nahoru

Stejně jako církvi ani komunistům se nelíbila nahota ve filmu, řekl v minulosti Reflexu zesnulý Juraj Herz

Jan Drbohlav9. dubna 2018 • 10:00
1080p720p360p

Ve věku 83 let zemřel v neděli filmový režisér Juraj Herz, známý autor snímků s přídechem hororu i specifického humoru. O jeho úmrtí informoval na sociální síti slovenský herec Andrej Hryc. Informaci ČTK potvrdil s odvoláním na Herzovu rodinu Daniel Maršalík z České televize. Dílo Juraje Herze se řadí k československé nové vlně, mezi jeho nejznámější filmy patří filmová adaptace románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. V roce 2015 u příležitosti vydání životopisu Autopsie poskytl Reflexu velký rozhovor, který si můžete nyní znovu přečíst.

Jurajem Herzem, režisérem Spalovače mrtvol, Petrolejových lamp, Morgiany a dalších skvostných filmů, jsem se poprvé setkal asi v roce 2009. Tehdy jsem pro něj napsal poslední verzi scénáře k filmu Habermannův mlýn. Porozuměli jsme si jak pracovně, tak lidsky a od té doby jsme spolupracovali na řadě dalších projektů – novém hororovém scénáři, několika divadelních hrách a také na knize s názvem Autopsie. To česky znamená „pitva“ a je to jeho kompletní a autorizovaný životopis, který vyšel v červnu 2015.

O jedné věci v Autopsii moc nemluvíš a tou věcí je politika.

To je pravda. A je to proto, že ačkoliv politiku pečlivě sleduji, moc ji veřejně nekomentuji. A ani se do ní nijak zvlášť nezapojuji.

Proč?

Když jsem byl mladý, otec mi říkal: „Nikdy nevstupuj do žádné strany a nikdy si se žádnou stranou nezačínej, i kdyby se ti to zdálo sebevíc výhodné.“ Bylo to od něj vlastně velice prozíravé, protože samozřejmě přišlo období, kdy mě lámali, abych vstoupil do komunistické strany. Dokonce mi několikrát hrozili, že jako režisér bych tam měl být, jinak budu mít problémy s prací, ale já jsem si vždycky vzpomněl na otce a nikdy jsem jim to nepodepsal.

Za komunismu se člověk politice opravdu těžko mohl vyhnout.

Samozřejmě. Politikou jsme byli všichni naprosto svázaní. Existovala jenom politika komunistické strany a od té se všechno odvíjelo. Všechny ty zákazy, vystřihování scén z filmů.

Pradědečkovi by se v Zemanově projevu nelíbily vulgární výrazy, říká pravnučka TGM…

Ty osobně sis těch zákazů a vystřihování užil dost?

Hned v mém prvním celovečerním filmu Znamení raka mi vystřihli znásilnění a masturbaci hlavní ženské hrdinky. Druhý, Kulhavý ďábel, měl být o ďáblovi neřesti, ale všechna neřest musela pryč už ve scénáři. A tak to šlo film od filmu. Samozřejmě se to netýkalo jenom mě, ale většiny režisérů.

Co vadilo komunistům na neřesti?

Těžko říct, nevím, kde to vzali. Ale komunističtí nohsledové, kteří jednotlivé filmy cenzurovali, byli strašně puritánští. V tom se, to je zajímavé, vlastně rovnali církvi. Stejně jako církvi ani komunistům se nelíbila nahota ve filmu. Sladké hry minulého léta byly málem zakázané jen proto, že tam byly i podle tehdejších měřítek poměrně decentní erotické scény. Zajímavé ovšem je, že sami cenzoři většinou kázali vodu a pili víno. Například hlavní barrandovský dramaturg Ludvík Toman mi říkal: „Ne aby sis tam zase natočil ty svoje prasárny. A když, tak jenom pro mě – já ti je stejně vystřihnu, ale nejdřív se na ně podívám.“

Uvědomovali si, že svými zásahy mohou zničit celý film?

