Ivan a Ondřej Trojanovi: Spojuje nás černej, zlej a nekompromisní humor | Reflex.cz
nahoru

Ivan a Ondřej Trojanovi: Spojuje nás černej, zlej a nekompromisní humor

Marek Gregor19. prosince 2018 • 18:00
Bratři Ondřej a Ivan Trojanovi  o Sklepu, Dejvicích, tátovi, trapnosti a zdolávání osmi-tisícovek
Bratři Ondřej a Ivan Trojanovi o Sklepu, Dejvicích, tátovi, trapnosti a zdolávání osmi-tisícovek
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Jejich obličeje jsou důvěrně známé každému z nás. Jejich otec, herec Ladislav Trojan, oslavil v létě šestaosmdesátiny. Mladší Ivan (54), nejoceňovanější český filmový herec, který získal celkem šest Českých lvů, načíná v angažmá Dejvického divadla třetí desetiletí a přesně o čtyři a půl roku starší bratr Ondřej (58) je vedle členství v Divadle Sklep známý jako producent a režisér, dvakrát s filmy ze své produkce seděl na čekané v Hollywoodu během oscarového ceremoniálu, a vždy to o ten pověstný „chlup“ nevyšlo. Dohromady mají šest synů, Ondřej dva a Ivan čtyři, prostě dva padesátníci, co vyrábějí samé kluky!

Ondřeji, ty jsi přesně o čtyři a půl roku starší, šikanoval jsi někdy Ivana?

Ondřej: Jasně a často byl naštvanej. A porůznu mi to vracel.

Ivan: Brácha to dělal velmi promyšleně, kdežto já to řešil v emocích. Až jednou jsem mu hodně ublížil – přitom jsem konal dobrý skutek. Kamarád začal sbírat známky, tak jsem mu je věnoval.

Ondřej: Moje známky!

Ivan: Už asi pět let je neřešil, ale co čert nechtěl, přibližně týden nato se po nich začal shánět.

Ondřej: Potřeboval jsem prachy na pivo, a tak jsem je chtěl prodat. Ony ty čtyři a půl roku nejsou dobrý věkový rozdíl. Dva až tři roky rozestup je ideální, pak zase až tak šest sedm let, ten mladší se s tím starším už tolik nechce porovnávat. Navíc je tam alespoň špetka respektu.

Ivan: Vážně, já byl jeho přítěž. Ondřej už měl úplně jiné zájmy, ale musel mě občas brát s sebou.

Když Ondřej začínal hrát v Divadle Sklep, záviděl jsi mu to?

Ivan: Já tehdy tu ambici neměl. Byl jsem sportovec, hrál basket, ale do Braníka jsem se chodil koukat, obdivoval jsem je, bavili mě.

Ondřej: Tou dobou se u nás míchaly dva pachy. Ivanovo zpocené sportovní oblečení a moje prohulené svršky z hospod. Když se tyhle dva typické zápachy smísí dohromady, vznikne něco opravdu neidentifikovatelného, což naši museli sdílet s námi.

Reflex naděluje: Ve vánočním dvojčísle najdete speciální balicí papír na vaše dárky

V čem je Divadlo Sklep jiné ve srovnání s Dejvickým divadlem?

Ondřej: Já si myslím, že Sklep je jiný především v tom, že to divadlo nikoho neživí a že původně nikdo neměl ambici vyrůstat jako herec. Já osobně to totální emotivní soustředění zažil až u filmu. Sklep byl už od gymplu fenomén, který vznikal opravdu zcela anarchisticky. Naše zkoušky – to bylo přijít o hodinu a půl později, žádný problém, kdo zrovna přišel, ten tu roli hrál místo někoho, kdo ji měl hrát původně. Lidi se různě nabalovali, když přišla nějaká holka, taky hned dostala roli, protože se někomu líbila, většinou všem. A po měsíci se nám zas líbila jiná a začali jsme přemýšlet, jak se té první zbavit. Nastávaly komické situace.

Dá se říct, že takhle vznikla i další divadla Pražské pětky?

Ondřej: V podstatě ano, jasně že tam bylo několik soudržných elementů, jako David Vávra nebo Václav Marhoul, kteří drželi partu pohromadě, což byl v době bez mobilů výkon. Pořád museli nechávat někde vzkazy, volat rodičům. Když jste seděli v hospodě a dobře se tam bavili, tak se vám z ní nechtělo, i když už hodinu běžela zkouška. I proto jsme vždycky tvrdili, že Sklepem maskujeme hlavní činnost – chlastání.

Ivane, vy jste měli v Dejvicích taky generační divadlo, i když složené z už vysokoškolsky vzdělaných herců…

Ivan: V tomhle to bylo přirozeně společné.

Štětina: Nemocný Zeman dělá ostudu. Množí se přání, aby umřel, vyšší moc by ho mohla…

Kalení a umění?

Ivan: Já bych to pořadí otočil, ale tak nějak to bylo. K divadelnímu životu to samozřejmě patří, ale během těch nocí jsme ještě mluvili o divadle, což bylo, myslím, o hodně jiný než třeba v Divadle na Vinohradech, kde jsi přišel do rekvizitárny a bavil ses jen o politice, o divadle to tam bylo v podstatě zakázaný.

Přijde mi, že máte společný zájem v trapnosti. Ondřej vypráví „vtipy“ na Besídkách Divadla Sklep, Ivan se prosadil filmovými rolemi trapáků a životních loserů. Je hraná trapnost tím, v čem jste si nejvíc podobní?

Ivan: Já bych řekl, že to je spíš smysl pro humor, to nás spojuje. Humor lehce černej, někdy i zlej, spíš nekompromisní, pichlavej...

Existuje hranice trapnosti?

Ondřej: Trapnost žádnou hranici nemá. V sobě si laťku můžeš nastavovat, jak chceš, ale když už se exhibuješ, stejně to posuzuje ten, komu je to určené: a ten má tu hranici třeba úplně někde jinde. A na divadle, kde je pole působnosti obrovské a můžeš improvizovat, stejně nakonec ti nejhlasitější a nejvíce se smějící diváci většinou vyžadují, aby té trapnosti byla plná vana.

Velký rozhovor s Ivanem a Ondřejem Trojanem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 20. prosince.

Reflex č. 51-52/2018Reflex č. 51-52/2018

Láska: Babiš je v nejvážnější situaci, Agrofert možná nepřežije. Ukradne si všechno,…
V jídle je skryté nebezpečí, může i za rakovinu. Vím, co změnit, mě to uzdravilo, stačí…

 





Kurzy měn
25,700
22,730
30,000
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější