nahoru

Letí sokol správným směrem?

Pavel Kovář 25. května 2006 • 20:25

Zeptáte-li se lidí ve svém okolí, co vědí o Sokolu, určitě několikrát uslyšíte: „Cože? Ten tělocvičný spolek ještě existuje?“ Na takový výrok lze odpovědět několika čísly: Česká obec sokolská (ČOS) má nyní v 1132 tělocvičných jednotách přes 187 000 členů, z nichž polovinu tvoří mladí do šestadvaceti let a jen pětinu senioři nad šedesátkou. Z toho vyplývá, že sokolové nejsou veteránskými vysloužilci, jak se mnoho lidí domnívá. A třebaže chystají za pár týdnů všesokolský slet, už dávno nemyslí jen na hromadná cvičení a nářaďovou gymnastiku, takové to „hop na hrazdu“, ale modernizují svůj program, v němž se věnují zhruba šedesáti sportům.

K nejlepším patří jak v klasických sportovních odvětvích, gymnastice, házené, basketbalu, judu či atletice, tak i v těch nových a netradičních -v akrobatickém rokenrolu, kickboxu, lakrosu či florbalu.

MEDIÁLNÍ OBRAZ


„Jak je podle vás Sokol veřejností vnímán?“ ptám se v Tyršově domě starosty, tedy nejvyššího představitele, inženýra Jaroslava Bernarda (68). „Nám se nelíbí, že dnešní mediální obraz Sokola tvoří vzpomínky na minulost. Za ni se jistě nemusíme stydět. Naopak. Jenomže novináři přijdou zpravidla jen na akty, kde klademe věnce. Tam je vidět věrná garda, staří sokolové a sokolky ve stejnokrojích. Avšak aby někdo zavítal na mistrovské utkání našeho ligového týmu nebo na cvičení dětí a udělal reportáž, to se nestane! Ale tohle tam nedávejte, nechceme kritizovat média.“
Namítám, že nevidím nic špatného na tom, bude-li kritický vůči novinářům. Vrtí hlavou a argumentuje: „Lepší je alespoň krátká zmínka o naší slavné historii než vůbec nic!“ Ptám se, co dělají sokolové pro to, aby je média viděla jinak. „Zveme je na všechny akce, co víc máme dělat?“ Pan Bernard pracoval ve výzkumu matematických strojů a učil na ČVUT; má zde i dnes malý úvazek. Jako vášnivý volejbalista působil v TJ Vršovice 1870 a po listopadu 1989 byl u odchodu této jednoty z Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV) a jejího návratu do lůna obnovovaného Sokola. Sám má sokolské předky, ve Vršovicích dlouho starostoval, v roce 1998 se stal místostarostou ČOS a přede dvěma lety starostou. Zajímá mě, proč šel do funkcí, jaké měl pohnutky. „Zavést odborné vedení organizace a ekonomiky v občanském sdružení. Bratři, kteří počátkem devadesátých let obnovovali Sokol, žili v mnoha směrech před rokem čtyřicet osm. Doba je však dál. Bylo nutné rozdělit práci mezi tělocvikáře a ekonomy.“