Vůbec ne nebo jim to bylo jedno. V Morgianě mám dvě sestry, hodnou a zlou, je to dvojrole, již skvěle hrála Iva Janžurová. Původně se mělo na konci ukázat, že existuje jenom jedna z nich, ale je to schizofrenička. Ta druhá je jen její představa. Chtěl jsem tím říct, že nikdo není jenom dobrý nebo jenom zlý. Jenomže když si Toman přečetl scénář, řekl, že schizofrenie je buržoazní choroba, a celé finále muselo pryč. Byl jsem strašně zklamaný. Film ztratil to, o čem měl vyprávět. Skončilo to tak, že si mě stejně předvolal, aby si stěžoval, že si objednal romantický film, a já v něm straším. „To je ale podstata romantismu,“ řekl jsem mu, „straší i Erben, Mácha a všichni ostatní romantici.“ „Ty vůbec nevíš, co je to romantismus, soudruhu,“ vztekal se Toman. „To je, když se dva mají rádi, osud jim klade do cesty nejrůznější překážky, ale oni je překonají a nakonec se vezmou!“ Bylo to s nimi těžké. Většinou byli hloupí a rozhodovali o věcech, jimž ani vzdáleně nerozuměli. Nakonec už jsem měl všeho dost a po naprostém zákazu Straky v hrsti, co jsem dělal s Pražským výběrem, jsem se rozhodl, že tady už dál nebudu, a jak to půjde, uteču do Německa.

Z opery jsem si dělal koupelnovou srandu a nakonec jsem jednu napsal, říká skladatel…

Proč do Německa? U filmaře by člověk očekával, že odjede do ­Hollywoodu.

Těch důvodů bylo několik. Uměl jsem dobře německy, to je samozřejmě důležité. Svůj poslední film před emigrací, pohádku Galoše štěstí, jsem točil v koprodukci s největší německou firmou Kirch, takže mě tam už znali. A v Německu žil můj dlouholetý přítel, filmový producent Karel Dirka. Německo pro mě bylo jedinou rozumnou možností. Kdyby mi bylo pětadvacet, možná bych ten Hollywood zkusil, ale já jsem emigroval ve dvaapadesáti.

Co jsi dělal v devětaosmdesátém?

Od listopadu 1988 do srpna 1989 jsem pracoval na dvanáctidílném dokumentárním seriálu August ’39 – Elf Tage zwischen Frieden und Krieg, který mapoval posledních dvanáct dní před vypuknutím druhé světové války a vysílal se v odpovídajících dnech na konci srpna přesně po padesáti letech. Samozřejmě jsem ale vnímal, co se dělo v Palachově týdnu, a na dálku sledoval další události. Okamžitě po 17. listopadu jsem se chtěl vrátit, ale to mě ještě nepustili přes hranice – neměl jsem tehdy nutné vízum. Hodně mě to mrzelo, protože jsem se nemohl zúčastnit těch manifestací na Václavském náměstí, nezvonil jsem klíči a nebyl na Letné s miliónem ostatních. Když mě konečně pustili, už to všechno běželo.

Kdybys tu tehdy byl, nevstoupil bys, bez ohledu na to, co ti říkal otec, přece jen do nějaké strany? Třeba do Občanského fóra?

Ne. Nešlo jen o to, že mi radil otec, ale také o důvody, proč mi to radil. Člověk se vstupem do strany stane určitým způsobem jejím otrokem. Už NSDAP držela své voliče pod křídlem velice tvrdě, komunistická strana samozřejmě zrovna tak. Ale i demokratické strany vyžadují od svých členů, aby přemýšleli tak jako vedení. Tomu sice rozumím, jenže není to nic pro mě. Kdybych tu byl, Havlovi a lidem kolem něj bych rád pomáhal, jak by to šlo.

Přesně před rokem ohlásil Jiří Drahoš v Reflexu kandidaturu: Chci hájit úctu k lidem,…

Kdy jsi poprvé zaregistroval existenci Václava Havla?

Mnohem dřív, než by si kdo myslel. Seznámili jsme se už na vojně. Já hledal způsob, jak se co nejvíc ulejt, a vymyslel jsem si, že budu režírovat amatérské divadelní představení. Samozřejmě muselo jít o něco vojenského, a tak jsem si vybral Čapajeva. Václav se ze stejného důvodu jako já účastnil práce v hodnotitelské komisi, a protože jsem vyhrál, byl to právě on, kdo mi předával cenu. Celý den jsme si pak povídali o divadle a o filmu. Ještě dříve než Václava jsem však poznal jeho ženu Olgu, společně jsme se potkali za doby našich studií, kdy jsme oba hráli v amatérském divadelním souboru.

V šedesátých nebo sedmdesátých letech jste se nevídali?

