nahoru

Od radioaktivního odpadu naše následovníky zachrání mniši a svítící kočky

Jan Studnička 27. června 2021 • 12:00
Od radioaktivního odpadu naše následovníky zachrání mniši a svítící kočky
foto: Sandia National Labs., Albuquerque, NM (United States)

Radioaktivní odpad, který cpeme do útrob naší planety, přestane být nebezpečný někdy v roce 12 000. A protože máme jako druh určitou míru sebereflexe, uvědomujeme si, že tady naše civilizace dávno nemusí být. To ale znamená, že potenciální následující civilizace, která sotva bude umět psát, zdědí hromadu svinstva, které zabíjí neviditelnou silou. Co s tím?

Na Hadriánův val namalovali starověcí Římané barevná, živá varování plná římských orlů zmáčených krví a hrozivých brutálních výjevů. Poselství bylo jasné – kdo se vydá na sever, zemře strašlivou smrtí. Koncem 19. století nainstalovali Japonci do svých kopců kamenné monolity, které ukazovaly, kam až dosáhlo hrozivé tsunami, které tenkrát zabilo přes dvacet tisíc lidí. „Dole pod tímto bodem se neusazujte,” říkají kameny. Japonci takové monolity staví už šest set let. V roce 1922, když Howard Carter objevil Tutanchamonovu hrobku, zapečetěná brána k sarkofágu nesla varování, že každého, kdo projde dovnitř, stihne kletba mocného faraona. 

A víte, co mají všechna tahle prastará varování společné? Lidé je ignorují. Jako druh rádi kašleme na dobře míněné rady, obzvlášť když pocházejí z minulosti. To je ale problém, protože lidstvo teď potřebuje vytvořit jedno takové varování a jako druh nemáme nejmenší tušení, jak to udělat. A když to nezvládneme, tak zaviníme, že v budoucnu třeba celému městu slezou obličeje. 

Tvůrci odpadu

Všichni milujeme jadernou energii. Dají se z ní dělat super bomby, které ukončují války, nebo elektrárny, o kterých se pak točí cool seriály. Je to jinak velice efektivní a zelená varianta tvorby elektřiny. Jenomže! Když se kácí atomy, tak létá radioaktivní odpad a s tím odpadem se pak musí něco dělat. Protože když ho necháte ležet jen tak za městem, dřív nebo později začneme všichni umírat příšernou smrtí a (jak už bylo řečeno) upadnou nám obličeje. 

Je všeobecně známo, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s jaderným odpadem, je zakopat ho. Důkladně. Téměř tak důkladně jako mafián svoji manželku. Jedna taková skládka radioaktivního odpadu je v Novém Mexiku. To místo nebylo vybráno proto, že je v poušti a kolem nevandrují lidé, ale hlavně proto, že v podzemí je enormní množství solného podkladu, který se hodí jako izolant. Za použití enormního množství zeminy, chemikálií a betonu by tedy měla být americká skládka někdy mezi lety 2036 a 2038 zapečetěna a uzavřena. Měla by se změnit z dočasného na trvalé úložiště. Ale do té doby se musí Amíci rozhodnout, jak se bude taková skládka značit. 

Totiž… My to víme, že jsou tam desítky tun radioaktivních svinstev, vy to víte. Lidé okolo to budou vědět. A lidé za sto let to pravděpodobně pořád budou vědět. Problém je, že všechny ty jaderné odpadky budou životu nebezpečné ještě za deset tisíc let. A my nejen, že okázale ignorujeme 3 000 let stará varování, ale navíc ani nemáme v historii lidstva nic, co by vydrželo 10 000 let. Žádnou stavbu, žádnou instituci, žádný jazyk, žádný zvyk, žádný nátěr od Balakrylu (a že ten vydrží). Prostě nic. 

Takže jak zajistíme, aby v době, kdy to ještě nebude bezpečné, naši potomci vesele nevyhrabali hromady radioaktivního materiálu? Jak jim předáme tu zprávu?! No, nad tím už se vědci pár desítek let zamýšlí. 

Na značky

Znaky pro radioaktivitu a biologické riziko (takový ten biohazard) tak, jak je znáte dnes, vznikaly až ve druhé polovině 20. století a velice... uměle. Skupiny vědců a designérů navrhovali loga, která byla testovaná jako snadno zapamatovatelná, ale zároveň neměla žádný význam. A tyhle symboly jsme pak přidělovali nebezpečným věcem. Jestli ale můžeme soudit z dosavadní lidské zkušenosti, tyhle hrozivé významy znakům nevydrží. 

