Karel Habsburský: Na naši dobu se bude pohlížet jako na začátek nebo součást třetí světové války

Od našeho posledního setkání uplynulo deset let. Co se za tu dobu změnilo?

Svět vypadá zcela jinak. Tehdejší geostrategická a geopolitická struktura nám byla známá a uměli jsme s ní pracovat. Teď je řada věcí velkou neznámou, Ukrajina, Írán, oblast Blízkého východu, ale i Amerika. Tyto i jiné problémy nás nutí přehodnotit evropský postoj k budoucnosti a zamyslet se, jaké změny pomohou udržet Evropu jako soběstačnou instituci.

Blíží se 500. výročí nástupu Habsburků na český trůn 29. srpna 1526. Řada lidí si dodnes myslí, že rozpad monarchie byl historickou chybou. Jste hlavou habsbursko-lotrinské dynastie. Jaký je váš úhel pohledu?

Jde o významné výročí historie, jejíž pravdu není třeba konstruovat, sama je jaká je. Je chybou, když se někdo snaží historii přizpůsobit současnosti, místo aby ji vnímal jako souběh dějů, z nichž se lze poučit. Řekl bych, že i pro české země to bylo zajímavé a obohacující období. Kvůli zmatkům i chybám před první světovou válkou, včetně chyb mé rodiny, neboť nikdo není k chybám imunní, utrpěla Evropa obrovské škody a čelila enormním potížím. Proto je dnes důležité nahlížet na společnou historii realisticky bez příkras, zkreslování a mýtů.

Češi vzhledem k hospodářskému a kulturnímu významu českých zemí pro monarchii vyčítali Habsburkům nenaplnění národních a politických ambicí, což vnímali jako nespravedlnost. Řada z nich později ve válce dezertovala a bojovala za vlastní stát. Kde je vlastně hranice loajality?

Na to si musí každý odpovědět sám za sebe. Zobecňovat odpověď na takto položenou otázku nelze. Faktorem, který je nutné zohlednit, je tehdejší geografické uspořádání slovanských národů v monarchii. Zatímco existovala souvislá, německy a maďarsky mluvící území, slovanské národy žily na řadě malých území. To vedlo k dualismu, jejž slovanské obyvatelstvo monarchie vnímalo jako problém. Koncept trialismu by byl lepší a měl by i adekvátní vliv na jejich loajalitu, o tom jsem přesvědčen. Geografická hlediska i komunikační kanály doby však limitovaly funkčnost takového uspořádání, a proto nebyla možná jeho realizace.

Marie Terezie: Čechy nedám! Jak habsburská panovnice ovlivnila chod dějin i vlastní monarchii

Causy

Tradovanou křivdou byla v Čechách neochota císaře Františka Josefa I. dát se korunovat českým králem. Jaké byly v tomto případě historické příčiny?

Myslím, že na první otázku jsem odpověděl jasně. V případě otázky české korunovace je třeba se ptát, jaké k ní byly předpoklady i jaký dominový efekt by způsobila, s tím, že má být zakázáno se ptát: „Co by bylo, kdyby.“ Proto je odpověď na tuto otázku dnes nesnadná.

Po rozložení monarchie a získání samostatnosti se Češi již po pouhých dvaceti letech stali na šedesát let protektorátem, respektive gubernií dvou nejkrvavějších režimů dějin. Co podle vás bylo hlavní příčinou takového vývoje?

V tomto případě – hovořím o sovětské éře – byla příčinou železná opona, která zasáhla celou Evropu, specificky i Rakousko. Velmi dobře si pamatuji, jak Vídeň, obklopená železnou oponou, byla skomírajícím městem, i když zdejší lidé měli ještě pořád štěstí, že žili na svobodné straně opony. Šlo o důsledek druhé světové války, na jejímž konci říkali mnozí, mimo jiné generál Patton, že přišla chvíle, kdy je třeba postavit Sovětský svaz do latě. To se bohužel nestalo. Výsledkem byla železná opona, která rozdělila Evropu na šťastnější, západní a nepochybně nešťastnější, východní část, a Češi se pod vlivem událostí, jež nemohli ovlivnit, ale i vývojem domácí politiky a nálad obyvatelstva dostali na tu druhou stranu.

