Jaroslav Čejka (72) je osoba kontroverzní a barvitá. Za předlistopadového režimu úspěšný a i opozicí uznávaný oficiální spisovatel se těsně před listopadovou revolucí vyšvihl na místo vedoucího odboru kultury a zástupce vedoucího oddělení ÚV KSČ, což byla funkce hlavního komunistického kulturtrégra. Po roce 1989 se díky tomuto kariérnímu vzepětí vcelku pochopitelně těžce probíjel, zůstal však vydávaným a oblíbeným autorem a jeho zatím poslední román Most přes řeku zapomnění se dočkal i příznivého přijetí kritikou a někdejšími ideologickými soupeři z řad disentu. V našem rozhovoru jsme si povídali jak o dobách totalitních, tak i o současnosti.
Koukám, že nemáte prst...
Koukáte dobře. Čtyři prsty pravé ruky mi v sedmnácti letech protočily klínové řemeny na stavbě Ústřední kanalizační čistírny v Praze na Trojském ostrově. Tři z nich mi chirurgové jakž takž zachránili, i když je dodnes pořádně neohnu, ale půlka malíčku mi na místě odpadla.
Jak se vám to stalo?
Pracoval jsem na betonárce, stačila chvilka nepozornosti. Mimochodem, ten prst tak nasákl cementem, ve kterém nějakou dobu ležel, že byl vlastně mumifikovaný, a tak mi ho spolupracovníci schovali. Byl svrasklý a černý jako trofeje lovců lebek v Náprstkově muzeu. Ono to bylo vlastně jen maso – kosti prstu mi na ruce zůstaly. Doktoři mi je museli amputovat chirurgickými nůžkami tak trochu podobnými těm, jimiž se porcuje drůbež.
Jak jste se dostal k práci na stavbě?
Po maturitě mě z politických důvodů nevzali na žádnou vysokou školu, a tak jsem šel pracovat jako dělník do Vodních staveb, abych si vylepšil kádrový profil.
Co jste s tím mumifikovaným prstem udělal?
Nějakou dobu jsem si ho nechal jako talisman. Občas jsem s ním na mejdanech zkoušel správnou teplotu červeného vína a děsil tak spolužačky. Ale po čase, když jsem se oženil a měl děti, začal trochu mokvat a žena mi dala na výběr – buď ona, nebo prst. Tak jsem ho s dětmi pohřbil na zahradě. I křížek jsme mu tam dali. Děcka se přitom samozřejmě pošťuchovala a hihňala, tak jsem jim řekl: Moc se nesmějte, pohřbíváte kus svýho tatínka. Píšu o tom v jedné povídce v knížce Milování se lví ozvěnou.
Tenkrát vás z kádrových důvodů nevzali na vysokou školu, později se však z vás stal profesionální svazák, pak novinář a nakonec jste to dotáhl až na vedoucího odboru kultury na ÚV KSČ. To byla docela šajba! Jak je to vůbec možné? Jak jste se dostal do vysoké stranické politiky?