ZVLÁŠTNÍ ROZDVOJENÍ


U nejstarší generace převládá k Sokolu úcta. Nostalgicky vzpomíná, že v něm před válkou cvičil skoro každý. Není to sice tak úplně pravda, ale počty sokolstva byly úctyhodné: v roce 1938 přes osm set tisíc členů a v prvním poválečném roce víc než milión. Za protektorátu se sokolové zapojili do odboje, asi dvanáct tisíc jich bylo vězněno a přes čtyři tisíce násilně zahynulo. Na tahle fakta však poněkud padl prach dějin. Stejně jako na všesokolské slety roku 1938 či 1948. První byl celonárodní manifestací proti ohrožení nacismem, druhý protestem proti poúnorovému nástupu KSČ k moci; tehdy půl miliónu cvičenců tleskaly dva milióny diváků. Komunisté pak ČOS zrušili a její majetek zabavili. Pojem „Sokol“ však nezavrhli a nazvali takto tělovýchovné (nikoliv tělocvičné) jednoty na venkově. Každá Horní Dolní měla své JZD i fotbalové mužstvo DSO Sokol Horní Dolní. Jako v pohádce O chytré horákyni, Sokol neexistoval i existoval. Současně však mnozí cvičitelé i cvičenci, zejména ve městech, zůstali po zrušení ČOS v tělocvičnách a stali se členy Svazu základní a rekreační tělovýchovy (ZRTV) pod křídly ČSTV. Na mnoha místech spoléhali i na to, že pod svícnem bývá tma: drželi se sokolské tradice a vystupovali i na spartakiádách. Pragmaticky vzato: žili tady a teď.
Pak přišel politický listopadový třesk, sokolové obnovili činnost a v restituci dostávali zpět majetek. Mnozí členové ZRTV se k nim však nechtěli připojit, někteří by v jejich řadách ani nebyli vítáni coby téměř kolaboranti s minulým režimem. Proto vytvořili Českou asociaci Sportu pro všechny (ČASPV) a hlásali, že rovněž navazují na Tyrše. Je to zvláštní rozdvojení. Pokud jde o programy obou subjektů, ČASPV se sice chlubí čtvrtmilionem členů, ale nemá narozdíl od ČOS žádné sportovní oddíly a nevěnuje se výkonnostámu sportu ani kulturním aktivitám.

NÁČELNICE A AUTORKA


Vraťme se však k nářkům na média. Dejte mi tipy, ať už na jednotu, cvičitele, či řadového člena, jejichž příběh si zaslouží publicitu. Když takové přání vyslovím v několika kancelářích Tyršova domu, hned znějí jména - z Třebíčska, Plzeňska, Českého ráje, Písecka či z Prahy.
Inženýrka Jana Pechmanová, náčelnice i vzdělavatelka Sokola Spořilov, je spoluautorkou sletové skladby pro rodiče s dětmi Korálky, pedagogem ČVUT, matkou dcery gymnazistky a syna školáka. V pražské čtvrti malých vilek vyrostla, do zdejší sokolovny ji coby tříletou přivedli rodiče v polovině šedesátých let a ona totéž učinila se svými potomky. Zajímalo mě, jak přichází nápad na sletovou skladbu. Prý to nebyla žádná „heuréka“, pouze jeden nápad střídal druhý ... „Myslela jsem na švihadla, pak na šátky a nakonec jsem do konkursu přihlásila dvě skladby -první s barevnými deskami pro nejmenší děti, druhou cvičení rodičů a dětí s gymbalem, míčem o průměru sedmdesáti centimetrů. Ta druhá byla přijata, to jsou Korálky.“ Epiky jsem se ale dočkal, protože skladbu doprovázejí texty. „Několik dní jsem ležela v dětské poezii, pročetla asi sto sbírek, nakonec zůstali dva favorité, Hrubín a Žáček, až vyhrál větší klasik a jeho Špalíček!“ rozzáří se. Řeč přišla i na všeobecné povědomí o ČOS. „Hodně záleží, jak je v daném místě Sokol znám. Zeptáte-li se lidí na Spořilově, všichni o něm vědí. Pokud má však veřejnost soudit podle článků v novinách, dochází ke zkreslení názorů. Na minulém sletu se mě saniťák zeptal, jestli to vše dělám zadarmo, a když jsem kývla, tak se divil. Měla jsem mu vykládat, že mě těší někam patřit a někomu dělat radost? Chápal by to?“ Největší bonus členství v Sokole vidí v tom, že sportovat tu mohou i ti netalentovaní, děti i dospělí, a to za přijatelný peníz. Spořilovská jednota má čtyři sta osmdesát členů, od dítek předškolních až po věrnou gardu seniorů, a denně se něco v sokolovně děje. Kromě klasického, kondičního i zdravotního cvičení či aerobiku zde trénují či hrají volejbalisté, košíkáři, sáloví fotbalisté a horolezci. Paní Pechmanová nacvičuje na slet Korálky s dvanácti páry, pak učí šestnáct holčiček skladbu Počitadla, sama si jako dárek dala skladbu Voda, kterou bude cvičit na Strahově, a také umí Pozdrav tobě.