Moc ne. Občas jsme na sebe narazili někde v divadle a pár slov prohodili, ale nebyli jsme zvláštní přátelé. Já jsem nepatřil do kruhu těch lidí, kteří se s ním setkávali. Jeho postoje, politické i morální, jsem ovšem samozřejmě znal a byl rád, že si ho Češi, tehdy vlastně ještě Čechoslováci, vybrali do čela státu. Říkal jsem si, že tak má vypadat prezident – slušný člověk s vysokým kreditem nejen doma, ale také v zahraničí.

Později jste se spřátelili.

Ano. V roce 1992 za mnou přišel můj producent Karel Dirka, jestli bych nechtěl natočit dokumentární film s Václavem Havlem a Maximilianem Schellem. Mělo to být o Havlově představě příštího tisíciletí, a proto se to mělo jmenovat Vize 2000. Chtěl jsem, jenže dokud byl Havel prezidentem, nebylo na to ani pomyšlení. Pak ale přišel okamžik, kdy se Československo dělilo na dva samostatné státy a nevědělo se, jestli bude Havel dál pokračovat jako představitel České republiky. V tomto mezidobí měl víc času, začali jsme se setkávat a já ho tak mohl poznat i z jiné stránky. Ne jako vykuleného vojáčka ve špatně padnoucí uniformě, ale jako člověka, jenž si má co říct o kultuře, o politice i o životě s Maximilianem Schellem. Tenkrát Havel bydlel na nábřeží se svou manželkou a trochu šílenou fenkou Ďulou, která na každého útočila. Milovníky psů to nepotěší, ale Ďulu jsem neměl rád, na rozdíl od Václava Havla.

Z Národního divadla mě vyhodili, protože jsem Židovka, říká herečka a dabérka Aťka …

Film Vize 2000 jsem v televizi nezaregistroval.

Ani jsi nemohl. Karel Dirka to prodával pod podmínkou, že televize s Vizí 2000 koupí i můj další dokumentární film, který jsem v té době natočil, Lara – Meine Jahre mit Boris Pasternak. To byl příběh Olgy Ivinské, ženy, jež se stala předobrazem Lary ze slavného Pasternakova románu Doktor Živago. Prodalo se to všude možně, myslím, že jen v Česku ne.

Jaké problémy měla Česká televize s Larou?

S Larou žádné, tu by koupili. Ale Vize 2000 jim přišla směrem k prezidentovi až moc pozitivní a o to v té době nebyl zájem.

K Václavu Klausovi jsi neměl tak blízký vztah?

K Václavu Klausovi jsem neměl žádný vztah, protože jsem ho osobně neznal, ale samozřejmě jsem na něj byl zvědavý. Zpočátku se mi jevil velmi dobře. Bylo jasné, že je chytrý, vzdělaný, sportovně založený a v neposlední řadě také dobře vypadá. Říkal jsem si, že to je člověk, jenž Václava Havla může opravdu dobře nahradit. Ale pak se mi začaly velmi nelíbit i konkrétní věci, které Václav Klaus říkal nebo jež dělal.

Co například?

Bylo toho dost, co mi v případě prezidenta Klause vadilo. Vysloveně mě znechutil celý jeho přístup k projektu knihovny Jana Kaplického. Mně se ten návrh velice líbil, ale samozřejmě jsem chápal, že nemůže vypadat jako secesní budova. Musela to být současná a moderní stavba, která by byla důstojná jedenadvacátého století. Je mi jasné, že každý má jiný vkus a každý z toho návrhu jistě nemusí být nadšen. Francouzi také byli proti Eiffelovce a dnes je to symbol Paříže. Ale říct, že „kdyby se tohle mělo budovat, tak se přivážu řetězem ke stavbě“, jak se Klaus někde nechal slyšet, to je prezidenta vysloveně nedůstojné.

Adriana Krnáčová: Stavěla bych, až bych brečela. Ale kvůli špatnému zákonu nemohu

Není to trochu levicovo-anarchistický přístup?

Je. To už jsem měl velmi napjaté uši a, žel, všechny další Klausovy kroky byly už jenom horší a horší. Než jsem se definitivně vrátil do Čech, velmi často jsem jezdil mezi Prahou a Mnichovem. Na hranicích mě strašně mrzely nápisy, jež tam všude byly: „Pozor, Češi kradou!“ Věnoval jsem strašně moc energie tomu, abych své německé přátele a známé přesvědčil, že to prostě není pravda. Ano, určitě se může stát, že někteří Češi jezdí za hranice, hlavně do velkých obchodních domů, krást, ale to se přece nedá vztáhnout na celý národ. A právě když jsem točil v Německu, mi ti známí ukázali nejdřív noviny s fotografiemi a pak i filmový záznam na internetu, jak Klaus krade během schůzky s chilským prezidentem pero. „Je nám to strašně líto,“ říkali mi, „ale my jsme to věděli, že Češi jsou národem zlodějů, a tvůj prezident to teď jenom potvrdil.“ Styděl jsem se jako pes, nejvíc před svým mnichovským sousedem, což byl shodou okolností chilský inženýr.

