Sebevýchova k sebeobraně: Intimní Rok s ostatními sirotky předběhl českou produkci o půl stadiónu
„Potřebuji dobrý větrolam. Naprosto se nechci vyvyšovat nad svůj úděl, ale dávat najevo skromnost pokornější si nemohu dovolit, každé rozhodnutí vést svou je podloženo dlouhodobými úvahami o sebezničení. A vést svou je vlastně vést co? Kde beru tu jistotu, že se mi něco neotevře pod nohama nebo jinde? Takovou jistotu prostě neberu.“ Tak zní text česky i francouzsky píšícího docenta francouzské literatury Václava Jamka (*1949) někdy z podzimu 1976, když se chtěl propsat pamětí ke svému krátkému pobytu v dětském domově (1961/1962). Tehdy vzpomínky (beletrie i esej současně) nedokončil, souběžně s nimi však vznikl esej Krkavčí múza (1992).
V roce 2021 se Jamek k fragmentům vrací a kriticky je dopisuje. Výsledkem je časový trojúhelník: dvanáctiletý kluk v děcáku; velice otevřený, až necitlivý popis jeho života, představ a bolestí od osmadvacetiletého muže; zklidněné, jazykově vytříbené, doplněné a také opravné dokončení z pera třiasedmdesátiletého uznávaného básníka, překladatele a esejisty. Vodítkem pro určení stáří textu je použitý font (patkové či bezpatkové písmo), kurzívou jsou vysázeny neautorské texty, například dopisy. Je to příliš komplikované pro sledovače blikajících displejů? Jsou schopni hned při prvním čtení zaznamenat, že se písmo liší?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