Jak bych to řekl... Myslím, že to byl Gustave Flaubert, kdo napsal: „Uděláte krok, pak druhý, pak třetí…“ Po promoci na stavební fakultě ČVUT v Praze jsem dva roky pracoval jako projektant v Hydroprojektu, ale v létě roku 1969 jsem odtamtud včas vypadl. Pak jsem necelé dva roky dělal kulisáka v tehdejším Tylově divadle, čímž jsem se vyhnul prověrkám, ke kterým dělníci a nestraníci nemuseli. V roce 1972 jsem už působil jako programový pracovník Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na dnešním Výstavišti. A tehdy jsem dostal nabídku jít dělat dramaturga do svazáckého divadelního klubu Rubín. Normalizace nenormalizace, tohle byla práce, již jsem vždycky chtěl dělat! A tak jsem šel na přijímací pohovor. To první, na co se mě zeptali, bylo, jestli nejsem vyloučený nebo vyškrtnutý z KSČ. Odpověděl jsem, že jsem ve straně nikdy nebyl, takže jsem z ní nemohl být vyloučen. Pak je zajímalo, jestli jsem se nějak výrazně neangažoval v roce 1968. Řekl jsem, že ne, protože se jen těžko mohl objevit svědek epizody z 21. srpna, kdy jsem v Korunovační ulici na Letné hrozil sovětským vojákům na transportéru mířícím k ruské ambasádě, ze kterého na mne jeden vystřelil, zatímco druhý mu srazil hlaveň a zachránil mi tak život. Zaradovali se. Byla to taková doba, že „orgány“ zajímaly už jen postoje kolem roku 1968. To, že jsem měl příbuzné – poúnorové emigranty — v USA, že můj otec býval kdysi podnikatelem a moje matka měla módní salón, v němž šila pro pražskou „smetánku“, už nikoho nezajímalo. A pomohlo mi i to, že jsem do kolonky původního povolání mohl hrdě napsat „dělník“. Navíc byl v mé kádrové složce super kladný posudek celostaveništního výboru KSČ, jehož členem byl i můj bývalý parťák Bílek, a ve kterém stálo mimo jiné, že jsem byl členem brigády socialistické práce!
Takže kolonky v dotazníku byly důležitější než fakta?
Hlavně záleželo na tom, jak ta fakta příslušný pracovník osobního oddělení (říkalo se jim kádrováci) interpretoval. Ale tak to bylo, je a bude. Pořád záleží na správném výkladu. Kdybyste se dnes hlásil na žurnalistiku nebo se už jako její absolvent ucházel o práci v nějaké redakci a psal svůj životopis, jemuž se teď říká „sívíčko“, napíšete ho nepochybně jinak než třeba v roce 1972. A přitom může obsahovat stejná fakta. Interpretace, to je to, oč tu běží!
Stal jste se tedy dramaturgem. Pak už to šlo samo?
Ne tak docela. Z Rubínu mě po roce vyhodili za „příliš exkluzívní“ dramaturgii a za uvádění hry čerstvě zakázaného autora Karola Sidona Latríny, na jejíž premiéru přišli Havel, Landovský a další „začínající“ disidenti. Nechvalně známý vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Müller tam i se svými pracovníky dorazil až na bůhvíkolikátou reprízu, ale z ohlášené „tvůrčí diskuse“ udělal monstrproces, jak to pojmenoval mnou přizvaný autor, který na závěr svého krátkého vystoupení odešel a bouchl za sebou dveřmi. Hra musela být okamžitě stažená z repertoáru a já přišel o místo. Naštěstí ne o zaměstnání. Moji bezprostřední nadřízení z toho byli tak šokovaní, že mě „schovali“ na nenápadné místo v rámci Pražského podniku služeb mládeže. A pak už mi další funkce vždycky nabídl někdo, koho zaujala moje orientace v literatuře a umění a má schopnost obhájit zdánlivě neobhajitelné. A já, když jsem měl pocit, že bych na takovém místě mohl něčemu pozitivnímu prospět, neuměl a nechtěl takové nabídky odmítat. Dokonce i tehdy, když jsem se třeba musel zpočátku spokojit s platem nižším, než byl ten předchozí.
Funkce dramaturga v Rubínu asi předpokládala váš vstup do strany. Měl jste s tím problém?
Ne. Vstup do strany po mně sice v souvislosti s mým nástupem do Rubínu tehdejší ideologický tajemník MV SSM požadoval, ale tenkrát jsem to ještě uhrál a stal se jen členem SSM. Teprve jeho nástupce, který mě o pár let později k sobě zlanařil na post pracovníka pro kulturně výchovnou činnost, mě přesvědčil, abych se stal kandidátem KSČ. Ale za člena jsem byl přijat až koncem 70. let jako pracovník oddělení kultury ÚV SSM. Mezitím, v roce 1977, se českou kotlinou převalilo politické tsunami po přijetí Charty 77, během něhož byli umělci a kulturní pracovníci různými prostředky tlačeni k podpisu tzv. Anticharty. Ten tlak se nevyhnul ani mně, ale odolal jsem mu a Antichartu jsem nikdy nepodepsal. To nejhorší období jsem takticky přečkal na léčení v Karlově Studánce.
