Amos Oz: Václav Havel byl člověk, s nimiž se domluvíte i bez jazyka | Reflex.cz
nahoru

Spisovatel Amos Oz: Václav Havel byl jedním z lidí, s nimiž se domluvíte i bez jazyka

Kateřina Kadlecová4. května 2019 • 12:30
Spisovatel Amos Oz: Václav Havel byl jedním z lidí, s nimiž se domluvíte i bez jazyka
foto: Nguyen Phuong Thao

Přesně před 80 lety se narodil nejpřekládanější prozaik v historii Izraele Amos Oz (4. května 1939 – 28. prosince 2018). Byl to muž, jenž dlouhá desetiletí hlásal nutnost usmíření mezi Židy a Araby. Jeho díla byla přeložena do 41 jazyků včetně češtiny. Právě při jeho páté (a pokud víme, tak poslední) návštěvě Prahy na podzim roku 2013 pořídil Reflex s univerzitním profesorem a bojovníkem za mír rozhovor, který si níže můžete přečíst. Poté Amos Oz převzal literární Cenu Franze Kafky, jejímž se stal třináctým laureátem. Nobelovy ceny za literaturu, o níž se v souvislosti s jeho tvorbou tolik diskutovalo, se bohužel nedočkal.

Naposledy jste do Prahy zavítal v listopadu 2009 u příležitosti křtu vaší vzpomínkové prózy Příběh o lásce a tmě. Co se u vás od té doby změnilo?

Maličkosti toho typu, že už s manželkou nebydlíme v pouštním městě Aradu, ale přestěhovali jsme se do Tel Avivu, abychom byli blíž našim dětem a vnoučatům. A pokud jde o to, co je nového v mé tvorbě – inu, není na mně, abych to posuzoval.

Vaše psaní posoudili jiní a udělili vám za ně prestižní Cenu Franze Kafky. Jaký vztah máte k jeho dílu?

Nesmírně mě ovlivnilo. Když jsem v šestnácti letech poprvé přečetl hebrejský překlad Kafkova Procesu, změnil se mi ze dne na den svět. Uvědomil jsem si, že ničemu nemůžu věřit tak jako předtím. Ta četba ve mně probudila nejistotu ke všem jistotám, co jich na světě je. Najednou jsem si nebyl jist, že budovy jsou skutečně budovami, všichni lidi kolem mě byli najednou podezřelí a veškeré listiny a dokumenty mě začaly naplňovat hrůzou … Jakožto jeruzalémskému rodákovi se mi dostalo té cti osobně poznat dva Kafkovy spolužáky z pražských studií. Tím prvním byl Max Brod, s nímž jsem se několikrát sešel v Jeruzalémě i Tel Avivu, a druhým můj profesor filozofie a první rektor jeruzalémské Hebrejské univerzity, Samuel Hugo Bergmann. Oba mi tvrdili, že Kafka byl velmi vtipný muž, což mě nemělo nikterak šokovat – vždyť jeho dílo je plné humoru. Ale já ho měl tehdy načrtnutého v temných barvách. Tak jako tak, Kafkovy knihy mě zasáhly jak sekera do hrudi.

Podobně zasáhl celý svět váš Příběh o lásce a tmě, v němž líčíte historii své rodiny na pozadí zásadních událostí v historii židovského státu. Produkční společnost oscarové herečky Natalie Portmanové zakoupila práva, ale nějakou dobu se nic nedělo, i kvůli jejímu těhotenství. Pohnula se teď realizace snímku kupředu, když jsou jejímu synovi už dva roky?

Ano, Nataliini lidé začnou ten film natáčet v lednu, v Jeruzalémě. Nechci se na tom ovšem nijak podílet, nezajímám se o výběr herců a vůbec jim netoužím zasahovat do práce. Přispěl jsem jediným – vzal jsem Natalii na začátku podzimu na výlet po Jeruzalémě, ukázal jí pár míst, která jsem v knize popsal, a předestřel jí několik svých skromných nápadů, kam přesně děj umístit. Pochopitelně jsem také četl scénář. Líbil se mi, což ovšem samo o sobě nic neznamená – číst scénář je jako číst partituru, ovšem nejste-li muzikant, nedokážete si tu hudbu úplně představit. A já nejsem filmař, takže se zdráhám jen na základě scénáře předvídat, jaký ten film bude.

Bude ho Natalie Portmanová, sama Židovka narozená v Jeruzalémě, i režírovat?

