Rozpad rakousko-uherské monarchie: Příčinou konce byl provincionální šovinismus

Svádět neúspěchy a porážky na osud či zradu či urputné hledání „české stopy“ na každé významné události a v činech světových velikánů je od konce přemyslovské dynastie měřítkem českých historiků v souboji s rostoucím vlivem německého živlu ve středoevropském prostoru. Platí to i v případě rozpadu Rakouska-Uherska, který čeští historici i politici považují výhradně za dílo českého odboje.

Když prezident USA Woodrow Wilson pronesl 18. října 1918, že: „... Vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a Říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Československá národní rada je de facto válčící vláda…“, otevřel tím českým vlastencům a politikům bránu ke svobodě, ale i k zodpovědnosti. Jako když dáte dítěti sirky, aby si rozsvítilo. Ukončil tím ale i pokusy císaře Karla I. o separátní mír a reformu říše. V poválečném chaosu hrály roli nejen zájmy vítězných velmocí a vliv socializace společnosti jako ozvěny i destabilizujícího vlivu ruského bolševismu. Příčinou rozpadu monarchie byl především oboustranný provincionální šovinismus ovlivňující vztah mezi německy mluvící vrstvou společnosti a nacionálně vlastenecky orientovanými strukturami neněmeckých regionů říše. Velká válka uvedla v pohyb politické síly, jež na dějinnou realitu při vzniku nových států braly zřetel jen velmi okrajově, a stav, s odstupem sto sedmi let vnímaný jako status quo tvrdosti žuly, se rodil ze substancí proměnlivých jako písek za přílivu. Směr i sílu jeho vln určovali vítězové, jejichž vize přitom často sahaly jen po horizonty jejich životů, plny pomsty, satisfakce a egoismu těch společností, které zastupovali. I vznik Československa měl složitější scénář, než je vykládán historiky i politiky, a mýtus českého rozhodujícího vlivu na likvidaci Rakouska-Uherska má nemalé trhliny. Na zániku šest set čtyřicet let existující říše i na zahanbující podobě jejího konce mají nemalý podíl především sami Rakušané. Přesto je podivuhodné, že součástí zrodu i zániku habsburské dynastie Češi skutečně byli.

Ale přesto! Již týden před 28. říjnem 1918, kdy díky mylnému výkladu nóty hraběte Andrássyho prezidentu Wilsonovi vypuká v Praze operetní převrat a čeští politici improvizací dohánějí dějiny, platí rozhodnutí všech německých poslanců Říšské rady z 21. října o vzniku Prozatímního národního shromáždění státu Německé Rakousko. Vzniklá republika má za cíl spojit se s Německým císařstvím a částmi Předlitavska s převahou německy mluvícího obyvatelstva. Jde o městské enklávy Brna, Olomouce, Jihlavy a oblasti Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschmähren, které tím zároveň deklarují svůj vstup do Německého Rakouska. Je to stejně legální jako vyhlášení Československa Čechy a Slováky o týden později, 28. října 1918.