Vy jste byl tzv. u komunistů, nebo skutečný komunista?
Ano, takhle se to někdy staví. Ale to je hrozně zjednodušující formulace. Podívejte se na katolíky – někdo je katolík a bere za svá všechna dogmata, včetně neposkvrněného početí Panny Marie. A pak existují katolíci, kteří spojí katolicismus s porušením celibátu a třeba i s homosexualitou. Ono záleží na tom, jak člověk takovou příslušnost k církvi, politické straně, odborům či profesní organizaci bere. Já byl a jsem levičák, protože levicová politika pro mě znamená solidaritu, empatii a sociální spravedlnost. Společenský systém, jenž je založený na sociální nerovnosti, či dokonce bezohlednosti jedněch a okrádání druhých, mi nesedí. Ale nikdy jsem neměl nic společného se stalinským pojetím socialismu. Žádné ideály a už vůbec ne na nich založené ideologie nemohou ospravedlnit teror. Dávám přednost evoluci před revolucí. A nemám rád žádnou diktaturu, tedy ani diktaturu špinavých peněz. Nicméně komunistou jsem byl a deset let jsem měl stranickou legitimaci, to nemohu a ani nechci popřít.
Nedávno jste vydal román Most přes řeku zapomnění, o kterém se dost mluví. Vystupují v něm dvě hlavní postavy, Johann a Ivan. O čem ten román vlastně je?
Johann s Ivanem jsou dvouvaječná dvojčata narozená 5. května 1945. Johann se narodil jako blonďák s modrýma očima a árijskou vizáží, zatímco Ivan byl celý rudý a vlásky a oči měl černé jak sibiřská noc. A tato předurčení si nesou celý život. Z Johanna vyroste pravičák, z Ivana levičák, Johann byl rok vězněný v NDR a později emigroval, druhý si našel svůj modus vivendi s mocí a udělal kariéru, o kterou se ani nemusel moc snažit, jenže zvrat poměrů ho zase smetl. Jejich osudy jsou různé, ale jejich příběhy se protínají, jako bratři mají k sobě pořád blízko, ale přitom mezi sebou vedou vášnivé spory. To je hlavní dějová linie mého politicko-erotického retrorománu, v němž se odráží i tzv. sexuální revoluce šedesátých a sedmdesátých let.
Je v tom něco osobního?
Přímo autobiografický můj román není. Není to ani román klíčový, tzn. román, ve kterém vystupují jen skutečné osoby pod krycími jmény, i když i takové se tam najdou. Ale je tam hodně z reality, zejména té veřejné a politické. Jedna mně dosti blízká čtenářka se k němu nedopatřením dostala už ve stadiu rozepsaného rukopisu. Nebyl jsem tím dvakrát nadšený, nerad dávám text z ruky, dokud není úplně hotový. Ale tady jsem si řekl: Tak dobře, alespoň zjistím, jak to na čtenáře působí. Takže jsem se jí zeptal, co tomu říká, a ona na to: „Řekla bych, že ti bráchové představují tvé vlastní vnitřní dialogy a spory, které vedeš sám se sebou celý život.“ A měla v podstatě pravdu.
Napadlo vás, když jste byl v Rubínu, že se jednou stanete – byť jen na posledních devět měsíců před sametovou revolucí — nejmocnějším mužem socialistické kultury?
Já si to dokonce předpověděl. Jeli jsme tenkrát se Zdenkem Potužilem a dalšími členy Divadla na okraji do Ústí nad Labem na nějakou premiéru tamního Činoherního studia a Potužil se mě cestou mezi řečí zeptal: „Co vy byste chtěl vlastně jednou dělat?“ A já řekl napůl ze srandy a napůl vážně: „Vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ.“ Po těch slovech se v autě na chvíli rozhostilo ledové ticho.
