Cena pro nejlepší herečku z Cannes je to pro mě jako Zlatý míč, říká Nadia Melliti z filmu Malá sestra
Dřív hrála fotbal, pak se ale Nadia Melliti rozhodla pro hraní na plátně. A hned za svou první roli v dramatu o dospívání a hledání vlastní identity Malá sestra vyhrála na festivalu v Cannes cenu pro nejlepší herečku. „Neznám moc příběhů o holce, která je věřící a zároveň homosexuální. Bylo mi jasné, že dost lidí to nadzvedne. A to mi vůbec nevadí, spíš naopak. Ráda provokuju,“ říká talentovaná debutantka.
Mezi zdmi stísněného bytu je sedmnáctiletá Fatima poslušná muslimka. Na ulici ale hraje fotbal, zapíše se na vysokou školu, zjišťuje, že ji přitahují ženy. Příběh na motivy autobiografického románu Ta poslední (The Last One) debutující spisovatelky Fatimy Daas zpracovala režisérka Hafsia Herzi. Coby zkušená herečka obsadila do hlavní role naprostou novicku Nadiu Melliti (24). A protože Nadia dříve hrála profesionálně fotbal, promítla režisérka sport i do Fatimina osudu. Pozoruhodně přirozená Francouzka Nadia Melliti na festivalu v Cannes vyhrála cenu pro nejlepší herečku. „Ta cena je pro mě něco jako Zlatý míč,“ přirovnává začínající herečka filmařskou cenu k trofeji pro nejlepšího fotbalistu světa.
Jaká byla vaše cesta z fotbalového hřiště na filmové plátno?
Od dětství jsem snila, že budu profesionální fotbalistkou. Hrála jsem v útoku jako Messi. Měla jsem číslo 10. Byla jsem v nároďáku a potom ve druhé francouzské lize. Ale pak jsem si zlomila dvě kosti v noze. Musela jsem na kolečkové křeslo. Zkoušela jsem se vrátit, ale to zase přišel covid. A pak už jsem se musela soustředit na bakalářské zkoušky ve škole, takže jsem vyměnila sport za studium na sportovní akademii.
A ve škole jste narazila na pozvání na konkurz.
Ano. A zašla jsem tam jenom ze zvědavosti, protože mě zajímá nové zkušenosti. S filmem jsem do té doby žádnou zkušenost neměla. Maximálně si občas zajdu do kina na něco nového.
Jak jste si na konkursu připadala?
Skočila jsem do vody a plavala. Představila jsem si to jako hru, něco jako Survivora. Asi jsem do toho promítla svoji sportovní soutěživost. Chtěla jsem při konkursu i zkouškách zůstat až do posledního kola. A přišla jsem na to, že stejně jako ve sportu mě i u hraní nabíjí kolektiv. Pak už není rozdíl mezi tréninkem nebo zkouškou.
Režisérka Hafsia Herzi je sama velmi dobrá herečka, jak vám s Malou sestrou pomohla?
Na začátku jsme hodně improvizovaly. Zprvu mě to děsilo, měla jsem pocit, že to nedokážu, nikdy jsem to nedělala. Ale zjistila jsem, že si velmi snadno dokážu vytvořit novou paralelní identitu. A našla jsem v tom ohromnou svobodu: najednou si můžu říct, že budu doktorka nebo superhrdinka. A nikdo mi nemůže říct: „Lžeš, není to pravda.“ Naopak! Na zkoušce nebo na konkursu můžu předstírat, co chci. Můžu být, kým chci.
Jaké bylo být Fatimou?
Když jsem si přečetla předlohu, došlo mi, že to nebude nic snadného. Fatima je plná protikladů. Na jedné straně je samotářská a smutná, zároveň bojovná, odvážná. Při čtení jsem čekala, že dostanu jasné odpovědi. To se ale nestalo.
Vadilo vám to?
Naopak! To je přece ještě zajímavější, protože sama nemusím v té roli nabízet jednoznačnou odpověď. V tom snad tkví i síla filmu. Když jsme měli premiéru v Cannes, vnímala jsem, že Malá sestra skutečně nepotřebuje předkládat odpovědi, stejně jako nemáme odpověď na všechno, co se nám přihodí v životě.
Jak jste vnímala spojení víry a homosexuality?
Připadá mi důležité, jak je Fatimin život dvojlomný: na jedné straně je to praktikující muslimka, zároveň cítí homosexuální orientaci. Neznám moc příběhů o holce, která je věřící a zároveň homosexuální. Bylo mi jasné, že dost lidí to nadzvedne. A to mi vůbec nevadí, spíš naopak. Ráda provokuju. Líbí se mi, že můžu lidi dotlačit k sebereflexi. Vždyť společnost se tváří, že spolu máme vycházet takoví, jací jsme, respektovat se. Ale zrovna tahle komunita ve francouzském filmu vůbec není zastoupená! A to, že se o ní nemluví, přece vůbec neznamená, že neexistuje.
Jaké reakce jste pak zaznamenala?
Přišla za mnou jedna divačka s tím, že chtěla tátovi říct, že je lesbička, ale nikdy neměla dost odvahy. Táta umřel a ona teď lituje, že mu to neřekla. Zasáhlo mě to, protože rodiče jsou to nejdůležitější, co mám. Znají mě od narození, můžu se od nich hodně naučit. A na festivalu v Torontu byla diskuse, kde se ozvala jedna žena: „Jsem psycholožka, muslimka, lesbička a řekla jsem rodičům o své orientaci, když jsem viděla upoutávku na váš film. Rodiče mě pak odvrhli, ztratila jsem rodinu, nemám nic.“ Začala plakat. Ale pak se stalo něco kouzelného. Ostatní diváci vstali a řekli jí, že jsou s ní. Umění je způsob, jak vyjádřit osobní nebo společenský problém. Má schopnost otevřít lidem oči.
Vy sama jste otevřela oči porotě na festivalu v Cannes, kde jste vyhrála cenu pro nejlepší herečku. Změnilo vás to?
Doufám, že ne! Lidi mě poznávají na ulici, ale ještě studuju a chci školu dokončit. Na druhou stranu moc dobře vím, že život nedává žádné jistoty. Naopak, všechno je v pohybu, všechno se mění.
Vidíte svou budoucnost u filmu?
Nebráním se tomu. Jenom se musím naučit text!
Jinak, než ve škole?
Ve škole se učím ze svých poznámek, kdy je potřeba zapamatovat si vědomosti. U filmu jsou ty znalosti na stránce, ale já ty slova musím proměnit v emoce. A too je úplně opačný proces.
