Na polovině cesty k člověku: Proč je kostra Lucy pro vědce tak vzácná?

Někdo si možná řekne, že rachitická kostřička Lucy je tak slavná, protože vůbec nejslavnější skupina Beatles po ní pojmenovala skladbu Lucy in the Sky with Diamonds na vele­úspěšném albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band – ale pravý opak je pravdou. Jedno z nejlepších elpíček Brouků vyšlo v květnu 1967, zatímco kosti patřící tvorovi žijícímu před 3,2 miliónu let vykopali ve východní Africe až roku 1974. Objevitelé se ale nijak netajili tím, že jméno mu dali podle oblíbené skladby, kterou si ve svém táboře často přehrávali.

To však pořád nevysvětluje, proč zlomkovitě zachovaná fosilie metrového tvora (to, co uvidíte v muzeu, představuje jen něco málo přes 40 procent toho, jak by vypadala kompletní kostra, kdyby se ji povedlo najít) je doslova kultovní a proč se o jejím zapůjčení do Prahy konala tisková konference, na níž promluvil premiér. V Etiopii, kde ji našli, jí dokonce říkají Dinkeneš, což prý v tamním jazyce znamená „Ty jsi překrásná“, ačkoliv, soudě podle rekonstrukce vystavené společně se slavnými kostmi, bych si o tom dovolil zapochybovat.

„Žádný z pozdějších paleoantro­pologických nálezů se nesetkal s tak velkým zájmem veřejnosti,“ říká o Lucy web Národního muzea.

Jenže proč?

Homininé a hominidé

Když evoluční teorie Charlese Darwina nepřímo naznačila, že by člověk mohl pocházet z opice – a hlavně když to natvrdo hlásali někteří jeho obdivovatelé –, hodně lidem to pořádně hnulo žlučí. Ti, kteří se nazývají kreacionisté, s tím ostatně hlasitě nesouhlasí dodnes. Současní vědci vztah člověka a lidoopů zpřesňují konstatováním, že jedni i druzí pocházejí ze společného předka, ovšem to na našem blízkém příbuzenství s opicemi (ani na zlobě kreacionistů) nic nemění. Genetika mluví jasně: člověka od šimpanze odlišuje jen jedno až dvě procenta DNA.