Když vás v rámci perestrojky přizvali do aparátu ústředního výboru na stáž a posléze jste se skutečně stal nástupcem onoho „kata české kultury“ Miroslava Müllera, i když jen na pozici vedoucího odboru, netušil jste v tom průšvih pro svou uměleckou kariéru i osobní život?
Já si to nepřipouštěl. Je pravda, že mi tenkrát jeden kamarád z disidentských kruhů volal a ptal se, co mě to napadlo, lézt tam takhle po sezóně. Ale já mu oponoval, že po sezóně ještě zdaleka není a že tam zatím budu moci urychlit potřebné změny v kultuře. O tom jsem byl pevně přesvědčený.
A stalo se?
Když jsem byl uveden do funkce vedoucího odboru kultury ÚV KSČ, vyšel se mnou celostránkový rozhovor v Rudém právu, který pak ze Svobodné Evropy komentovali slovy, že „čeští umělci si od mého jmenování zbytečně mnoho slibují“. Možná měli pravdu, nebyl jsem totiž žádný antisocialistický „živel“, kterého by tam viděli asi radši. Ale kus práce na uvolnění režimu jsem odvedl. Pomohl jsem třeba Josefu Topolovi k návratu do divadel, řadu do té doby zakázaných autorů jsem pomohl protlačit do edičních plánů, zahájil jsem dialog s druhou stranou, dokonce i částečné uvolnění Havlových děl bylo na spadnutí, jenže do toho už přišly listopadové události.
Sešel jste se někdy s Václavem Havlem vy osobně?
Ne, nikdy. V polovině osmdesátých let mi však volal do redakce Kmene. „Dobrrý den,“ ozvalo se ze sluchátka, „tady Václav Havel. Nelekejte se, pane Čejko, nic po vás nechci. Jen vám chci říct, že vaše prrozaické knihy ve mně obnovily mou klesající důvěrru v budoucnost české oficiální prrózy. Stejného názorru je i moje žena.“ Nebo tak nějak. Později jsem se na festivalu středoevropské literatury ve slovinské Vilenici – už jako šéfredaktor Tvorby — setkal s A. J. Liehmem (literární kritik a vydavatel exilového Lettre Internationale – pozn. autora). Nejprve se ke mně a k dalším „oficiálním“ československým spisovatelům Feldekovi a Hykischovi choval dost odmítavě, dokonce kritizoval Františka Benharta, jenž nás tam pozval, ale pak nám poslal dotaz, jestli bychom se nebáli s ním sejít. A protože jsme se nebáli, poobědvali jsme společně v zahradní restauraci, sledováni mikrofony, fotoaparáty a kamerami četných zahraničních novinářů. Byla to tehdy veliká senzace. Než odjel, setkali jsme se ještě jednou a on mi řekl, že bych se měl sejít s jeho přítelem Václavem Havlem. „A jak bych to měl podle vás asi tak udělat?“ zeptal jsem se. Navrhl mi, abych za ním prostě zašel domů, že mi dá jeho adresu a ohlásí mě. „Ale to už bych potom nemusel chodit do redakce,“ řekl jsem mu trochu ironicky. „Jasně, chápu. Tak mu aspoň zavolejte, dám vám jeho číslo!“ „A vy si myslíte, že mu neodposlouchávají telefony?“ „Aha. Už jsem holt v Československu dlouho nebyl,“ uznal Liehm. Nicméně slíbil, že se to pokusí nějak zařídit.
A zařídil?