Ano, bude a také si v něm zahraje. Nejde o jedinou novou adaptaci mých knih – v Brazílii právě dokončili další filmovou verzi mé Černé skříňky a pracují tam i na zfilmování takové mé bajky pro dospělé s názvem Náhle v hloubi lesa, jež bohužel dosud nebyla převedena do češtiny.

Máme ovšem v českém překladu hned devět vašich děl – vaši předposlední knihu, Scény z venkovského života, v září vydalo nakladatelství Paseka. Jak těch osm povídek, plných zvláštní úzkosti, vlastně vzniklo?

Zrodily se z noční můry o opuštěné židovské vesnici, jakých jsou po celém Izraeli spousty. Jde o cyklus povídek, jež se odehrávají ve stejné obci a procházejí jimi tytéž postavy. Téměř každý v té knize něco ztratil. Ti lidé nevědí, co přesně ztratili, nevědí, proč to ztratili, nevědí, kde to ztratili, nevědí, kdy to ztratili. Ale všude to hledají. Což podle mého platí o mnoha z nás. Pátráme po ztrátě, aniž bychom věděli, o co jsme přišli.

Příběh M. R. Štefánika, vědce, vojáka, hrdiny. Proč měl konflikty s Benešem, proč…

A na čem pracujete nyní?

Nikdy se nebavím o tom, co v danou chvíli píšu. Ani pro dítě není dobré, když své těhotné břicho vystavujete rentgenovému záření.

Třeba po vydání té připravované knihy konečně dostanete Nobelovu cenu. Už se o vás jako o budoucím laureátovi mluví až příliš dlouho.

Tak to vážně nevím. Ale ubezpečuji vás, že pokud ji nedostanu, rozhodně kvůli tomu nezemřu jako nešťastný člověk.

Kanadská prozaička Alice Munroová Nobelovu cenu letos 10. října získala nedlouho poté, co oznámila, že s psaním definitivně končí. Vy se odjakživa hodně zabýváte politikou – nechcete psaní opustit, vykročit tak směrem k nobelovce a stát se konečně prezidentem?

Ale já nemůžu být politikem, nedokážu vyslovit tu jejich oblíbenou frázi „no comment“. Ačkoli my Izraelci vždycky máme na všechno názor, občas je důležité zdržet se komentáře, což bych já neuměl, nejsem žádný stratég. Na něco podobného jako vy se mě ostatně ptal i Václav Havel. V roce 1986, ještě za komunismu, jsem spolu se skupinou západních spisovatelů vyjel do Budapešti na konferenci, kterou pořádal lidskoprávní Helsinský výbor, a z Prahy tam nějak dokázal na pár hodin proklouznout i Václav Havel. Tenkrát jsem ho potkal poprvé. Uměl tehdy anglicky jen malinko, takže jsme spolu komunikovali beze slov – byl jedním z těch lidí, s nimiž se domluvíte i bez jazyka. Od té doby jsme se viděli ještě několikrát. Jednou nebo dvakrát se mě zeptal, proč nenásleduji jeho příkladu a nekandiduji v Izraeli na veřejnou funkci. A já mu řekl: „Václave, kdyby všichni spisovatelé odešli do politiky, politici by začali psát romány a nastal by konec civilizace!“

Vy navíc literaturu milujete; už kolikrát jste vášnivě mluvil o svém vztahu k psaní a k jazyku …

Jazyk je jako hudební nástroj. Považuji literaturu za prodlouženou ruku hudby; když čtu knihu, slyším ji, a pokud ji neslyším, hned ji odkládám. Když píšu, snažím se hrát jakousi melodii. Také překlad literárního díla do jiného jazyka je zázrak – je to jako hrát houslový koncert na klavír. Překlad může být vynikající jen při dodržení jedné podmínky: nikdy nenuťte klavír, aby vyluzoval zvuky houslí. Takže všem svým překladatelům, včetně těch, kteří převádějí mé práce do zcela exotických jazyků, říkám: Prosím, buďte v překladu nevěrní – abyste byli co nejvěrnější.

A izraelští spisovatelé jsou překládáni vskutku hojně.

Také si to zaslouží. Čtu své izraelské současníky, Avrahama B. Jehošuu, Davida Grossmana, Jehošuu Kenaze a spoustu dalších, s velkou vášní a obdivem. Nejen abych viděl, co se děje u konkurence, ale také proto, že izraelská literární scéna je opravdu vzrušující a plná života, jedna z nejživějších na světě.