Buchert: Královské katastrofy. Evropské monarchie sužují moderní skandály, včetně zneužívání a korupce

Audiočlánky v aplikaci

Nedopouští se dnes část české veřejnosti rozporováním členství Česka v EU a NATO stejné chyby jako v roce 1918, tedy zbavení silnější ochrany země jejím členstvím ve větším celku?

Samozřejmě lze tuto otázku oprávněně položit a dodat, že dnes země velikosti Česka nemůže hrát samostatnou roli v geostrategické hře, ale jen v rámci Evropské unie či NATO, což dosud úspěšně činila. Česko má geostrategicky důležitou roli, ale stejně jako Rakousko a řada jiných malých středoevropských zemí nepochybně musí hledat místo ve strukturách EU a NATO. Ze zkušeností posledních let a z pohledu na dnešní situaci přiznávám, že bych se cítil lépe, pokud by evropská bezpečnostní struktura byla silnou samostatnou jednotkou, a nikoliv jen partnerem současně nestálého NATO.

Příčiny vypuknutí Velké války i otázky, zda se jí dalo zabránit, jsou dodnes předmětem diskusí. Po ruské agresi v Čečensku, Gruzii, na Krymu, v Sýrii a na Ukrajině je namístě se ptát, zda a jak se dá zabránit válce další… nebo již začala, jako ta druhá začala před 1. září 1939. Nepřipomíná dnešní situace ­konec třicátých let v předvečer druhé svě­tové války?

Samozřejmě že ano! Na scéně jsou zas lidé prosazující politiku appeasementu, kteří zapomněli, že k žádnému dobrému výsledku nevedl, jen posílil agresora. Jsem si jist, že z historického hlediska se na naši dobu bude pohlížet jako na začátek nebo součást třetí světové války. Osobně si myslím, že jsme uprostřed toho konfliktu, nikoliv před ním. NATO vždy vycházelo z premisy, že dojde-li k vojenskému konfliktu s Ruskem, bude to přes pobaltské státy. Situace se ale vyvinula jinak. Ukrajina se Rusku postavila a nekapitulovala do pěti dnů, jak čekalo. Historická paměť z ruské agrese 1917–1921 a následně v letech 1932–1934 záměrně Ruskem vyvolaného hladomoru s 5,5 miliónu obětí z řad Ukrajinců i další zkušenosti, které s Ruskem má, přiměly Ukrajinu k rozhodnutí jeho další okupaci nepřijmout a v tom statečně setrvává dodnes. Jako Evropané buďme navýsost šťastni, že máme po boku zemi, která za nás aktuálně nasazuje krk a zajišťuje evropskou obranu. Měli bychom Ukrajinu podporovat všemi prostředky, jaké jsme schopni poskytnout, ale, upřímně řečeno, se to současně rozhodně neděje.

Lze říci, že Ukrajina je zkouškou naší historické paměti a ochoty bránit svou svobodu?

Víc než zkouškou je prvním krokem v obraně naší svobody. Stačí si poslechnout, co říkají ruští propagandisté Solovjov, Peskov i jiní, především ti, kteří otevřeně říkají, jaké jsou jejich cíle. A říkají-li, že chtějí mít kontrolu nad Ukrajinou, pak ve skutečnosti chtějí mít kontrolu nad celou Evropou, protože ruská válka na Ukrajině není válkou národů, ale ideologií. Vypukla, protože Ukrajina přijala západní hodnoty, začala je uplatňovat a dosáhla určitých úspěchů. Stala se tak příkladem i pro Rusy toužící po svobodě, což si Rusko nemůže dovolit, a proto musí být dle ruského názoru zničena. Ukrajina to dobře chápe, neboť se jí to historicky již několikrát přihodilo a od počátku agrese se tomu brání. Proto musíme být Ukrajině, která svým odporem poskytuje Evropě obrovskou pomoc, nekonečně vděčni a zavázáni.