Zanedlouho se v Lucerně konal velký koncert k jubileu Semaforu a tam jsem zjistil, že máme s Havlem místo vedle sebe. Než jsem se na ně ale dostal, už tam seděl někdo jiný a mě usadili jinam. A vedle mě seděl jakýsi novodobý Brettschneider, který měl oči jen pro Havla, takže jsem pak radši ani nevyužil pozvánku na přípitek po skončeném koncertu. Na premiéru Topolových Hlasů ptáků jsem do Vinohradského divadla nedorazil vůbec, protože jsem se musel zúčastnit noční porady o budoucnosti československého filmu, ale po návratu z představení mi můj kolega referoval, že jsem měl zase sedět vedle Havla. Po 17. listopadu jsme se pak měli setkat na prvním jednání mezi představiteli KSČ a Občanským fórem. Vzal mě tam s sebou Mohorita, který šel na jednání místo generálního tajemníka Urbánka. Jenže tam zase pro změnu nedorazil Havel, údajně právě proto, že tam nešel Urbánek, ale pouze Mohorita.
Mrzí vás to, že jste se nesetkali?
Ani ne. Spíš jsem za to osudu vděčný. Možná že by mi pak nabídl nějakou spolupráci a já bych ji třeba přijal. Ale mně stačilo, že jsem se s politiky zapletl už jednou, nestál jsem o nějaký remake.
Stejně pořád trochu nerozumím té vaší někdejší ochotě jít do politiky. Připadá mi totiž, že pro umělce není moc dobré, když se stane úředníkem. Kazí mu to image. I kdyby nedošlo ke změně režimu, zůstal byste přece „tím papalášem“. To vám nevadilo?
Asi jste na rozdíl ode mne nikdy netrpěl mesiášským komplexem. Prostě jsem chtěl něco konkrétního dělat, a ne jen pořád nadávat po hospodách. Koneckonců, i takoví světoví autoři jak André Malraux, Pablo Neruda, Graham Greene a další působili v politice, diplomacii či tajných službách. A John Kennedy kdysi prohlásil, že politika je jediné dobrodružství hodné muže XX. století. Pravda je, že funkce samy o sobě mě nikdy moc nefascinovaly. Už v roce 1988 mě Adamec navrhoval na ministra kultury nové české vlády, ale Miloš Jakeš to zamítl slovy: „Soudruh Čejka má občas podivné názory.“ Bylo mi to jedno. Nechce mě, nevadí.
Prý se o vás mluvilo i jako o budoucím prezidentovi!
To je spíše vtip. Jednou jsem měl nějaké vystoupení na Dobříši, už ani nevím při jaké příležitosti a o čem, a o přestávce ke mně přistoupil spisovatel Josef Nesvadba, poplácal mě po rameni a řekl: „Dobře jsi to řekl, ty náš budoucí prezidente!“ Docela mě to jeho oslovení zarazilo, a tak jsem mu řekl: „Tohle, Josefe, neříkej ani ze srandy. Takhle kdysi oslovoval Kopecký Baráka a oba víme, jak skončil. V kriminále.“
Čekal jste, že tu zavládne tvrdý kapitalismus?
Nikdy jsem nepočítal s tím obratem o sto osmdesát stupňů, jenž nastal. Myslel jsem, že se věci vrátí do roku 1968, který byl nejlepším obdobím mého života — tedy do okupace. No, spletl jsem se.
Co po listopadu 1989? Brali vás jako reformátora, který přispěl ke změně, nebo odsuzovali jako normalizátora?
Jak kdo. Když mi vyšly mé předčasné paměti Aparát – Soumrak polobohů, psali o mně někteří novináři jako o Gorbačovovi české kultury. Ale ti, jichž jsem se nějak dotkl, na mě rychle zanevřeli. Ve společnosti začali dominovat lidé, kteří nedělali žádné kompromisy. Především ti, co po Listopadu „převlékli kabáty“ tak dokonale, že o nich platilo úsloví o poturčenci horším Turka. Takže nejen já, ale celá generace autorů, kteří měli to štěstí a později smůlu, že mohli publikovat a byli úspěšní, aniž by patřili ke skutečným normalizátorům, byla z literatury a kulturního dění eliminována. Přispěli k tomu i mnozí mladí kritici, odchovanci profesora Milana Jungmanna. Mimochodem, pro mne jedné z nejzáhadnějších postav české literatury.