MUŽ MNOHA FUNKCÍ


Stavební inženýr Jan Lukášek (44) je starostou Sokola Třebíč, dále cvičitelem rodičů s dětmi i mladších žáků a také organizuje výlety i letní tábory, jež si tu uchovaly předválečný sokolský punc i v minulém režimu. Kromě toho roky pravidelně píše texty do rubriky Sokolská hlídka v Horáckých novinách, čímž odpadají nářky ohledně nedostatečné publicity. Zdejší sokolové v počtu přes šest set členů (polovinu tvoří mládež) nemají sokolovnu, ale patří jim dům v historické části města, sportovní areál s atletickou dráhou a dvě letní tábořiště. „Rozvíjíme především všestrannost, cvičíme ve čtyřech pronajatých školních tělocvičnách a sportům, jako je atletika, gymnastika, cyklistika, plavání či kanoistika, se věnujeme rekreačně. U florbalu jsme začali jezdit s žákovskými týmy na turnaje. Zúčastníme se i sletu,“ podotýká. Pan Lukášek chválí spolupráci s městem a konstatuje, že v Třebíči není Sokol vnímán jako relikt minulosti. Připouští však, že někde může být situace obtížnější, protože tam starších sokolů ubývá a mladí lidé mají jiné zájmy. Na otázku, co mu dělá největší starosti, odpoví: „Práce cvičitelů je dobrovolná, zadarmo a to je jisté minus. Ovšem dělat to pro peníze, to také nevidím jako šťastné řešení. Zatím se třiceti cvičiteli činnost jednoty zvládáme. Pro projekty, které plánujeme, by nás však mohlo být víc. Chce to oslovovat a získávat dorostenky a dorostence.“
Nic proti dušínovským příběhům. Nicméně sonda o dnešním Sokole nemůže vyhlížet pouze jako náborový leták pro nové členy.

PENÍZE VE HŘE


Zajímá mě zánik a vznik nových jednot. Starosta Bernard odhaduje, že ročně jich asi patnáct zanikne a kolem pětadvaceti vznikne. Jednatelka ČOS Jiřina Mičková uvádí podstatně nižší čísla a říká, že od poloviny loňského roku přestaly existovat tři a nově vznikly dvě jednoty.
Když se však podívám do statistického přehledu ČOS za rok 2005, vidím u sedmadvaceti jednot v kolonce Počet členů nulu a pětatřicet jich má pouze deset a méně členů. Ptám se na to starosty Bernarda. „To mě překvapujete. Jednota s méně než třemi členy by neměla existovat. To totiž odporuje zákonu o sdružování občanů. O poklesu členů v některých jednotách víme a tíží nás. Dochází k němu tam, kde činnost obnovovali sedmdesátiletí sokolové, kteří zestárli, a mladí na jejich místa nepřišli. Tyhle jednoty by se měly těšit větší pozornosti žup.“
Jednoty s nulou členů zůstaly v seznamu jednak nedopatřením, coby zaniklé, a jednak tím, že jejich členové neposkytli rodná čísla.
Jaká je konkrétní situace u oficiálně tří zaniklých jednot, věděli na župách. V Nučicích u Prahy se na ukončení činnosti dohodlo třináct zestárlých sokolů. V Lubojatech na Opavsku zůstalo jen pár žen, navíc v obci nebyla sokolovna, takže také rezignovaly. Zato ve Vysoké u Mělníka místní fotbalisté vystoupili z ČOS a přešli k ČSTV, tedy do Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS), kvůli financím. „Nyní nemusíme platit ročně téměř pět tisíc korun za to, že jsme jako sokolové hráli soutěže ČMFS,“ říká zdejší bývalý sokolský starosta Vlastimil Šesták. Problém, s nímž se potýkají v desítkách a možná stovkách fotbalových oddílů, je tu proto, že ČOS a ČSTV jsou dvě samostatné organizace. Řídící orgány soutěží ČMFS si nechávají od sokolských týmů coby „cizinců“ platit jakýsi paušál za administrativní úkony. Je věru zvláštní, že se ČSTV a ČOS, oba akcionáři Sazky, nedovedou dohodnout na přijatelnějším řešení.
Pokud jde o vznik dvou nových jednot, v pozadí jsou rovněž finance. V Milíně u Příbrami založili Sokol II, aby se oddělili od Sokola ryze fotbalového, jenž si dosud tvrdě nárokoval všechny obecní dotace. Volejbalisté, nohejbalisté, ženy a mládež v počtu šestašedesáti mají nyní svou vlastní jednotu, a tím i jistý zdroj financí. V Lukavci u Fulneku má založení Sokola jiné pozadí. Protože tu po válce existoval, dostala ČOS v rámci restituce zpět své někdejší pozemky, na nichž však nadále sportovali a dodnes sportují členové ČSTV. „Protože jsme nevstoupili do Sokola, ročně jsme museli posílat do Tyršova domu nejdříve šedesát a později přes dvacet tisíc za nájem. Nejsme velká obec a je to pro nás hodně peněz. A tak jsme usoudili, že když část členů vstoupí do Sokola a zároveň zůstane v ČSTV, platit nebudeme,“ vysvětluje chytrý a legitimní krok nový sokolský starosta Jiří Čavera.

