Precizní evokace 80. let a herecký výkon Anny Fialové v hlavní roli: to jsou hlavní pozitiva třídílné minisérie Iveta scenáristy a režiséra Michala Samira, která běží na nováckém portálu Voyo. S tragičností osudu Ivety Bartošové se však projekt do značné míry míjí a topí se v natahovaných scénách bez hloubky. A taky se tu hodně jí.
Trojice dílů pokrývá zhruba roky 1983 až 1985. Iveta vyrůstá ve Frenštátě pod Radhoštěm, se svou méně ambiciózní sestrou-dvojčetem Ivanou zpívá v místním sboru a sní o tom být „zpěvačka jako Karel Gott“. Účastní se talentové soutěže Mladá píseň Jihlava, kde se sice neumístí, ale zaujme začínajícího zpěváka Petra Sepešiho (a vyhraje obřího plyšového medvěda). Sepeši jí naslibuje, že spolu budou zpívat duety, a odláká mladičkou a nezkušenou dívenku do Prahy. Iveta se v osobním i profesním životě rozkoukává pomalu a bolestně – a pak jí do rozjeté kariéry zasáhne tragédie.
Anna Fialová v hlavní roli má scénářem dáno hlavně dívat se na lidi kolem sebe jako na svaté obrázky, i tak ale podává suverénní výkon, který je ještě zářivější ve srovnání s dalšími projekty, v nichž je momentálně k vidění – v romantické komedii Láska hory přenáší či v další minisérii Guru. Hereckým objevem je Vojtěch Vodochodský, byť má coby Sepeši v popisu práce být vlastně jen arogantní nebo sebelítostivý. Osmdesátá léta jsou v účesech, módě i interiérech zachycená do posledního umakartového detailu.
Škoda, že podobná pozornost nebyla věnovaná scénáři, který je přehlídkou neúspornosti. Každý z dílů vlastně sestává jen z několika málo situací, které jsou těžené vysoko nad jejich kapacitu. V první části třeba Iveta zazáří sólem na koncertě: scéna se dlouho chystá, pak se oddaluje její pointa a po ní ještě následuje dlouhý dojezd instantních emocí na tvářích zúčastněných.
V mělkém ději také bůhvíproč zabírá spoustu místa jídlo. Konzumují se (a často i rozebírají v dialozích) frgály, řízky, žitný chleba, utopence… Hned ve dvou scénách hrají nudle s tvarohem: první působí jako návod z pořadu o vaření, v druhé má Iveta vlasy stejné barvy a struktury jako těstoviny. To je však zřejmě humor nezáměrný, podobně jako ve scéně s opilým zpěvaččiným otcem, který trousí hlášky typu „Já jsem jenom dělník z Beskyd, ale Pražáka si najdu dycky!“ Bartošové bytný s Ivetou konverzuje stylem „Čteš? Já jo. Já čtu hodně! Podívej. Tohle je Bílý tesák. Tos četlas?“ a Sepeši si sype popel na hlavu slovy „Nemluv na mě, nezasloužím si to! Už na mě nikdy ani nepohlédni!“, která mají potenciál zlegendárnět.
Sepeši Ivetě také řekne: „Buď seš blbá, nebo naivní, nebo obojí.“ a „Seš fakt děcko ještě.“ Do těchto dvou replik se dá shrnout většina děje minisérie. Bartošová je v ní obětí slizkých chlapů, kteří jí sahají tu na stehýnko, tu na ramínko a zálibně ji svlékají pohledem. A to je na tři hodiny času dost málo.