Proč nejzáhadnějších?
Protože jeho životní přemety jsem dodnes úplně nepochopil. Začínal jako knihovník na protektorátním ministerstvu informací známého kolaboranta Emanuela Moravce. Ale třeba tam také dělal nějakou užitečnou činnost, co já vím. V roce 1945 vstoupil do KSČ a ve velmi mladém věku se stal ředitelem Národní knihovny. Spolu s Vítězslavem Rzounkem, Ladislavem Štollem a dalšími stalinisty se podílel na Nástinu dějin české literatury, což bylo literární kladivo na čarodějnice, jímž nám vymývali hlavy ještě na jedenáctiletce koncem padesátých let. Později ovšem prozřel a stal se šéfredaktorem obrozených Literárních novin. V roce 1968 se pak angažoval natolik, že ho po roce 1969 normalizátoři bez milosti profesně zlikvidovali. Nějakou dobu myl výlohy, pak dostal invalidní důchod a stal se z něj nejprve prominentní disident a po roce 1989 i prominentní kritik a pedagog a vychovatel nové kritické generace na FF UK.
Mám pocit, že vám Milan Jungmann leží v žaludku.
Jistěže, protože to byl on, kdo se hlavně zasloužil o to, že tzv. oficiální literatura byla celá bez soudu odsouzena. Na Dobříši před zahraničními bohemisty prohlásil, že „předlistopadoví oficiální autoři byli bez odporu zatlačeni do bezvýznamnosti“. To byl výrok hodný Koniáše.
Pro vás osobně však byla devadesátá léta docela plodná. Napsal jste řadu knížek.
Ani ne. V nakladatelstvích jsem měl v roce 1989 několik knížek už připravených k vydání, vyšly však jen dvě. Například můj autorský básnický výbor Předávací protokol — Erazimem ilustrovaný — byl v Mladé frontě po druhých korekturách rozmetaný a už nikdy nespatřil světlo světa. Moje Hotelové povídky s vročením 1989 mi nakonec po průtazích vydali až na jaře 1990 — a prodalo se jich přes čtyřicet tisíc výtisků. Tenkrát jsem měl jako autor Kulisáků, Knihy přání a stížností nebo třeba Kapesní sbírky zákonů vět a definic u čtenářů ještě dobré jméno. Ale v devadesátých letech mě pravicoví novináři začali skandalizovat a nakladatelství odmítat. Obvykle jsem dodal rukopis, redaktor si ho přečetl a nadšeně mi sdělil, že ho určitě vydají, ale pak věc projednalo vedení a bylo vymalováno. A děly se i jiné podivné věci. Celý náklad mého románu Ryby táhnou proti proudu koupil nějaký „monopolní distributor“, nakladateli nezaplatil a většina knih někde zmizela. Zrušeno bylo také zfilmování Kulisáků, přestože scénář byl už napsaný a schválený. Nakonec se ze mě stal na sedm let, od roku 1992 až do roku 1999, ineditní, tedy nevydávaný autor.
Čím jste se v minulém čtvrtstoletí živil?
První tři měsíce z tvůrčího stipendia, jež mi Český literární fond schválil už v roce 1989, ale které mi nové vedení Litfondu razantně zkrátilo a snížilo, pak asi půl roku z úspor a další dva roky mě živila hlavně manželka. Přihlásit se o podporu v nezaměstnanosti mi bylo trapné. Potom jsem jako celoživotní astmatik dostal na pár let částečný invalidní důchod, později jsem pracoval skoro devět let v reklamě – nejprve jako textař a po čase jako kreativní ředitel agentur GGK a A-Z. V nultých letech XXI. století jsem psal zábavnou literaturu, a to jak pod svým jménem, tak pod různými pseudonymy. Pod ženským jménem jsem dokonce spáchal i dva historicko-erotické romány, pod pseudonymem Michal Fieber jsem vydal sérii poměrně úspěšných detektivek. Taky jsem krátce dělal knihkupce, pár měsíců prokuristu advokátní kanceláře, pak několik let jazykového redaktora různých zájmových časopisů a taky jsem občas učil reklamní textařinu a tvůrčí psaní. Teď už jsem ovšem pět let v důchodu. A doba a svět se změnily. Najednou jsou tu jiné a možná vážnější problémy. Takže mi nejen vycházejí už zase i vážnější věci, ale můj poslední román Most přes řeku zapomnění se dokonce dočkal i docela dobrých recenzí a zájmu některých médií, včetně televize.