Podobně je to i s izraelskou kinematografií. Obecně jsou vaši umělci světoznámí, často jsou oceňováni, ostatně stejně jako vědci. Čím to je, že je národ vyvolený tolik úspěšný?

To se má tak: izraelští Židé přišli ze 136 různých zemí světa, navíc máme ještě izraelské Araby, a to je nesmírná bohatost, pokud jde o prostředí původu, o příběhy a osudy rozličných rodin. Za každičkými izraelskými dveřmi se skrývá drama. Nevím, proč Židům všechno jde; co však vím, je, že židovský národ si v historii vytrpěl své. A nejspíš je mezi utrpením a kreativitou nějaký zásadní, dosud neobjasněný vztah. Možná. S mou dcerou, Faniou Ozovou-Salzbergerovou, jsme před rokem publikovali knižní esej Židé a slova, který se mimo jiné pokouší zamyslet nad kreativitou židů, „lidu knihy“ – kde je její počátek a v čem tkví její síla.

Napsal jste také desítky esejů a článků o palestinsko-izraelském konfliktu. Jste členem mírového hnutí Šalom Achšav a dlouhodobým zastáncem řešení situace na Blízkém východě ustavením samostatného palestinského státu na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Je takové řešení stále ještě možné?

Nejen možné – je zcela nezbytné. A jestli se blíží? Je těžké být prorokem v zemi proroků. Přesné datum dne, kdy bude vedle nezávislého Státu Izrael ustaven nezávislý palestinský stát a nad krajinou zavládne mír, vám neposkytnu. Jisté je, že ani těch šest miliónů izraelských Židů, ani všichni ti Palestinci nemají kam jinam jít, takže jiné rozuzlení neexistuje.

Co tedy stojí tomuto řešení v cestě?

Většina Izraelců by západnímu břehu klidně dala vale, až na pravicové extremisty a osadníky to území nikoho nezajímá, ale bojíme se, abychom pak nevypadali jako hlupáci. Stejně jako vy víte o ideální taktice vašeho oblíbeného fotbalového klubu mnohem víc než jeho trenér, já tolik přemýšlím o budoucnosti Izraele, že jsem chytřejší než ministerský předseda a vím líp, co dělat – jenže mě mnozí soukmenovci považují za zrádce národa, zatímco já sám se cítím jako jeho největší obránce. Existuje staré arabské přísloví: Jedna ruka netleská. Jen si to zkuste. Kdyby se snažily obě strany, vytleskali bychom si mír. Obávám se, že Izrael a Palestina spolu v jedné manželské posteli hned tak neskončí, to není pravděpodobné. Naopak si ty dvě země zaslouží férový rozvod, potřebují rozdělit dům na dva menší byty. Jistěže budou Palestinci dál snít o Jaffě a Haifě a Izraelci nepřestanou toužit po Hebronu a Nábulusu – ale ty sny nikomu nepřekážejí, navíc sny nelze zakázat. Češi a Slováci nám ukázali, jak dosáhnout smírného rozdělení bez krveprolití, snad nás to inspiruje.

Přehledně: Jak z vašeho hlasu vznikne europoslanec. Každý stát má vlastní systém, čekat…

Teď je navíc zmíněné krveprolití hned za vašimi hranicemi – v Egyptě, v Sýrii …

Celý Střední východ, nejen Izrael, se vzedmul jako sopka. V Sýrii, Egyptě, Tunisku, v Iráku, všude to vře a je nesmírně těžké předvídat, kam to povede – nevědí to ani vůdcové povstání sami. No, jsme na to zvyklí, už dlouho žijeme v tomto drsném sousedství, to není nic nového. Podívejte, Izrael situaci v arabském světě nezmění, nemá absolutně žádný přímý vliv na syrskou tragédii ani na egyptské bouře. To nejlepší, co momentálně může udělat, je snažit se o dosažení historického kompromisu s Palestinou. Věřím tomu, že vztah Izraele a Palestiny je klíčový pro vzájemné vztahy všech arabských zemí a okolního světa k nim.

Nedávno vyšel česky zajímavý příspěvek k izraelsko-palestinskému soužití, román Věčný národ se strachy netřese izraelské autorky Šani Boianjiu. Četl jste ho?