Rozpad rakousko-uherské monarchie: Příčinou konce byl provincionální šovinismus

Historie

Putin kdysi označil rozpad Sovětského svazu za geopolitickou katastrofu, ale dějiny potvrzují, že katastrofou byl především jeho krvavý vznik. Neměli bychom vzhledem ke geopolitickému zemětřesení, které způsobil konec Rakouska-Uherska, považovat za katastrofu spíš rozpad habsburské monarchie?

To je otázka, na niž se mi těžko odpovídá. Rozpadu Sovětského svazu se týká fakt, že ač jisté prvky sovětské říše zmizely, základní koncepce přetrvala. Podíváme-li se až do doby mongolských nájezdů, zjistíme, že Mongolové zanechali na územích, kde se delší dobu zdržovali, své principy vlády chanátu. Příkladem je dnešní Rusko, kde Putin, jako jeho předchůdci, je spíš Velkým chánem než prezidentem zvoleným v demokratických volbách. Všichni tito Velcí chánové si budovali loajalitu jistých skupin vůči sobě delegováním částí moci, ale i brutálním útlakem, tedy metodou cukru i biče. To v Rusku dodnes přetrvává a záleží jen na tom, jak se v budoucnu s těmito principy chanátu vypořádáme. Válku na Ukrajině vyvolal fakt, že už nechce žít v zaslepeném loajálním chanátu. Při vědomí síly její víry ve svobodu i úspěchu, který z ní čerpá, je naše podpora Ukrajiny jen zprostředkovanou vlastní obranou vůči principům chanátu a bojem za naši bezpečnost.

Hlavní příčinou obou světových válek byl nacionalismus, jenž je na vzestupu i dnes. Jaký je podle vás rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem?

Rozdíl je, zjednodušeně řečeno, v tom, že nacionalismus je racionální úvaha, zatímco vlastenectví je úvaha emocionální. Vlastenectví vychází z nitra jako pocit náklonnosti a lásky k vlastní zemi, a tím pádem i k jejím sousedům. Nacionalismus je racionální úvaha, podle níž, říkají-li mi, že jsme nejlepší, také říkají, že sousedé jsou špatní a zlí. Frakce Evropského parlamentu Patrioti pro Evropu nejsou vlastenci, ale nacionalisté a nejsou ani pro Evropu, protože ji chtějí nacionalismem zrušit. Samotný název frakce tak obsahuje hned dvě lži naráz. Platilo, platí a platit bude, že vlastenectví je pozitivní emoce, zatímco nacionalismus je racionální negativum, na čemž nic nemění ani to, že si nacionalisté termín patriot-vlastenec neprávem přivlastňují. Nikoliv slova, ale činy z nás dělají to, co jsme.

Existuje národ, jenž by dějinami dokazoval, že je vůči viru nacionalismu imunní?

Neznám zemi, která by byla zcela oproštěna od nacionalismu, jenž se vyskytuje v jisté míře v každé populaci. Právě nacionalismus nás od Francouzské revoluce, nikoliv od první světové války, přivedl do všech katastrof a byl jejich příčinou. To je argument, proč je třeba k nacionalismu všech podob přistupovat vždy skepticky a bránit mu v šíření.

O nás Češích se říká, že máme v DNA permanentní kverulantství, ale i latentní ­přízeň k vládě silné ruky, která zbavuje občany osobní zodpovědnosti za jejich životy. Odtud je už jen krůček k šovinismu, jenž občas prosakuje českou politikou. V čem spočívá obrana proti těmto tendencím?

Nejdůležitějším úkolem dneška je posilovat evropského ducha jako prostředek boje proti nacionalismu, neboť právě v evropském příkladu máme vzor mírového projektu, který fungoval nejdéle, jak dějiny lidstva zaznamenaly. Pokud se nám daří tento fakt prezentovat jako úspěch, přináší to široké zapojení všech do evropského společenství beze ztráty identity, jíž se nás nacionalisté a odpůrci Evropské unie snaží vyděsit. Zůstanou-li platné principy subsidiarity aplikované na kulturu i na politiku, zůstává národní identita i evropskou identitou, protože ta je identitou rozmanitosti, v níž si každý může a musí najít své místo, byť s určitými omezeními. Důležitější než hledání odpovědí, v jaké míře nacio-
nalismus existuje a máme-li se obávat jeho eskalace, je hledání evropské identity a myšlenky, která se v minulých sedmi desetiletích bez válek ukázala jako mimořádně pozitivní.