NÁVRAT GYMNASTIKY?


Inženýr Jiří Sobota (69), vzdělavatel celé ČOS a starosta župy Plzeňské, cvičil jako žáček na sletu 1948 a pak při sletu 1994, a to téměř na stejné strahovské značce. Mezitím se odehrál skoro celý jeho život. Z politických důvodů nesměl studovat, tak se vyučil řemeslu, poté si vzdělání doplnil a stal se šéfem projekce. Vždy sportoval a ke sportu přivedl své potomky.
Zajímá mě definice vzdělavatele. „Má na starosti kulturní, společenskou a dokumentační činnost v každé jednotě, župě nebo ústředí,“ říká. Zdá se mi to málo, soudě podle významu onoho slova, byť organizovat ochotnická představení či plesy je záslužné. Na Internetu jsem objevil časopis Sokolský vzdělavatel s texty o sokolských idejích, a tak se ptám, jestli by je vzdělavatelé neměli šířit. „Dnes je něco takového nemožné. A vy novináři byste nás jako první roztrhali, že někdo zase vytahuje nějakou ideologii. Té jsme se za čtyřicet let minulého režimu něco naposlouchali!“ odpoví nečekaně zpříma.
Pokračujeme v hovoru, říkám, že si umím představit, jak ve stovkách sokolských tělocvičen cvičí mládež či ženy různého věku, ale nedovedu si na stejném místě vybavit obraz šesti či osmi chlapíků, co naběhnou k hrazdě, udělají výmyk a někteří veletoč, pak na bradlech stoj o rukou a na kruzích zacvičí cokoliv. Ptám se, jestli dnes není utopií kdysi pověstná sokolská všestrannost. Pan Sobota si to nemyslí. „U nás v Sokole Plzeň III zpočátku chlapci žehrali, že mají cvičit gymnastiku, ale protože jezdí na soutěže všestrannosti, nic jiného jim nezbývalo. A najednou zjistili, že umějí něco, čím se mohou vytáhnout před spolužáky. Třeba vzepření tahem na kruzích. Nyní jich je v tělocvičně často tolik, že se tam skoro nevejdou. Mají rozcvičku, gymnastiku a pak třeba hrají florbal.“ Vzápětí však přiznává, že všude to takto ideálně s návratem mužů ke gymnastice nevyhlíží, v mnoha jednotách si jen něco zahrají, zpravidla fotbálek, volejbal, basket. A někde předtím v rámci rozcvičky nacvičují na slet. Vrátí se tedy do tělocvičen kalokagathia, starořecký soulad krásy těla a duše, pro niž horovali zakladatelé Sokola, osvícený obchodník Jindřich Fügner a filosof i politik Miroslav Tyrš?

