Fico nemá po pádu Orbána od koho opisovat. O budoucnosti Slovenska mohou ironií osudu rozhodnout Maďaři
Prohra Viktora Orbána v maďarských parlamentních volbách změní celou Evropu. O něco se totiž v Bruselu ztiší hlas euroskeptiků, kteří v něm v posledních letech viděli svého ideového vůdce. Dost zásadní dopad ale bude mít tato uherská revoluce i na domácí politiku v bezprostředním okolí. Vedle Polska, které symbolicky ústy svého premiéra Donalda Tuska přivítalo Maďary zpět v klubu svých přátel, se jen málokoho změna maďarské vlády dotkne tolik jako Slovenska. To totiž čeká test celostátními volbami za rok a půl. A i když tu historicky důležité potýkání se s maďarskou menšinou zůstalo díky ideové blízkosti Fica a Orbána trochu stranou veřejného zájmu, je plno důvodů, pro které se může slovenská garnitura vývoje v Budapešti obávat.
Začněme tím, co se jeví jako intuitivní. To, že slovenský premiér Fico ztrácí ve Viktoru Orbánovi osobního přítele i dobrého spojence, se totiž může projevit v naléhavosti, se kterou v budoucnu bude chtít na svoji stranu získat maďarskou menšinu čítající zhruba 400 000 obyvatel. Ne že by s tím měl v posledních několika volbách nějaký větší problém, míra dosavadní spolupráce obou státníků však může slovenského premiéra uvrhnout do nejistoty, jakým směrem se bude vyvíjet dynamika maďarských menšinových stran. A ke klidu by Ficovi rozhodně neměla přidávat ani první vyjádření maďarských politiků působících na Slovensku.
Například předseda strany Aliance, která se při posledních volbách do slovenské Národní rady nedostala, který mimochodem v roce 2014 kandidoval za Orbánův Fidesz do europarlamentu, v rozhovoru pro SME důsledně odděluje své napojení na maďarský stát a Orbánův režim. Je v tom vidět ryzí pragmatismus: byť jsme Fidesz dobře znali, časy se s 12. dubnem změnily. Ficovi tohle spolu s tím, že Aliance pošilhává po spolupráci s Progresivním Slovenskem, musí znít jako noční můra.
Se slovenskou vládou se přitom Peter Magyar dostal do sporu už během volební kampaně. Předmětem se staly stokrát otřepané Benešovy dekrety, které maďarští nacionalisté, mezi něž patří i vítěz voleb, dodnes pokládají za úkorné. A diskuse o nich pokračuje i dnes. Nejsou to jen slovenští nacionalističtí politici, ale neméně i ti čeští, kteří se po Orbánově prohře vrhli na budoucího slovenského premiéra právě s odkazem na předvolební dění. Magyar počátkem roku kritizoval Ficovu vládu za kontroverzní návrh zákona, kterým by trestal kritiku poválečných prezidentských rozhodnutí. Ze strany předsedy slovenské vlády šlo o – eufemisticky řečeno – velmi nechytrý nápad, další z řady těch, ve kterých podlehl nejmenší vládní SNS a jejímu vydírání. Fico si tím znovu koupil křehkou většinu v parlamentu. S vítězstvím Magyara si však může zadělat na problém, obzvlášť v momentě, kdy otázka přijde důležitá i slovenským Maďarům. Jako základ budování vztahů s novou vládou strany Tisza to není zrovna nejšťastnější.
Maďarská agenda však ze slovenského veřejného prostoru jako by v posledních letech do velké míry vypadla. Dílem je to dáno právě absencí etnických stran ve slovenském parlamentu. Minule se nedokázaly funkčně konsolidovat, což rozhodně budou chtít v příštím roce změnit. Důležitý byl ale i klid zbraní, který ve vztazích obou zemí nastal, když se Orbán stal ideovým otcem politického směru, který po roce 2023 nastoupila i Ficova vláda.
Nová trojkoalice viděla ve změně režimu, který za poslední víc než dekádu v Maďarsku vybudoval s mocným závěrem během covidové pandemie, zdroj inspirace. A paradoxně to byla hlavně nejmenší SNS, která pod dřívějším vedením Jána Sloty proslula urážkami a ponižováním maďarského etnika, jež do koalice nejčastěji vnášela nápady inspirované orbánismem. Danko si tak za svoje vzal návrhy na zaškrcení neziskových organizací, jeho ministryně Martina Šimkovičová dokonala likvidaci nezávislého veřejnoprávního telerozhlasu a sáhnout se jeho poslanci pokusili i na volební systém, aby víc vyhovoval Ficovu Smeru přesně po vzoru výhodných bonusů pro velké strany v Maďarsku. SNS si vysnila, že její politici budou kandidovat napříště na kandidátkách jedné velké Ficovy partaje.
Z ideologického hlediska je to tedy dnes hlavně předseda nejmenší vládní strany, který mimochodem ještě v roce 2012 v souladu s tradiční stranickou linií označoval Viktora Orbána za „diktátora“, kdo na změně maďarské vlády bude politicky tratit. Bez nadsázky totiž můžeme říct, že s vlastní invencí nebo originalitou – kromě snahy ohnout trestní právo pro potřeby Ficovy strany Smer – tento politický blok na Slovensku vlastně nikdy nepřišel.
Danko a spolu s ním i Fico, který si nechal ideovou výbavou menších stran tvarovat obraz své vlády, sice bedlivě poslouchali, když Viktor Orbán celosvětové konzervativní hnutí, včetně amerických republikánů, přesvědčil, že cesta k úspěchu vede skrz rozdmýchávání kulturních válek. Mimo ně však těsná vládní většina na Slovensku vlastní ideologii postrádá a bez Orbána u moci přijde o dost důležitý zdroj nápadů. Vzhledem k tomu, jak účelová a pomíjivá transnacionální radikálně-pravicová aliance obvykle bývá, se dá navíc znovu očekávat, že to bude právě Dankova strana, která v „maďarské kartě“ v rámci předvolební kampaně znovu po letech ucítí příležitost zazářit. Protože jakmile přestane Maďarsko reprezentovat Viktor Orbán, staré rány se znovu můžou otevřít.
Největším konkurentem pro SNS totiž ve volbách v příštím roce bude dynamičtější a modernější hnutí Republika vedené Milanem Uhríkem. Přestože ten protievropské kroky Viktora Orbána samozřejmě z ideové podstaty hájil často taky, nikdy nebyl s maďarským premiérem tak pevně svázán, což pro něj může být v předvolebním boji další výhodou. Republika v Evropském parlamentu patří do extrémně-pravicové frakce Evropa suverénních národů, která si vetkla trochu jiné cíle než Orbánovi Patrioti. V posledních týdnech jsou strany participující v této frakci například na rozdíl od Orbána, který se finančně i myšlenkově zcela propojil s Trumpovým MAGA hnutím, k americkému prezidentovi velmi kritické kvůli jeho poslednímu íránskému dobrodružství. Důvod je nasnadě: k americkým intervencím v regionu je kritické především Rusko. Uhrík už nějakou dobu ve slovenské politice funguje mnohem strategičtěji. Z orbánismu mu stačí brát si to, co patří k nutné výbavě: kulturní válku, boj s neziskovkami a vyhrocený euroskepticismus. Naopak vyhnout se „maďarské kartě“, která může být vnímána jako staromódní, pro něj může být logickou cestou.
Na evropské úrovni to pak dozajista je Robert Fico, kdo v Orbánovi přichází o spojence. Se svým ostře protiukrajinským postojem často spíš kopíroval maďarskou rétoriku a je důvodné očekávat, že jeho přístup už bez této podpory v zádech tolik kritický nebude. To, jak jsou si z evropské perspektivy oba podobní, lze třeba doložit prakticky totožnou strategií, kterou si Fico a Orbán vybrali při diplomatické roztržce s Ukrajinou vyvolanou zastavením dodávek ropy. Lze rovněž vyjít z výtek, kterým Fico čelí hlavně od Republiky na Slovensku už roky: zatímco on často drží siláckou rétoriku, europoslanci Smeru pak hlasují servilně s přáními Bruselu. To je něco, z čeho Viktor Orbán u sebe doma obviňován skutečně nebyl. Zároveň s tím je ale dobré vzít v úvahu, že i vlivem svých koaličních partnerů slovenský premiér ve svých radikálních postojích nepolevoval, ale spíš se dál a dál radikalizoval. Pokud bude mít zájem tuto trajektorii udržet, může z něj Orbánova prohra ještě snáz a rychleji udělat osamělou karikaturu evropského troublemakera, který křečovitě působí tak, že mu jde o všechno.Opomenout nelze ani pohled publicisty Arpáda Soltésze, který vidí jako jeden z možných důsledků vítězství Tiszy snahu Rusů s větší razancí hledat spojence uvnitř Evropské unie. Slovensko je v tomto určitě slabým článkem, protože si tamní vláda – byť s Orbánem v zádech – docela slušně adaptovala proruský postoj. Z hlediska ruských vlivových operací posuny v tomto směru dávají dobrou logiku, je však otázka, jaké konkrétní podoby můžou nabývat. Pro budoucí měsíce to může znamenat zesílení vlivu dezinformací a podporu těm politikům, kteří budou hájit Putinovy zájmy uvnitř sedmadvacítky.
Ve slovenském případě nemusí jít nutně jenom o diktát Ficovi přímo, ale také rozšiřování vyděračského potenciálu malých proruských stran, které jsou v podpoře Putinova režimu často velmi explicitní. Mimochodem, na evropské úrovni by z ruského pohledu dávalo smysl udělat všechno pro udržení maximálního vlivu, například podporou stran ve Francii – jako zemi, která bude rozhodovat, jaká bude doba post-macronovská －, v Rakousku, Německu i České republice. Vše nyní nasvědčuje tomu, že svou pátou kolonu nyní Rusové dostanou do nové vlády v malém Slovinsku. Zároveň to ale neznamená, že by pro ně ztráta Orbána, člověka, jehož spolupracovníci byli ochotni přímo s ruskými politiky debatovat o budoucích sankcích, nebyla prohrou.
Naopak jako velkou vzpruhu vnímá vítězství Magyara slovenská opozice. Mimoparlamentní Demokrati, Progresivní Slovensko i Matovičovo hnutí Slovensko svorně sdílely, že po Orbánovi je na řadě Fico. Cesta k jejich úspěchu však bude trnitá. Předně – porážka Orbána je pouze první krok a v době parlamentních voleb na Slovensku už bude poměrně jasné, jak se novému maďarskému předsedovi vlády daří naplňovat to, co svým voličům slíbil. Pokud po velké revoluční vlně přijde velká deziluze, jejich myšlenku to spíš poškodí. Očekávat se ale v budoucích měsících, protože na podzim čekají Slováky také komunální volby, dají zintenzivňující se debaty o takové spolupráci, na jejímž konci bude porážka současného slovenského establishmentu.
Slovenský volební systém je úplně jiný než maďarský a cesta k vítězství se tomu musí přizpůsobit. Místní opozice má v zásadě tři části: liberální reprezentovanou Progresivním Slovenskem, SAS a Demokraty, konzervativní reprezentovanou KDH a kraválistickou a protestně-populistickou v čele s Igorem Matovičem. Současné průzkumy neukazují, že by bylo možné někoho vynechat nejen z povolebního vyjednávání, ale už samotného sestavování volebních aliancí. Pokud každá ze stran bude kandidovat samostatně a nestane se za rok a půl nějaký velký zázrak, který zásadně oslabí vládní tábor, úspěch se příliš očekávat nedá. Jednou z možných cest je dál dostávat na svou stranu etnické Maďary, s čímž Progresivní Slovensko již začalo a patrně bude pokračovat při sestavování kandidátek v regionálních volbách. Jak se budou volby blížit, bude jasnější, jestli to k něčemu bude.
Porážka Orbána tak je velkou ideovou prohrou i pro Roberta Fica. Jestli ho ale čeká i ta opravdová, stejná, volební v příštím roce, to bude záviset na mnoha faktorech. A nemalou roli v tom všem sehrají tak trochu ironií osudu i politici reprezentující na Slovensku maďarskou menšinu. Problém tak pro slovenského premiéra nemusí být zdaleka jen to, že už nebude od koho opisovat.