Vláda Habsburků přinesla Čechům i mnoho dobrého. Prospělo zrušení monarchie českým zemím?

Komentáře

Pouhých čtrnáct let po rozpadu Rakouska-Uherska vzniká Tardieův plán zrodu tzv. Dunajské federace, složené z Československa, Rakouska, Maďarska, Rumunska a Jugoslávie, který byl Benešovým snem o jakémsi „Rakousku-Uhersku“ pod českým velením. Není to vysvědčení politického omylu v rozkládání habsburské monarchie?

Koncept dunajského prostoru je projekt, jenž existuje podstatně déle než Benešovy sny, a já ho považuji za reálný projekt budoucnosti i v rámci Evropské unie, protože je přirozeným společenstvím zájmů i v rámci budoucí Evropy. Budiž mi odpuštěno, že v této vizi nevidím Beneše, ale mnohem delší evropskou tradici s logickým pozadím skupiny států, jež sdílejí společné zájmy v konkrétním geografickém prostoru, což mám za něco zcela přirozeného.

Není chybou takový projekt založit, ale je podivuhodné, že to činil ten, kdo patřil mezi hlavní hybatele rozkladu…

Nikomu nelze zakázat, aby náhle viděl věci v lepším světle, i když je jasné, že roli hrály i jiné zájmy. Možná právě touha po české dominanci v podunajském prostoru mohla být tím činitelem, který způsobil, že tento koncept neměl šanci na úspěch a zůstal mezi těmi, jež pro dunajský prostor existovaly, jedním z nefunkčních.

Není i dnešní údajná krize EU nic jiného než konflikt různých podob nacionalismu a z toho plynoucích různých příklonů malých států k zájmům soupeřících velmocí?

Samozřejmě. Je jasné, že pravidlo jednohlasnosti v Evropské unii není v krizové situaci funkčním řešením a že je třeba jiný koncept, jak přijímat rozhodnutí rychleji, je-li to v evropském zájmu, i když se proti návrhu vysloví ten či onen stát. Aniž bychom se teď zabývali panem Orbánem, protože je, díky bohu, již minulostí, je třeba říci, že funkci obstrukční politiky v rámci EU úspěšně využíval k provádění geostrategické politiky, s níž mám jistý problém. To se však netýká jen jeho, ale i mnoha dalších, a právě v tom je jeden z deficitů Evropské unie. Přesto se domnívám, že i já jako ten, kdo si Evropské unie cení a má k ní pozitivní postoj, musím mít možnost vyjádřit kritiku, když něco nefunguje. Princip jednomyslnosti je stejným problémem jako neexistence jednotného ministerstva zahraničí či jednotné bezpečnostní struktury. Na těchto nedostatcích Evropské unie musíme pracovat, aby byla Evropa na scéně světové politiky silným hráčem, a nikoliv pouhým divákem.

V čem vidíte politickou chybu současného vedení EU? Je EU, jak tvrdí skeptici, v krizi a na počátku rozpadu, nebo jde jen o přirozené tenze složitého organismu?

V případě Evropské unie jde o velmi složitý organismus. Přesto nevěřím, že občasné krize jsou příznaky jejího rozpadu. Problém vidím hlavně v neuvěřitelné pomalosti rozhodovacích procesů, zejména u bezpečnostních nebo geostrategických otázek. Tam, kde není čas na proces přijímání rozhodnutí, by měla existovat možnost vyjádření kompetentní osobnosti jménem celé Unie. Bonus pomalosti schvalovacích procesů se na druhou stranu ukazuje v tom, že výsledky pak obvykle dlouho vydrží a fungují.

Princ Philip: Nekorektní buřič a oddaný služebník monarchie. Bojoval o svoje jméno i čest královské rodiny

Causy

Lze se poučit z podobností mezi EU a habsburskou monarchií?