Je zvláštní, že taková věc se stane někomu, kdo se prezentuje jako sportovec – tedy jako člověk s férovým přístupem.

No, ono to s tím sportem také bude všelijaké. Václav Klaus sportuje, to jistě ano, ale mluvil jsem s jedním svým přítelem, co s ním občas hrával tenis. Vyprávěl mi, jak Klaus nesnesl, když zrovna nevyhrál. To pak dlouze vysvětloval, že měl něco s rukou, ještě ke všemu špatně spal a ve druhém setu se mu rozvázala tkanička. Nikdy za svoji prohru nemohl sám, vždycky to byly jen nepříznivé okolnosti. Tohle tedy za férový přístup nepovažuji. Vrcholem všeho byla samozřejmě amnestie.

To však patří k prezidentské tradici. Václav Havel ostatně také vyhlásil amnestii.

To je pravda, až na to, že v tom je jeden rozdíl. Václav Havel sám strávil nějakou dobu ve vězení a velmi dobře věděl, koho může pustit a kdo ve vězení musí zůstat. To ale nebyl případ Václava Klause, jenž kromě zlodějů malého formátu propustil i lidi, kteří určitě propuštěni být neměli. Ne Klausova amnestie samotná, ale její šíře, to byla pro mě poslední rána, již bych od prezidenta České republiky nečekal. Prostě – když dva dělají totéž, není to totéž.

Krutá pravda o „nejlepší zemi světa“. Jak to doopravdy vypadá v KLDR

Tak abychom to vzali z jedné vody na čisto – momentálně sedí na Hradě Miloš Zeman…

… a to už je naprostá tragédie. Když jsem se dozvěděl, kdo nastoupí po Klausovi, vysloveně jsem se zhrozil a každý Zemanův krok mi jen potvrzuje, že jsem měl pravdu. To není člověk, jenž by měl takovou kulturu, aby mohl reprezentovat Českou republiku. Já jsem se kvůli němu pohádal s Věrou Chytilovou už na konci devadesátých let. Byli jsme na filmovém festivalu Zlatý Golem v Kongresovém paláci, stáli jsme na horním ochozu a ona mi vyprávěla, že jediný opravdový politik je tady Zeman. „Když budeš říkat takové kraviny,“ řekl jsem jí, „tak tě shodím ze schodů.“

Myslíš, že dneska by na něj měla stejný názor?

Určitě ne, protože o několik let později jsem jí to připomněl. Odpověděla mi, že tehdy nemluvila o Zemanovi, ale o sociální demokracii. To už Zemana vysloveně zapřela.

A není to tak, že prostě každý národ má takového prezidenta, jakého si zaslouží?

To doufám, že ne. Z toho by Češi nevycházeli dobře. Samozřejmě Masaryk, to byla obrovská persóna. Nejlepším důkazem je, že dneska se proslov žádného politika neobejde bez toho, aby se k Masarykovi dotyčný hlásil. Beneše také lidé dobře hodnotí, i když já mu mám za zlé, že utekl, místo aby zůstal s národem ve chvílích, kdy to bylo potřeba. K jeho slavnému výroku „Mám plán“ tehdy Češi po pomlce dodávali „aeroplán“. Britský král svůj lid také neopustil, i když byl Londýn bombardován. Naopak o Háchovi, na němž od komunistů zůstala nálepka zrádce, si myslím, že byl postaven do strašné situace a neměl sílu se jí vzepřít. Jak to dopadlo, to je známá věc, ale já věřím, že jeho motivace byla český národ zachránit.

Jiří Menzel: Herci to neradi slyší, ale o tom, jestli jsou dobří, nebo špatní,…

Nebyla by řešením monarchie?

Já bych proti monarchii nic neměl. Jak funguje, vidíme v Británii. Za dobu, co vládne královna Alžběta, se stala spousta nepříjemných věcí, třeba ty události kolem Charlese a Diany, a to se lidem moc nelíbí. Když si však Alžběta vyjede po Temži, z břehů ji zdraví tisíce lidí nadšených, že vidí svoji královnu. Ta tradice má prostě obrovskou sílu. V anglickém politickém systému se mi líbí i jiné věci, třeba Sněmovna lordů. V ní zasedají lidé majetní, kteří nepotřebují být zvoleni, aby se ještě obohatili.