V anketě Lidových novin „Kniha roku“ pro Most přes řeku zapomnění hlasovaly hned dvě osobnosti a další pro vaši groteskní prózu Prosranej život. A byli to bývalí disidenti.
Příjemně mě to překvapilo, ale na druhou stranu mě to nijak nezaskočilo, protože bývalí disidenti jsou často k našim zkušenostem vnímavější než mladí pravičáci a já osobně měl a dodnes mám pár přátel či dobrých kolegů i mezi umělci „z druhého břehu“.
V tom se, myslím, dost lišíte třeba od Karla Sýse, výsostného básníka, jemuž ovšem kvůli jeho vyhraněnému komunistickému přesvědčení nemohou přijít literární kritici a pravicoví autoři na jméno. Proč vás berou a jeho ne?
Nejspíš to bude tím, že Sýs je takový Mozart české poezie. Myslím tím ovšem Mozarta podle Puškina, Schaffera a Formana. Karel Sýs je nesnášenlivý, ješitný, urážlivý a názorově nekompromisní, ale přitom geniální! A to se v Česku neodpouští. Navíc je redaktorem literární přílohy komunistických Haló novin, což mu jeho odpůrci vždycky předhodí. Neštěstím naší literární scény je neschopnost oddělit občanskou osobnost autora a jeho politické přesvědčení od jeho talentu. Ale to už v dějinách potkalo nemálo velkých literárních osobností. A ani postava chorobně závistivého Salieriho se v Puškinově hlavě nezrodila jen nějakou náhodou.
Vy jste po Listopadu nedostal nabídku jít do literární přílohy Haló novin?
Ale ano, dostal. Jenže když jsem tam přišel na první jednání, připadal jsem si jako v indiánské rezervaci říznuté dinoparkem. Když jsem viděl, jak se tam vynořují různí partajní ještěři, s nimiž jsem deset let vedl poziční válku, přešla mě chuť. Tohle už jsem měl za sebou.
Mezi těmi, kdo pochválili Most, je i Milan Uhde. Dokonce k němu napsal i doslov.
Ano, píše v něm mimo jiné, že v normalizačních dobách nesledoval tvorbu mých generačních vrstevníků, protože si o nich udělal apriorní obecný obraz ztělesňující občanskou a uměleckou konformitu, jednak měl úplně jiné starosti. (Něco podobného platí i dnes pro mnohé mé generační vrstevníky, jenomže v obráceném gardu.) A dodává, že teprve v devadesátých letech zjistil, že i v mrazivé době proudily pod ledem živé prameny. A dále pak vzpomíná, jak mu po nějaké premiéře v roce 1969 řekl brněnský sovětský konzul Maljavko, že je jedním z těch, kdo padli pod kola dějin... Pod kola dějin se ovšem „padá“ v různých dobách a je potřeba rozlišovat, kdo komu k takovému pádu pomáhal a kdo se koho před ním snažil uchránit, nebo dokonce zbrzdit rozjetý vlak. Jsem Milanu Uhdemu za jeho pomoc opravdu vděčný, ale nejen jemu. Ta pověstná hrabalovská perlička na dně se dá najít leckde. Musí se ovšem hledat a nenechat se zaslepit křivdou a nenávistí.
