Osmého března už navždy zůstane v mém vědomí zapsané jako den, kdy mají ženy dostat květinu. Já letos žádnou nedostala, neboť můj partner tvrdí, že tak pochybné, a zároveň hromadné svátky slavit nehodlá. Věk po třicítce je prostě pro slavení tohoto svátku nevhodný. Ještě víme, oč šlo, jenže naše mužské okolí je rozhodnuté svátek ignorovat. Starší generace má oproti tomu jasno. U nich se nediskutuje. Pokud můj otec nedonesl mé matce květinu, byl za hulváta. Argumenty typu, že osmý březen je jen socialistický svátek, který je ostuda slavit, mu neprojde.
Matka zaútočí na jeho slinné žlázy prohlášením, že slavením MDŽ mu plyne výhoda požití, načež otec prohlásí, že stejně požije – ale mají jasno. Naši mladší kamarádi, mládež těsně kolem dvacítky problém nemají. Osmý březen jim nic neříká, před měsícem si užili Valentýna. Ani tento svátek ale neříká nic mému partnerovi, protože věk po třicítce je na svátky prostě nešikovnej. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že dostávám od muže
květiny během roku, nekontrolovatelně, neočekávaně a více, než předepisují formality. Na druhou zastávám názor, že pokud je příležitost slavit, a to cokoliv, má to člověk udělat. Možná je věk po třicítce v našem společenství z mnoha ohledů nešikovný, ale je dost dobrý na to, aby si byl člověk vědom konečnosti života a tím i všech světských radovánek.