U nás se také do politiky v poslední době dostávají bohatí lidé.

Ano, to máš pravdu, až na to, že u nás to nejsou lordi. Bohatství lordů není jen v penězích, ale také v jejich původu, který zaručuje určité chování. A takovým způsobem bohatí lidé u nás v politice, až na naprosté výjimky, jako je třeba Karel Schwarzenberg, nejsou. Ve smyslu slušného chování jsou naši politici spíš chudí. Hlavně když se podíváš na komunistické poslance. Já vlastně vůbec nechápu, jak to, že u nás stále ještě existuje komunistická strana pod svým původním názvem.

Jsem zděšený z takzvané komunistické mládeže, jež ani netuší, co komunismus přinesl. Budoucnost mi nepřijde, žel, moc zářná.

To se ti nedivím. Když se podíváš, co se děje ve světě, třeba Islámský stát… To je tak, když se k politice ještě přidá náboženství. Je to všechno bláznivé. Kdyby se lidé spíš radovali ze života, měli by ho mnohem šťastnější. Fanatismus, ať už politický, náboženský, nebo jiný, ti život spolehlivě zničí. A podle mě fanatismus začíná úplnými maličkostmi. Před několika lety jsem se náhodou dostal na internetové stránky České židovské obce. A tam se jedna paní ptala rabína, aby jí odpověděl na spornou otázku. V syrovém vajíčku se občas najde kapka krve. A Židé nesmějí krev. Jenomže když se vajíčko uvaří natvrdo, tak ta krev už není vidět. A teď – jak zjistím, jestli tam krev byla, nebo ne? Když to vajíčko nejdřív rozbiju, abych se podívala, tak ho pak už nemůžu uvařit natvrdo. A když ho nerozbiju, nevím, jestli je košer (čisté), nebo trejfe (nečisté). Po miliónech mrtvých jsou tohle jejich jediné problémy.

Kardinál opět pod palbou. Nezískáte člověka pro dobro, když ho budete tlouct, říká…

Podobné věci jsou v každém náboženství.

A proto žádné náboženství není pro mě. Ani to lidožroutské.

Tím myslíš které?

Křesťanství. S velkým pobavením jsem se dočetl, že některé kultury vnímají křesťanství jako kanibalskou víru. Kvůli svatému přijímání, samozřejmě. Jí se „tělo Kristovo“ a pije se „jeho krev“, u katolíků jen kněz, u protestantů všichni věřící. Co to znamená? Že to jsou lidožrouti. „Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“

Ty to umíš zpaměti?

Jistě. Mám u postele bibli, a když se chci naštvat, tak si v ní listuji. Můj otec byl přesvědčený ateista, ale v tomhle mi nechal absolutní svobodu. „Nic ti říkat nebudu, ty si na to přijdeš sám. Nemám žádné zákazy a příkazy, nepřebírám je, ale je jen na tobě, jestli to chceš, nebo nechceš.“ A já jsem nechtěl, protože si, jak se říká, vždycky nejradši pochoduji podle vlastního bubeníka. Jenže tím jsme se vlastně dostali zpátky do knihy Autopsie, protože o tomhle se tam samozřejmě píše.

Na Autopsii jsme pracovali skoro dva roky. Máš z ní radost?

Nevím. Musím si ji přečíst.

Miroslav Zikmund slaví 99. narozeniny. Chcete znát jeho recept na dlouhý život?

Jan Drbohlav


Klíčová slova: rozhovor, Juraj Herz, kultura, film, úmrtí


Senátní a komunální volby 2018

Průvodce senátními volbami Průvodce komunálními volbami Jak křížkovat v komunálkách Jak volit do Senátu Jak se stát členem volební komise Jak získat voličský průkaz

Průběh voleb a výsledky budete moci sledovat v online přenosu. Nevíte, k čemu máme horní komoru parlamentu? Podívejte se na video, které pravomoci Senátu vysvětluje. Víte, jakých 27 obvodů letos volí senátory? V některých velkých městech se volí zároveň zastupitelstvo města i městské části. Aktuality a další informace najdete ve speciálech komunální volby a volby do Senátu.


Kurzy měn
25,550
21,740
28,630
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější