Na málokoho platí rčení „nomen omen“ jako na kameramana Jana Malíře. Letošní sedmdesátník vytvořil nezapomenutelné obrazy mnoha důležitých českých filmů. S Věrou Chytilovou natočil zásadní esej o stárnutí Faunovo velmi pozdní odpoledne, s Vítem Olmerem nejúspěšnější porevoluční film Tankový prapor, počínaje Šakalími léty je podepsán pod devíti filmy Jana Hřebejka, slavné Pelíšky nevyjímaje, vybral si jej i filmový debutant Václav Havel. Jan Malíř se už už chystal pověsit kameru na hřebík, když vtom mu do života vstoupila mladá dáma. Takže má roční holčičku a zase spoustu práce.
Udělali jste spolu zásadní filmy: Faunovo velmi pozdní odpoledne, Šašek a královna a dokument Praha, neklidné srdce Evropy. O atmosféře natáčení s Chytilovou kolují legendy...
Byla to naprosto výjimečná režisérka. Urputná žena, obdařená nesmírným výtvarným cítěním. Poháněl ji adrenalin, na natáčení s ní nebyla pohoda jako třeba s Radúzem Činčerou, Jurajem Nvotou, Karlem Smyczkem nebo s Honzou Hřebejkem, kteří vyžadovali, aby nám na placu bylo dobře. Jeden režisér mi nedávno při přípravách na natáčení říkal: To zvládneme, vždyť jsi přežil i Chytilovou. Uvědomil jsem si, že už nechci nikoho přežívat, tak jsem s ním nakonec netočil. V mém věku se už chci do práce jenom těšit.
Byl to s Věrou Chytilovou opravdu tak napínavé?
Někdy to bylo neskutečně vyčerpávající. Byla náročná, ale i nespravedlivá. Její způsob práce spočíval v tom, že provokovala a každého zpochybňovala. Kdyby tu s vámi seděla, řekla by vám: „Prrroč si to nahrrráváte? A to si to nepamatujete?“ Jednou jsem si přinesl na plac novou kameru. To je takové štěstí, jako když dostanete novou kytaru. Postavil jsem si ji na stativ a první, co bylo, že mi do něj kopla a začala se rozčilovat: „Já nechci stativ, okamžitě ho vyhoď.“ Je fakt, že oba jsme snímání „z ruky“ milovali. Bavilo mě udržovat herce v pozoru, reagovat na situaci i během záběru. Dokument mě naučil poslouchat, co se říká, rychle švenknout tam, kde se něco děje. Hezký obrázek pro mě není důležitý tolik jako hercova tvář. Pěkně zblízka. Tohle přesně Věra potřebovala.
Když jste spolu pracovali, ještě se točilo na film a na závěr každého pracovního dne se pouštěly denní práce. I ty jsou obestřeny v souvislosti s Chytilovou neuvěřitelnými pověstmi.
O tom může mluvit mnoho kameramanů. S paní Chytilovou si pustíte denní práce jednou – a pak už nikdy nechcete. Pamatuju si, jak se v malém filmovém sále roztáhla opona. Seděli jsme sami v projekci Krátkého filmu na Vinohradech a já byl pyšný, vždyť šlo o první natáčecí den mého prvního celovečeráku – Faunova velmi pozdního odpoledne. Pustili jsme si tu scénu na plovárně. Faun pozoruje holky nahoře bez, přijdou tam na ně policisté. Věra začala křičet jako pominutá. V záchvatu se snažila vyrvat sedačky, lezla po čtyřech a křičela: „Tohle ne!“ Zeptal jsem se jí, jestli mám zavolat sanitku. Už nikdy jsme si společně žádné denní práce nepustili. Její problém spočíval v tom, že chtěla na plátně vidět to, co viděla během natáčení ona – a teď to tam najednou nebylo, jelikož kameru jsem držel já. Podobně jsme později seděli v projekci s Bolkem Polívkou během natáčení Šaška a královny. Zase se rozčilovala, křičela, až se Bolek naštval a zeptal se jí: „A to je opravdu všechno tak špatně, paní Věro?“ A ona se na něj otočila a řekla: „To dobrrrý vám nemusím řřříkat.“ Když už se pak natáčelo na video a ona měla kontrolu nad záběrem u monitoru hned na placu, byla klidnější. Ale stejně servala Lojzíkovi Fišárkovi ve střižně záclony, vařila mu tam a nechtěla ho pustit domů.
Natáčení Fauna prý dost těžce snášel Leoš Suchařípa.
Ano, ale ten pak už přišel a řekl: „Paní Věro, dneska jsem si vzal dva prášky, křičte si, jak chcete.“ Nebyla to legrace, slabé povahy to často nevydržely. Někdy to bylo kruté.
Když chcete prosadit svou vizi, natáčení asi musí být diktatura…
Jednou mi dala pěstí. Zalíbila se jí na divadle jedna brněnská herečka, ale během natáčení z ní chtěla dostat úplně jiný charakter. Když jsem jí připomněl, že si ji sama vybrala, natáhla mi ji. Vyšel jsem ven z chalupy, šestkrát ji obešel a zase se vrátil. Ale to jenom proto, že jsem ji měl strašně rád. Byli jsme spolu srostlí – jak na placu, kde se mnou smýkala podle toho, co chtěla mít v záběru, tak v životě. Setkání s Věrou bylo pro mě jedno z nejdůležitějších.
Bála se něčeho?
Role režisérky byly mimikry. V soukromí to byla citlivá, až zranitelná holka, její manžel, Jaroslav Kučera, odešel od rodiny, její syn Štěpán, dnes vynikající kameraman, byl tehdy v pubertě, na všechno byla sama. Ale byla povahou rváč, a tak, aby ji nikdo nezranil, raději rovnou přecházela do protiútoku.
Někde jsem četl, že Fauna, příběh o směšném stárnoucím chlápkovi, který honí ženské, aby jimi byl ve finále sám odchycen, brala jako čistě feministický film.
Tomu věřím, vždycky říkala: Chlap musí být nažranej, jinak mu to nemyslí. Jenomže ono to je jedno, protože je to hlavně skvělý film. Když Fauna dneska vidím, říkám si, jak jsem tohle mohl natočit ve třiceti, vždyť je to o smrti? Ale líbilo se mi to tehdy i teď. Ona hledala věčnost svých filmů a nacházela ji.
Celý rozhovor Janem Malířem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 22. listopadu.