SLET: ANO I NE


Všesokolský slet je společensko-sportovní přehlídka a vyvrcholení veškeré činnosti za šest let - lze se dočíst v tiskových materiálech ČOS. Po místních, oblastních, župních a krajských vystoupeních proběhne pražské finále XIV. všesokolského sletu zanedlouho - 1. až 6. července. Ale nikoliv na Velkém strahovském stadiónu, nýbrž na sousedním Rošického stadiónu. Přijede i tisíc sokolů z celého světa. Slet, v minulosti chlouba a pýcha, bude takový i dnes? Vystoupí na něm asi dvacet tisíc cvičenců, něco málo přes deset procent členstva. Ptám se starosty Bernarda, jestli půjde opravdu o vyvrcholení činnosti a jestli se sokolové nenutí do jeho pořádání. „Do ničeho se nenutíme. Hromadným cvičením coby hlavní sportovní náplni se věnuje třicet procent členstva. Nacvičují i v době mezi slety. Jezdí na gymnaestrády, baví je to. Cvičení jsou moderní, nikoliv ono strohé a klasické raz dva tři. Ostatní naši členové, kteří tvoří většinu, raději sportují. To, že je hromadná či sletová cvičení nebaví, jim přece nemůžeme mít za zlé,“ odpovídá věcně.
Některým sokolským pamětníkům tato slova možná neznějí libě, ale doba se mění. Dnes máme na výběr sportování profesionální, výkonnostní i adrenalinové. A vedle nich je tu nabídka ČOS pro mládež, střední věk i seniory, pro talentované i méně šikovné. Pro ty, kteří chtějí vítězit, i ty, jimž jsou výhry ukradené. Nabídka, jež by Sokolu měla dodávat, a nikoliv ubírat sebevědomí. h Co si o budoucnosti Sokola myslíte vy? Diskutovat můžete na adrese www.reflex.cz/diskuse

