Těžko najít v české politice člověka, který by měl lepší životopis než předseda občanských demokratů Petr Fiala (51). Je to však trochu anglický typ, který kolem sebe vytváří chladnou hradbu slov a gest, takže je pro okolní svět obtížně představitelný. Svět možná ví, že nějaký profesor Fiala existuje, ale moc neví, co konkrétního se za tím jménem skrývá.
Nedávno jsem ve společnosti několika lidí řekl jméno Petr Fiala a ozvalo se něco ve smyslu pan Nudný, pan Vlažný. To není pro politika dobrá vizitka, i když současně uznali, že jste nejspíš čestný a vzdělaný.
Tady se vytvořila představa o politicích jako o hulvátech, kteří bouchají do stolu, jsou sprostí, občas opilí, a tím jakoby ukazují svou mužnou sílu, což živí i někteří novináři. Celé je to na hlavu postavené. Upozorňuji vás, že nemám v úmyslu stát se komikem, jenž baví společnost a vydává to za politiku. Zabývám se vážnými věcmi a mám jasnou představu, co v politice dělat. Všechno ve svém životě jsem dělal podle nějaké strategie a vždycky jsem dosáhl úspěchu, proč by se mi to nemělo podařit i tentokrát?
Kolega mi řekl, ať se vás zeptám, jestli jste byl někdy mladý.
Upřímně musím říct, že jsem mladší teď než před třiceti lety. Asi jsem se vymykal očekávání okolí, a právě proto dnes dělám to, co dělám. Současně mluvíte s člověkem, který si své ambice naplnil už dávno, a dnes bych chtěl udělat něco pro jiné.
Jaké ambice jste si naplnil?
Od dětství jsem chtěl být vědec a univerzitní profesor a to se mi podařilo.
I když jste na střední škole údajně propadl z matematiky?
Propadal, ne propadl, to je rozdíl.
Tak to promiňte – a v čem je vlastně ten rozdíl?
Tím se znovu vracíme k otázce, jestli jsem byl někdy mladý. Dříve jsem měl skutečně potíže se školami. Na vysvědčení na gymnáziu jsem měl čtyřky a jednou dělal postupovou zkoušku z matematiky, takže jsem nakonec jen taktak nepropadl.
Co vám na škole vadilo?
Vlastně nemám školy moc rád. A hlavně: vždycky jsem se věnoval tomu, co mě bavilo, a méně tomu, co mě nudilo. Nedávno jsem to řekl na nějakém mítinku a nějaký člověk mi odpověděl: To určitě říkáte jenom proto, abyste vy, bývalý rektor a ministr školství, ukázal, že jste jako my ostatní. Ale já to neříkám jen jakoby, skutečně to tak bylo. Klidně vám ukážu svoje vysvědčení.
O co vlastně šlo?
Mám občas problém přizpůsobit se některým institucím, a hlavně mně vadil charakter střední školy, a tak jsem se věnoval některým předmětům, z nichž jsem měl jedničky, a zbytek jsem bojkotoval. Tam patřila i matematika.
Jakým vědcem jste chtěl původně být?
Astrofyzikem. Na základní škole jsem dělal různé matematické a fyzikální olympiády, hrál divadlo a zajímala mě literatura. Na gymnáziu jsem se pak ocitl ve třídě s experimentální výukou matematiky, nesnesl jsem se s učitelkou, zatvrdil se a začal se věnovat jiným věcem. Jinak mám matematiku rád, i když jsem z ní propadal.
Prosazoval byste ji jako povinný maturitní předmět?
Nemá smysl na všech typech škol, ale na gymnáziích určitě ano. Stále víc si myslím, že škola má naučit číst, psát, počítat, dát základní přístup ke světu a naučit mladé lidi nakládat s informacemi. A pak jsou tu jazyky, jež by měl každý ovládat. Předně ten vlastní, český, to vůbec není samozřejmé, pak nějaký cizí a nakonec jazyk přírodních věd, což je matematika. Tím je to dáno.
Prý jste od mládí fanouškem bondovských filmů. Tipoval bych si, že jste chtěl být vynálezcem panem Q?
Já bych byl rád spíš tím Jamesem Bondem. Vlastně jsem James Bond.
Teď mě, pane profesore, překvapujete.
Jen si to vezměte. Bond dobře střílí, což já taky. Pak umí spoustu jazyků a je vzdělaný, což snad taky splňuju. Vždycky mě přitahovaly situace, jak Bond přijede do nějaké cizí země, zná její reálie, umí jazyk a dokáže se orientovat v terénu. To mi imponovalo. Kromě toho má skvělé znalosti z chemie, fyziky a vůbec zná všechno možné. Hlavním fanouškem Bonda je ovšem můj syn Martin, který od patnácti let natáčí svoje bondovky za pomoci figurek z Lega, na což se můžete podívat na YouTube.
Čím vás bondovky ještě přitahovaly?
Mají jednu cennou věc. Jejich základem je vážný příběh, ale současně je film plný legrace, satiry a sebeironie. A pak je tam jeden důležitý prvek – jste schopen rozlišit, co je dobro i zlo. To v dnešním světě vůbec není špatné.
Jak vás napadlo koupit si pistoli?
Kdysi na vojně jsem střílel a zjistil, že mi to jde. Pak mě jednou můj kamarád vzal na střelnici, zkusil jsem to znovu a zjistil, že je to dobré. Tak jsem si udělal zbrojní pas.
Co je dobrého na střílení?
Těžko se to vysvětluje lidem, kteří to sami nezkusili. Takže stručně: když se chcete trefit do středu terče, není to vůbec tak jednoduché jako v bondovce. V jedné chvíli se musíte psychicky i fyzicky zkoncentrovat, jinak nic netrefíte a to mě docela zajímá.
Celý rozhovor s Petrem Fialou najdete v novém vydání časopisu Reflex, který vychází ve čtvrtek 28. května.
