žádnou ženskou DNA, která (zjednodušeně řečeno) nese jiné informace než mužská. Nemají kvůli tomu k dispozici mitochondriální DNA, jež se dědí jen po matce, a mohla by tedy odhalit záhadu Caterinina původu. Smysl proto mělo jen hledat DNA po linii potomků Leonardova otce Sera Piera, kde bylo dost srovnávacího materiálu.
V květnu 2025 vědci z LDVP oznámili, že identifikovali čtyři nepřerušované mužské linie počínající Serem Pierem a přes jedenadvacet generací vedoucích až do současnosti. Znají tedy i 14 dnes žijících potomků Leonardova otce. Vědci se pak pustili do sekvenování jejich DNA. Badatelé z LDVP doufají, že jejich úspěchy jim nyní otevřou nejen Leonardovu hrobku, ale i přístup k jeho dalším dílům uzamčeným v archívech.
„Naše cesta naznačuje kulturní zlom,“ říká Jesse Ausubel. „Doteď vědy o umění biologii přehlížely, ale náš projekt ukazuje, že se to může změnit. A nejen to: možná nabídneme autentický genetický otisk samotného Leonarda.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