Bohužel ještě ne, ale hodně se o něm mluví. Způsob, jakým vykresluje armádu mé země, je velmi kontroverzní – ale v Izraeli je vlastně kontroverzní úplně všechno. Nedokážete najít dva Izraelce, kteří by se spolu na čemkoli dohodli. Po pravdě, je dost těžké najít jednoho Izraelce, jenž by se na něčem dokázal shodnout sám se sebou. Židovská civilizace je civilizací disputace, argumentace a věčného nesouhlasu.

Jacques-Yves Cousteau: Neunavný podmořský dobrodruh
Šimon Šafránek 22. června 2018 • 09:22

Jacques-Yves Cousteau: Neunavný podmořský dobrodruh

Ve svém zatím posledním díle, osmi vzájemně propojených povídkách sebraných do knihy s názvem Mezi přáteli, se vracíte do kibucu padesátých let, tedy do místa a času, kdy jste začínal psát. Kibuc je pro lidi žijící mimo Izrael dost exotický pojem a vy o těchto společenstvích, zrozených ze sionismu a socialismu, píšete velmi často. Jak se změnil život v kibucech za sto let jejich existence?

To je otázka na disertační práci; ne že by o tom nebyly nějaké napsány. Dnešní kibuc je mnohem měkčí, tolerantnější a méně dogmatický než před šedesáti sedmdesáti lety. A myslím, že tohle uvolnění je pokrokem, nikoli vadou na kráse. Dnes se tam žije tak nějak lidštěji, není to tolik náročné. Já jsem se dostal do kibucu Chulda, když jsem ve čtrnácti letech odešel z domova, a skromně jsem tam žil a pracoval na polích až do svých sedmačtyřiceti. Byla to ta nejlepší škola lidské přirozenosti, jakou jsem mohl dostat. Vesnička o méně než pěti stech lidech, věděl jsem o každém z nich naprosto všechno. Pokuta, kterou jsem za to musel zaplatit, je zjevná: také všichni ostatní o mně věděli podstatně víc, než by mi bylo milé. Takhle jsem se naučil pozorovat lidi a poznávat je hlouběji a lépe, než kdybych byl býval žil v normálním městě.

Dnes v těchhle převážně na zemědělství založených komunitách žijí jen dvě procenta izraelské populace. Co je to za lidi?

Lidi, pro něž soukromý majetek nepředstavuje významnou hodnotu a kteří považují za velmi důležité ideály rodiny, práce a pospolitosti. Víte, kolik lidí v Praze, v Tel Avivu, v Jeruzalémě pracuje mnohem tvrději, než by měli, jen aby vydělali víc peněz, než doopravdy potřebují, aby si mohli koupit věci, jež jim k ničemu nejsou, jen aby ohromili lidi, které vlastně nemají rádi? Obyvatelé kibucu nechtějí být součástí tohoto začarovaného kruhu. Jsou menšinou, ale důležitou menšinou, jež nám připomíná možnost volby naší budoucnosti a skutečnost, že konzumerismu lze rozumně oponovat.

AMOS OZ (4. května 1939) je význačný izraelský spisovatel, esejista, publicista a univerzitní přednášející. Česky mu vyšly romány Černá skříňka (1993), Fima (1998), Panter ve sklepě (1999) a Můj Michael (2005), výbory z esejů Mír, láska a kompromis (1997) a Jak vyléčit fanatika (2006), autobiografická próza Příběh o lásce a tmě (2009), dvojice novel Až do smrti (2002) a naposledy povídky Scény z venkovského života (2013). Psát začal v kibucu, do svých děl často promítá zkušenost ze služby v izraelské armádě a své politické názory. Na konci října spisovatel navštívil Prahu a převzal zde prestižní mezinárodní Cenu Franze Kafky.

Před 50 lety se zapálil na protest proti okupaci Československa. Izraelský matematik…
Z protivné husy je Lady Stark a paní Zimohradu. Podívejte se na další filmové role…




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Svět rakve, fotbalu a lejzru aneb Od festivalu kýče a pragmatismu až k festivalu světel
PREMIUM X Šmejdi dál kasírují a důchodci se dál zbavují úspor. Český mincovní obchod se po třech letech nezměnil
PREMIUM X Zrcadlo českého národa: Karel Gott si v roce 1977 zvolil stranu hřiště. A vybral si špatně
PREMIUM X Jak na pazourek? Zkušený mistr řemesla vás naučí nejlepší řemeslné triky neandertálců
PREMIUM X Východ vrací úder: Počítačové hry válcují Hollywood a Češi jsou u toho

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější