Nějakej podnik v každý díře do baráku. Jak Zdeněk Pohlreich navždy změnil českou gastronomii
Mezi lety 2009 a 2018 odvysílala TV Prima sedm řad pořadu inspirovaného britským formátem Ramsay’s Kitchen Nightmares. V české verzi se nemilosrdným kritikem fungování a nabídky tuzemských restaurací stal tehdy široké veřejnosti neznámý Zdeněk Pohlreich. Takřka přes noc ho znali všichni: plešatý chlapík vystřeloval jako čertík z krabičky, nemilosrdně posílal neschopné majitele restaurací tam, kam to v televizi před desátou večer nejde, a líné kuchaře na stejné místo. Expresívní vystupování a jadrný slovník se staly jeho hlavní poznávací značkou. Z pořadu se stala vlajková loď TV Prima a jedna z nejúspěšnějších show posledních dekád.
Jak se Zdeněk Pohlreich propsal do televizní zábavy, je vcelku jasné, vytvořil nezapomenutelnou figuru (ano, vyšel ze své podstaty, ale jeho televizní verze se s tou osobní tak docela nekryje) a nadělil české popkultuře ikonické hlášky, jež by obstály jako téma diplomové práce. Na internetu se dají dohledat desítky platforem, které je mapují. Za všechny snad: „Se svíčkovou je to jako s dírou do zadku, každej má tu svoji.“ – „Já mám žízeň, že bych moh’ chlastat ve dvou hospodách najednou.“ – „Ty to žrádlo solíš jak chodník.“ Pokračovat by se dalo donekonečna. Leckdy se kameře podařilo zachytit i kouzlo nechtěného, a tak vznikly virální sekvence „kluk s kamením“ nebo „do jinýho hrníčku“. Obě jsou ze šesté řady pořadu, kterou produkovali a režírovali dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda. Náhoda? Nemyslím si. Režiséři pochopili, že kam vstoupí Pohlreich, dějí se věci, stačí to zaznamenat.
Otázka, jak účinkování Zdeňka Pohlreicha v Ano, šéfe! ovlivnilo českou gastronomickou scénu, už je složitější. Především je dobré vyjít z faktu, že formát pořadu je založený na návštěvách špatných, až příšerných restaurací. (Zcela výjimečně se stalo, že se natáčelo v dobrém podniku, který potřeboval jen lehce popostrčit správným směrem. Takové případy se dají spočítat na prstech.) Divákům tedy byly servírovány pohledy do vcelku katastrofálních kuchyní a zoufalých podniků. Že šlo o to, tuhle škodu napravit, většina diváků vnímala jako druhotné, v hlavě jim zůstal zkreslený a zavádějící obraz ubohé úrovně české gastronomie. Tohle není ničí vina, takhle zkrátka média fungují – podprahově předávají ty emotivně nejsilněji podbarvené informace.
Takže zatímco Pohlreich v Ano, šéfe! mlátil do stolu nesmyslně tlustým menu, vyhazoval z talířů polníčky a oschlá rajčata coby oblohu a z polic vymetal rustikální výzdobu zasypanou prachem, gastronomie u nás kráčela mílovými kroky kupředu. To ovšem takhle masívně nikdo nezachytil, pokrok řemeslných pekáren, progresívních bister, kaváren s výběrovou kávou a restaurací, kde se vaří z farmářských produktů, se odehrál mimo televizní kamery, nicméně s
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