Snad z toho, jak fungovalo soužití národů, etnik, jazyků, náboženství a kultur. Pro ilustraci uvedu příklad národní hymny. Zatímco Gott erhalte byla píseň zpívaná v šestnácti jazycích, u národních hymen to možné nebylo. Za pokus zpívat ve Francii Marseillaisu v okcitánštině nebo bretonštině byste tehdy skončili pod gilotinou. Stejně nemyslitelné bylo zpívat God Save the King jinak než anglicky. Důležitý aspekt přinesla i otázka moravského vyrovnání z roku 1905, kdy byl vytvořen zákoník, jenž poprvé představil a legalizoval právní základ budoucího soužití různých národů a etnik ve stejném prostoru, což bylo částečně realizováno v jiných oblastech monarchie, mj. v Haliči. Po vypuknutí první světové války ale komplexní realizace nebyla možná.

Co tedy brání Evropě od Schumanovy de­klarace z roku 1950 a podpisu Pařížské smlouvy z roku 1951 dosáhnout federalizace, jaká se podařila zakladatelům Spojených států? Je příčinou malost evropských politiků, nebo nacionalis-mus v DNA evropských národů?

Domnívám se, že je to tím, že Evropská unie je constructio sui generis. Není srovnatelná s americkou směsicí národů a kultur ani s nacionalismem, známým z jiných oblastí. Představuje vlastní strukturu, proto se i podle myšlenek otců zakladatelů a představ, proč byla vytvořena, vydala jinou cestou. Po zkušenostech z druhé světové války šlo o snahu vytvořit evropský bezpečnostní prostor, což však nebylo možné, dokud v něm byl „slon v porcelánu“, Německo, ještě nezbavené břemene třetí říše a bez znalosti, jak dlouho bude trvat, než se zcela integruje. Proto vznikla myšlenka, že dřív než politickou a bezpečnostní dimenzi vybudujeme dimenzi ekonomické spolupráce, z níž se vyvine i dimenze politická a bezpečnostní. To fungovalo v rámci politické dimenze, kdy byl vytvořen Evropský parlament a další instituce, zatímco bezpečnostní část nefungovala kvůli již existujícímu NATO v pozici garanta evropské bezpečnosti. S tím dnes máme trochu problém a budeme muset třeba zvážit, jak v této věci postupovat.

Jste tváří Panevropského hnutí. Jaký je jeho cíl a v čem se Panevropa liší od struktur EU?

Domnívám se, že tyto dvě instituce nelze srovnávat. Panevropa má určité představy, které si od svého zrodu, na rozdíl od Evropské unie, mohla dovolit. Panevropa se vždy považovala za průkopníka myšlenek, jež pak bylo třeba realizovat v Evropské unii. Typickým příkladem je otázka rozšiřování Evropské unie a její velikosti. Je absurdní, že se řada lidí obává rozšíření s pocitem, že svět skončí, když se přidruží Ukrajina či Makedonie. Je třeba se vrátit k principům Evropské unie, mezi nimiž je bezpečnostní koncepce jedna z nejdůležitějších, protože bezpečnost je předpokladem ekonomického úspěchu. Čím větší je bezpečnostní prostor, čím dál sahají hranice Evropy, tím silnější je celá struktura a tím bezpečnější i střední Evropa. Pokud tyto principy uplatňujeme i dnes, vidíme, že je to Panevropa, kdo bez omezení uvažuje o rozšiřování Evropské unie, a může tak vystupovat jako vizionář Evropy. V dnešní politice je nejdůležitější komunikace a spolupráce. Chceme-li mít bezpečnou Evropu, musíme se starat o Ukrajinu, vytvořit z ní plnohodnotnou součást Evropy a připravit jí cestu do Evropské unie. Již nyní existuje v tomto smyslu intenzívní komunikace, ale bude ještě třeba hodně práce k dosažení úspěchu. A tohoto procesu je Panevropa nedílnou součástí.

