Profesorka sociologie Hana Librová z brněnské Masarykovy univerzity vydala knihu Vlažní a váhaví, v níž s nadhledem komentuje moderní „zelené“ trendy. Od šetrnosti a dobrovolné skromnosti po vegetariánství a touhu žít na „nezkaženém“ venkově. Ta knížka rozhodně stojí za přečtení z mnoha důvodů, ale jedna pasáž mě zaujala mimořádně. V té se paní Librová vrací k sociologickému vzorku „dobrovolně skromných“, které zkoumala před deseti lety a napsala o nich ve své době populární knížku Pestří a zelení.
Tehdy sestavila soubor asi čtyřiceti rodin, které se z jejího pohledu vymykaly nastupujícímu konzumnímu trendu. Členové těchto rodin žili skromněji než jiní nejen proto, že byli chudí, ale prostě proto, že jim to připadalo zábavnější, že si ze skromnosti udělali koníček a životní styl.
Jak vypadala taková dobrovolně skromná rodina? Obvykle bydlela na vesnici nebo na malém městě, neměla auto a často ani televizi, nejezdila na jakoukoli natož zahraniční dovolenou, nejedlo se tu maso, zato se hodně zavařovalo všechno, co vyrostlo na vlastní zahrádce. Když k tomu přidáte příchylnost, přinejmenším ideovou, k občanským aktivitám, domácím porodům a alternativnímu školství, máte docela přesný obrázek. „Jde o moderní trend, který se bude postupně šířit?“ ptala se začátkem devadesátých let paní docentka Librová.
A po deseti letech, už jako profesorka, si s jistým údivem odpovídá, že život je přece jen složitější. Patnáct rodin, které objela v minulém roce, sice pořád vyznává „alternativy“ a dovolená v Karibiku asi není jejich životním snem, ale praktický život je dotlačil mnohem blíž ke střednímu konzumnímu proudu. Ortodoxní „dobrovolné chudoby“ se dodnes drží jen pár těch, pro které je cílevědomá skromnost středobodem života. Ti ostatní, pokud chtěli obstát v profesní konkurenci, si nakonec pořídili auto, počítač, případně nákladné vybavení profesionální dílny a na první pohled byste je většinou od běžné středostavovské rodinky nerozeznali. Po chudších letech se jim obvykle nostalgicky stýská, ale přiznávají, že představa samozásobitelství a prostého života ve venkovském domě, se v moderní společnosti důsledně naplnit nedá. A skoro všichni mluví o tom, že onu dobrovolnou skromnost zvnitřnili. Není tak vidět, říkají jakoby s omluvou, ale podstatné je prý nebažit tolik po nových věcech a ty, které máte, užívat s rozmyslem.
Vyplývá z toho něco? Ukázala se dobrovolná skromnost jako mylný koncept a pravdu měli chtiví konzumenti? Ne. Spíš bych řekl, že dobrovolně skromná etapa je docela dobrá průprava na život blahobytného spotřebitele, který v našich zeměpisných šířkách masově převažuje. Přemýšlet a tak trochu pochybovat o vlastním životním stylu mi připadá nezpochybnitelně užitečné, pokud se chceme ubránit konzumu jako nové ideologii.