AREÁL OBROVSKÉ CENY

„Stojíme na střeše velké tělocvičny, tady měli sokolové ve dvacátých letech minulého století sluneční lázně. Ozónová díra ještě nehrozila,“ říká PhDr. Zdeněk Bartůněk. V areálu Tyršova domu vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu UK a posléze tu učil. Před chvílí jsme prošli kolem místností, kde v osmdesátých letech léčila slavná paní Mojžíšová. Dnes je tady sokolský hostel. Základní kameny velké tělocvičny se pokládaly 28. října 1923 a již 24. května 1925 se nový areál slavnostně otevíral. Na dobových fotografiích je hlava na hlavě, přijel i TGM. Na svou dobu měla tělocvična úžasně velkou plochu, přes tisíc metrů čtverečních. A pod ní byl (a stále je) v suterénu bazén. Kolem letního cvičiště s hrazdou, kruhy a bradly vedla dvousetmetrová běžecká dráha, podél břehu Čertovky běhali sprinteři stoyardovou rovinku. Z toho všeho je dnes na prostranství kromě zbytků hřišť jedno velké parkoviště. Úpravy se chystají, ale zatím probíhá oprava balustrády. „Budova za někdejším cvičištěm je hotel Stará zbrojnice, kdysi Sokolský dům,“ ukazuje pan Bartůněk. „Vznikl ve třicátých letech z bývalé konírny. Pět lip před ním zasadili před osmdesáti lety zástupci pěti pražských žup.“ Dodává, že dnes má Praha jen tři župy. Poté se díváme směrem k Petřínu, na Michnův palác, postavený však pouze z poloviny. Na místě, kde mělo být druhé křídlo, stojí Tyršův dům, jenž vznikl za první republiky. „Palác koupil v první polovině sedmnáctého století Pavel Michna z Vacínova, tehdy jeden z nejbohatších Čechů. Do raně barokní podoby jej zvelebil až jeho syn Václav, ale po jeho smrti se objekt stal předmětem obchodních spekulací, až se tu na sto padesát let usadilo císařské vojsko. V mramorové síni prvního patra byla sušárna bot a v přízemních sálech se vyráběly zbraně a střelivo. Sokolové zde našli mnohacentimetrové nánosy sazí,“ pokračuje náš průvodce a ukazuje snímky z počátku dvacátého století, na nichž je devastace objektu patrná. Armády coby pečovatelky si počínají pořád stejně, dnes jako před stoletím. Sokolové nicméně ruinu získali za značný peníz, byť na ni mělo zálusk ministerstvo pošt. Na místě je malý historický exkurs. Při vzniku Československa v říjnu 1918 udržovali sokolové pořádek ve městech a nazývali se národním vojskem. Ale pojďme ještě o půl století zpět. Pánové Fügner a Tyrš založili sokolský spolek v roce 1862 z pohnutek česky národněobrozenských, ačkoliv oba byli německé národnosti. Leč již o čtyři roky později navrhl Tyrš, aby sokolové vytvořili vojsko a hájili naše území v rakousko-pruské válce, k čemuž nedošlo. Byli tedy pro získání objektu po rakouské armádě tak trochu předurčeni. Ale vraťme se do areálu. Sokolové nejdříve museli zbourat před Michnovým palácem vojenský objekt, aby získali místo pro letní cvičiště, a poté začali se stavbou tělocvičny podle plánů architekta Františka Krásného. Veřejnost namítala, že budova ublíží pohledu na Hradčany, leč stromy u Čertovky učinily záhy námitku bezpředmětnou. „Po zrušení Sokola ve druhé světové válce se zde usadilo Kuratorium i Hitlerjugend a brzy se tělocvičny i chodby proměnily v lazaret německých vojáků,“ končí pan Bartůněk svůj výklad nad dobovými fotografiemi. Po únoru 1948 následovalo další zrušení Československé obce sokolské, tentokrát komunisty, a objekt připadl státu. Sokolové se sem vrátili až v devadesátých letech, po odstěhování FTVS. Když se v areálu zabydleli, začali jej upravovat i komerčně využívat. A tak se dnes v Michnově paláci natáčejí filmy, zatímco v Chotkově paláci sídlí kanceláře ambasád Finska, Norska a Švédska. Rozsáhlé opravy se dočkalo Malé Nosticovo divadlo, jemuž hrozil zánik. I tyhle objekty jsou v majetku ČOS, jež tak vlastní na jednom z nejlukrativnějších míst Prahy areál obrovské ceny. Stopy po povodňové spoušti v roce 2002 dnes už nejsou patrné. ZAPĚJE MICHAL DAVID Z umělců si na letošním sletu nejvíc „zacvičí“ někteří známí hudební skladatelé a muzikanti. Pro Korálky rodičů s předškolními dítky komponoval hudbu Milan Dvořák, když říkadla Františka Hrubína přednesou herci Dáda Patrasová a Pavel Soukup. Kdo si hraje, nezlobí -skladbu pro nejmenší děti napsal zpívající tělocvikář Pavel Novák; jako spoluautor se promítl ještě do dětské skladby Pod vodou. Největší z našich hitmakerů, Karel Svoboda, napsal noty pro skladbu mladších žákyň Sluníčko. Další úspěšný pop-tvůrce, Zdeněk Barták, zhudebnil dívčí a ženskou Vodu. Pro žáčky z Karimatek tvořili chlapíci z Maxim Turbulenc, třebaže nemají zrovna sokolské postavy. Jednadvacet let po spartakiádě v pětaosmdesátém zapěje žákyním opět Michal David, nyní na Rozkvetlé louce. (Pokrčme nanejvýš rameny, komentář je zbytečný ...) Známý bubeník a perkusista Miloš Vacík napsal netradiční hudbu pro Trampolínky staršího žactva. K Výletu s aerobikem zazní hudba a texty Ivana Mládka v podání jeho „vnuků“ ze skupiny Děda Mládek Illegal Band. Pro ženskou skladbu Zpěv naděje vytvořil Zdeněk Merta symfonické variace na lidové písně. Známý primáš Hradišťanu Jiří Pavlica vykouzlil Léto žen středního a vyššího věku; zazní i zhudebněné verše Jana Skácela. Došlo i na klasiky-Jiřího Šlitra a Karla Hašlera. Milan Dvořák použil Šlitrovy tóny pro skladbu žen středního věku To všechno přines’ čas; zazpívá Eva Pilarová. Při melodiích skladatele staropražských šlágrů budou na značkách nejstarší cvičenci v koedukované skladbě Ta naše písnička česká.