Profesor Michal Miovský (44), přednosta Kliniky adiktologie VFN v Praze, proděkan 1. LF UK a historicky první prezident Mezinárodního konsorcia vysokých škol pro omezení poptávky po drogách (ICCDDR), začínal tak říkajíc na „druhé straně“. Divoké mládí prožil v Tišnově, malém městě kousek od Brna.
Odhaduji, že v době, kdy jste se začal věnovat adiktologii, jste vůbec netušil, co všechno za závislosti budeme mít dnes.
Vstup moderních technologií je pro náš obor revolucí. V jeho důsledku řešíme závislosti na hraní, sázení, dnes v podstatě i na mobilech. Začíná být zřejmé, že během deseti dvaceti let se náš obor promění zcela od základů. Tradiční závislosti budou vytlačovány. Ve statistických datech je dobře viditelný veliký zub, jenž vykazuje poklesy v užívání návykových látek, ale také to, že mladí si dnes ujíždějí na něčem úplně jiném. Záměrně jsem začal používat pojem porucha seberegulace, přijde mi mnohem výstižnější. Léčba je přitom podobná jako u klasických závislostí.
Když někdo přestane s heroinem nebo pervitinem, může se rozhodnout, že bude celoživotně abstinovat. Jak to ale vyřešit třeba právě se závislostí na mobilních telefonech?
Máte pravdu, že tohle téma otevírá otázku, jež dodnes není uspokojivě vyřešena ani u klasických závislostí. Tedy možnost obnovení kontroly seberegulace a sebekontroly. V 70. a 80. letech byly přestřelky ve velkých časopisech, ale rozdíl je, že u opiátů, stimulancií nebo alkoholu, pokud je úspěšně vyléčíte, abstinujete a nehandicapuje vás to. Bez mobilu jste ale vyloučen sociálně, nedomluvíte si ani rande.
Jaké jsou moderní přístupy k léčení závislostí v Evropské unii?
Zdá se mi, že země EU v tomto případě moc zajímavé nejsou, že stagnují. Výjimku v Evropě tvoří Švýcarsko, kde skutečně je co se učit, včetně odvahy zavádět novinky do praxe. V Evropské unii možná vyčnívá Portugalsko, tam se pokusili vytvořit výrazně liberální drogovou politiku, nicméně výsledky se zatím dají jen obtížně interpretovat.
Co znamená úspěšný přístup?
Že vám v base nesedí víc lidí, než je zapotřebí. Že se uživatel v momentě, kdy se chce léčit, k léčbě dostane a léčba je dostupná tak, že to pro veřejné finance není destruktivní. Že se nehroutí celý systém a současně vám nenarůstá prevalence (podíl počtu jedinců trpících danou nemocí a počtu všech jedinců ve sledované populaci; pozn. red.) ve velkých indikátorech mezi mladými, mezi střední generací i mezi seniory. To je úspěšný model! Problém se závislostmi nikdy nevymýtíte, to je chiméra. Lidé byli vždy na něčem závislí. Můžete se ale pokusit stav stabilizovat a snažit se dosáhnout co nejnižších nákladů pro společnost v těch nejnákladnějších oblastech. Nesmírně finančně náročná je například léčba infekčních onemocnění, podívejte se na žloutenku typu C nebo na HIV.
Když tvrdíte, že v Evropské unii se toho neděje příliš progresívního, kde tedy ano?
Musím říct, že zajímavý posun je viditelný například v Kanadě nebo ve zmíněném Švýcarsku, kde je přitom vysoce konzervativní společnost. Jejich progresívní přístup například k opiátovým závislostem je z tohoto pohledu až neuvěřitelný. Musím říct, že k mému překvapení se to začíná hýbat v některých asijských zemích. Třeba Jižní Korea má více adiktologických programů na univerzitách než my. Vedle moderních závislostí a tradičních opiátů je tam velkým problémem alkohol. Jižní Korea je nesmírně tradiční společnost – ožralci se tam nepovalují po parcích. Charakteristické je pro ně domácí pití, často spojené s domácím násilím. Zdravotnictví tak, jak bylo nastaveno, přestalo v tomto ohledu fungovat. Ze dne na den se rozhodli, že budou řešit adiktologii, a na univerzitách instalovali placené programy. Důležitá je ta reflexe, uvědomění, že závislosti pro společnost představují problém, a pak pragmatická reakce: Musíme do adiktologie dostat profíky! Během krátké doby se tam z adiktologie stal poměrně prestižní obor. Překvapila mě i podpora z privátního sektoru.
Jak to funguje u nás?
K domácímu prostředí jsem hodně kritický, současně je ale nutno dodat, že Česká republika je také fascinující laboratoří, kde se podařily některé úžasné věci. Například vybudování nízkoprahových zařízení v devadesátých letech je v evropském kontextu naprosto unikátní. Máme hustou síť zařízení, jsme úspěšní v práci s nejtěžšími uživateli, díky tomu se dál nerozšiřovala žloutenka typu C mezi normální populací. Na tom se podílí, přesto, že to není dokonalé, jakási rovnováha mezi jednotlivými poskytovateli péče. Právě od nízkoprahových center přes terénní pracovníky, poradny nejrůznějších neziskovek až po terapeutické komunity. Jediný segment, který se u nás prakticky rozložil, jsou specializované zdravotnické ambulance. To je slabina našeho systému, ale jako celek drží pohromadě.
Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 10. října >>>