Atomový mnišský řád zní jako něco, co vylezlo přímo z Falloutu.VIDEO Bethesda Softworks

Publicistka Mona Lalwaniová jako příklad užívá lebku se zkříženými hnáty. Po několik století tenhle znak znamenal smrt buď jedem, nebo pirátskou posádkou, ale dnes ho máme spojený hlavně s dobrodružstvím, Halloweenem a poměrně absurdně s přední politickou stranou. Do budoucna se tak klidně může stát, že budeme mít znak radioaktivity spojený spíš s Duke Nukem než reálnou hrozbou a za pár set let se význam značek rozplyne úplně. Vědci tedy hledají nějaké varování, které překročí nejenom deset tisíc let širokou propast času, ale i kulturní, jazykové, rasové a možná dokonce druhové rozdíly. 

A za těch pár desítek let se přišlo na několik vážně crazy nápadů. 

Nekropole

Konkrétně u skládky odpadu ve Spojených státech se velice dlouho uvažovalo o jakési nekropoli, která bude na dálku působit tak hrozivě, že ji nikdo nebude chtít navštívit. Jde o ohromnou plochu gigantických ostnů, které trčí ze země s černou pyramidou uprostřed. To všechno obklopeno hliněnou zdí rovněž plnou ostnů. Vypadá to, jako kdyby Drákula, který si přitáhl posttraumatickou stresovou poruchu z 1. světové války, navrhoval Mordor. 

Uprostřed toho všeho mají být desky z nezničitelného kovu, na kterých má být ten samý text v několika jazycích. V angličtině, arabštině, francouzštině, navajo, čínštině, ruštině a španělštině.Text říká: „Povíme ti, co leží v podzemí, proč by ses tam neměl vydávat a co se stane, pokud to uděláš. Pod zemí leží odpad, který vznikl při výrobě atomové bomby, strašlivé zbraně. Cítíme povinnost chránit další generace před nebezpečím, které jsme vytvořili. Tohle je varování. Vyzýváme tě, abys nechal tohle místo na pokoji a odpad pohřbený.”

Teoreticky by aspoň jeden z těchto jazyků v nějaké mutaci měl přežít naši civilizaci. Nápis byl vybrán přednostně před piktogramy, protože u nich se musí už předjímat hromada věcí. Jako že potenciální budoucí čtenář chápe kauzalitu mezi jednotlivými obrázky stripu nebo že bude číst zleva doprava, případně shora dolů. 

Myslím, že problém asi rovnou vidíte sami. Nic bych za to nedal, že už při popisu téhle srandy jste si říkali: „To zní skvěle, tam bych se jel podívat.” A legitimní obavou vědců je, že přesně takhle se budou cítit i budoucí generace. Pokud jim ovšem kulturně neznemožníte na taková místa chodit. A tady se dostáváme k té nejzajímavější části. 

V roce 1984 publikoval německý semiotický magazín text, ve kterém nejrůznější učenci navrhovali řešení tohoto problému. Výjimečná jsou dvě řešení. Lingvista Thomas Sebeok navrhoval vytvořit jakýsi mnišský řád atomové energie. Uzavřenou vědecko-religiózní skupinu, která bude za pomoci rituálů, příběhů, mýtů, legend a podobně držet lidstvo dál od nebezpečných skládek. Jestli vám to zní jako temná verze Falloutu, jste na správné vlně. 

K tomu dva filozofové Francois Bastide a Paolo Fabri navrhli vyšlechtit speciální typ extrémně zbarvené nebo dokonce svítící kočky, které se naučí žít v dané oblasti. Atomový řád by pak vtiskl do kultury strach a ostražitost vůči takovým tvorům. 

Technologie jsou cesta

Strašidelná nekropole, mnišský řád a svítící kočky jsou pochopitelně megacool, ale jde nejspíš jen o intelektuální cvičení takového… Allen/McLuhan rozměru. Reálně se asi světové skládky odpadu vydají švédskou cestou, což znamená zakopat skládky na místo, které není známo veřejnosti.

Neznamená to však, že se Švédi spoléhají na pusté štěstí ve stylu: „No, snad tady nikdy nikdo nezačne kopat.” Jejich filozofie říká, že nebezpečné skládky radioaktivního materiálu je potřeba zavřít, zapečetit, schovat a opancéřovat takovou úrovní technologie, že se k nim nedokáže dostat příslušník civilizace na menším vývojovém stupni, než je ten náš. A tím by tak nadcházející civilizace měla být schopna sama rozpoznat nebezpečí radioaktivity. Jednoduše řečeno, neprokope se k tomu nikdo, kdo už dříve nevynalezl dozimetr. 

Ale kdo ví, třeba jde o laciné obavy. Třeba se naše civilizace nikdy nezhroutí. A třeba budeme za 10 000 let pryč z téhle sluneční soustavy.

Jan Studnička




Diskuse ke článku