Řekl jste také, že je důležité mít zastánce pro střední Evropu, aby se prostor spojený kulturou a historií v rámci EU sjednotil a vytvořil větší, silnější celek. Může být tímto zastáncem podle vás i V4, jak tvrdí Maďaři, Slováci a nyní i dnešní české politické zastoupení?

Visegrádské státy nejsou dobrý příklad. Nevěřím tomu jednoduše proto, že ve vlastní definici uvádějí, že jsou postkomunistickými zeměmi. Je mi líto, ale to dnes už nikoho nezajímá a je to zcela irelevantní. Jde o evropské státy, plnoprávné členy Evropské unie a z této pozice se musí zasazovat o tento prostor. Jak mohou visegrádské státy, mají-li se za zástupce střední Evropy, samy svou pozici zpochybňovat tím, když říkají, že V4 je jen pro postkomunistické státy? Co je to za středoevropský prostor bez Rakouska? To přece nejde! Je důležité hledat jako základ více vyvinuté struktury a nespoléhat na umělé subjekty typu V4, které ze systému vylučují předem jiné sousedy.

Panovníci měli dědičný úděl vládnout jako službu zemi. Dnes politici po volbách volají: Vyhráli jsme boj o vládu a moc. Není v tom největší rozdíl mezi monarchií a zastupitelskou demokracií?

Já bych oba systémy tímto způsobem nerozlišoval, ale nemohu nevidět, jak se změnilo sebevědomí dnešních politiků, kteří neslouží, ale vládnou. Pokud dnes zvolený politik hlásá, že svou hlavní funkci vidí ve vládnutí, a ne ve službě zemi a vlastním voličům, pak jde o zásadní nepochopení funkce politika.

Princ Lobkowicz: Nevrátili jsme se kvůli majetkům, ale jako patrioti. Evropská unie to úplně přehnala

Rozhovory

Dnešní evropské monarchie vzkvétají společensky i ekonomicky. Je podle vás možný vznik nebo obnovení vlády charakteru konstituční monarchie i jinde na starém kontinentu?

Můj otec Otto Habsburský vždy říkával, že pojmy „nikdy“ a „navždy“ nepatří do politiky, ale do náboženství. Je třeba říci, že existují fungující společnosti a fungující politické systémy, jež mohou být různé, ale které se také mohou měnit. Proto by i ve smyslu chápání historie bylo nesprávné říkat, že je nějaká změna a priori vyloučena. Také to však nutně neznamená, že se něco musí zrodit, pro budoucnost je třeba takové věci vždy nechat volně plynout...

Kdysi jste řekl: „Jsem rád, že nejsem císař,“ ale přesto vás lidé často oslovují jako Jeho císařskou Výsost arcivévodu Karla Rakouského. Jak se v tu chvíli cítíte a kdy jste zjistil, že jste císař?

Ten moment u mě nikdy nenastal, protože jsem nikdy nebyl nikým jiným. Vyrostl jsem v rodině, jejíž jméno hraje historickou roli, a když mě někdo osloví titulem, jsem si jist, že tak nečiní z úcty ke mně, ale k historii. Proč bych ho tedy měl v takovém případě opravovat? Já vystupuji jako Karel Habsburský bez titulů, protože tak vnímám sám sebe celý svůj život. Jako poslanec Evropského ­parlamentu i jakoukoliv jinou funkci jsem vždy vnímal jako někdo, kdo se učí z historie, dokáže z toho vyvodit závěry pro budoucnost a ty odpovídajícím způsobem uplatní ve prospěch státu a lidu.

Co byste na závěr vzkázal čtenářům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku?

Věřím, že je třeba rozumět historii a správně ji interpretovat, abychom mohli budovat evropskou budoucnost. Věřím, že máme povinnost vůči příštím generacím, umožnit jim vyrůstat v bezpečí a prosperitě. Věřím v tuto evropskou dimenzi, abychom mohli říci, že lze vyrůstat ve svobodné prosperující Evropě, která na geostrategické mapě i v reálném ­světě hraje odpovídající roli. Jde o úkol, jenž se týká každého z nás, nejen politiků, o úkol udržet duchovní dimenzi, o níž mluvím, ­abychom byli Evropany a žili podle evropských hodnot.