Válečný akt Ruské federace vůči svrchované Ukrajině mění světové uspořádání v dosavadním pojetí. Odkrývá i ledví místních apologetů Putinova režimu. Někteří jsou šokováni aktuálním vývojem a na poslední chvíli obracejí. Zůstávají jen ti nejskalnější.
Napadení Ukrajiny bylo avizováno několik měsíců, ale téměř nikdo nechtěl uvěřit, že se odehraje. Moskva vojenskou agresi vylučovala a chtěla si po západním společenství vynutit nepřijatelné ústupky, bortící evropskou bezpečnostní strukturu posledních třiceti let.
Pozdní prozření
Nejvíce šokováni jsou nakonec ti, kdo projevovali empatii vůči ruským zájmům. Za nejvýraznější postavu tohoto okruhu je u nás považovaný prezident Miloš Zeman. Jeho klíčový poradce Martin Nejedlý je kvůli politickým a obchodním vazbám v Ruské federaci zpravodajskými službami označován za bezpečnostní riziko.
Zeman do poslední chvíle prohlašoval, že žádná vojenská invaze nehrozí, a zpochybňoval informace amerických tajných služeb. Otočil až s prvními raketami dopadajícími na ukrajinské území.
Prezident označil vpád ruské armády na Ukrajinu za „akt nevyprovokované agrese, který je zapotřebí důsledně odsoudit, a to nikoliv pouze slovy, ale i činy, šílence je zapotřebí izolovat“. Vyslovil se pro nejtvrdší sankce a vzkázal Putinovi, že se dopouští „zločinu proti míru“.
Zemanovo vyjádření bylo nezvykle ostré a je dobře, že ukrajinská krize v této chvíli sjednotila domácí politickou scénu. Nicméně v těchto kulisách působí jako příliš pozdní prozření, jakému vyšinutému zločinci kryl záda nejpozději od anexe Krymu. I když to neřekl nahlas, fakticky přiznal svoje osobní selhání.
Šokující zvrat
Stejnou deziluzí prošel jeho předchůdce Václav Klaus. Ještě v předvečer války odmítal v televizi CNN Prima News používat pojem invaze a označoval Rusko za zoufalého a frustrovaného „otloukánka Západu“, s nímž nikdo nechce jednat.
„Radikální zvrat nás nejen překvapil, ale i šokoval. Napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba jej odsoudit. Očekávali jsme rozumné chování Ruska, bohužel k němu nedošlo,“ napsal Klaus den poté.
Šokující agrese Moskvy, používající mohutný arzenál dezinformační propagandy a lží o údajných důvodech zatažení Ruska do války, bourá místní společenství empatičtější vůči signálům z Kremlu. Jeho okruh se rychle tenčí.
Těkající Okamura
Z parlamentních stran se takto nejčastěji projevuje SPD. Tomio Okamura zveřejnil stanovisko, v němž považoval současné dění na Ukrajině „za důsledek tlaku zpravodajských služeb pod taktovkou USA, Velké Británie a některých států NATO, které se snaží rozpoutat válečný konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou“.
To mu nebránilo krátce poté podpořit jednomyslně schválené usnesení Poslanecké sněmovny, „kategoricky odsuzující barbarskou, neomluvitelnou a nevyprovokovanou agresi Ruské federace proti Ukrajině“ a „nesouhlas se lživou a agresivní rétorikou Ruska a jeho nelegálními kroky“.
Populistický radikál Okamura, usilující o vystoupení z NATO, patrně usoudil, že stavět se v této době za fanatického hazardéra, patřícího před mezinárodní soudní tribunál, se rovná politické sebevraždě. Okamura ovšem může kdykoli otočit, vždy se řídí momentálním politickým prospěchem.
Rusofobní vzteklina
Kdo dnes drží pozice? Za nejvěrnějšího spojence Ruska je považována KSČM, jež se dosud neodpoutala od své řídící centrály v Moskvě. Krátce před vojenskou agresí její členové v čele s Martou Semelovou demonstrovali proti „válečným štváčům“ v žoldu USA a NATO a obhajovali vyhlášení „nezávislosti“ separatistických republik. Komunistický list Haló noviny se zaobíral „rusofobní vzteklinou“.
Po zahájení invaze mírně zakolísala i předsedkyně KSČM Kateřina Konečná. „Ukrajina skutečně projevovala neskutečné fašizoidní tendence, ale tím jak na ně Putin zareagoval, se snížil na úroveň USA a NATO“. Komunistům by ovšem jejich touhu po míru uvěřil jen prosťáček. Už jednou pozvali „bratrská vojska“ na území Československa a dodnes se s touto velezradou přesvědčivě nevyrovnali.
Ruskou pozici hájí některé další mimoparlamentní strany, částečně se kryjící s radikální ativaxerskou scénou. S odezníváním covidu zřejmě hledají nová témata, přičemž nejvíce se zviditelnili organizátoři demonstrací z hnutí Chcípl pes, jehož předseda Jakub Olbert podniká v Ruské federaci.
NATO potřebuje válku
„Spojené státy se svými dolary potřebují válku, Ukrajina s kolabující a zkorumpovanou ekonomikou potřebuje najít viníka. Putin není žádný hlupák, ale pokud dojde ke genocidě v odtržených republikách, nezbude mu nakonec nic jiného, než zasáhnout,“ prorokovala iniciativa Chcípl pes krátce před invazí.
Podobně se vyjadřoval Lubomír Volný z hnutí Volný blok, jež se odštěpilo od České suverenity Jany Bobošíkové. „NATO připravuje válku na bývalé Ukrajině stejnými metodami i stejnými herci jako připravovali nelegální válku v Iráku i Jugoslávii. Mění se pouze kulisy, tváře herců,“ šířil na sociálních sítích.
Podivné stanovisko zaujala Trikolora, jež se na volebním sněmu rovněž rozštěpila odchodem vyzyvatele předsedkyně Zuzany Majerové Zahradníkové Jindřicha Rajchla. „V našem zájmu není ani eskalace vojenského konfliktu na Ukrajině, ani uvalení sankcí na Rusko,“ uvádí. Tuto pozici vyztužil první místopředseda Petr Štěpánek, jenž uvedl řadu důvodů, proč současný konflikt způsobila Ukrajina a její podporovatelé.
Přátelé Putina
Věrným spojencem zůstává bývalý poslanec a senátor Jiří Vyvadil (ČSSD), který oznámil, že chce založit hnutí Přátelé Putina v ČR. Plynule tak navazuje na své působení v občanském sdružení Přátelé Ruska v ČR, k němuž se hlásil i současný poslanec SPD Jaroslav Foldyna. Po anexi Krymu napsali dopis ruskému velvyslanci, v němž odsoudili „státní převrat“ na Ukrajině.
Nejtvrdším jádrem Putinovy podpory dnes zůstává několik desítek dezinformačních webů, šířících prokremelské postoje a narativy. Mezi nimi vynikají servery Sputnik a Aeronet, který nedávno napsal, že ukrajinskou válku zahájili Američané.
Nejbizarnější podobu má tato scéna v serveru Protiproud Petra Hájka. V posledním článku označil Zemana za zbabělce a oznamuje, že „Rusko nevede invazi, ale záchrannou operaci a varuje, že pod záminkou krize se naši washingtonští a bruselští kolaboranti pokusí zahájit tichou občanskou válku proti hnutí odporu“.
Při poslechu posledních projevů Vladimira Putina lze konstatovat, že i u nás má učenlivé následovníky. Je jich ovšem čím dál míň, pokud nepřecházejí do tiché „ilegality“.
