nahoru

Autor Boříkových lapálií psal i po mrtvici deset stránek denně. Vojtěch Steklač zemřel ve věku 75 let

Kateřina Kadlecová15. ledna 2021 • 13:30
Spisovatel Vojtěch Steklač.
Spisovatel Vojtěch Steklač.
• foto: 
ČTK

Během prvního lednového týdne zemřel Vojtěch Steklač (21. 10. 1945 - 6. 1. 2021), autor Boříkových lapálií a mnoha dalších příběhů pro děti a mládež, který i přes vážné zdravotní komplikace neustále tvořil. K této smutné příležitosti odemykáme starší rozhovor.

Umělá noha, regály plné knih, přepychový výhled na pražské údolí. VOJTĚCH STEKLAČ brázdí svou ložničku na kolečkovém křesle podle pokynů fotografa a mudruje: "To by mě zajímalo, jak těch čtyřicet pokračování Dvojčat v akci udám. Píšu denně deset stránek, víte? Abych potrénoval mozek a zaměstnal se." Vynálezce Žlutého Roberta nebo agenta Bondybeje už čtyřicet let zásobuje dětské světy dobrodružstvím - a stejně jako hrdiny jeho knížek ho nic nezastaví.

A přitom by do vás nikdo neřekl, že budete psát. Studoval jste přece Vysokou školu ekonomickou.

No protože maminka byla účetní a já jí chtěl udělat radost! Většina mých spolužáků ze střední ale šla na filozofickou fakultu a já za nimi pak přestoupil, ve třetím ročníku po diferenčních zkouškách, takže jsem neztratil ani rok. Maminka mě vychovávala sama, poněvadž otec umřel, když jsem byl malinkej, a já se jí bál o přestupu říct. Zjistila, chudák, že studuju úplně jinou fakultu, až když jsem promoval. V té době už jsem tiskl první povídky v Literárních novinách a Orientaci, tak už snad neměla strach, že ze mě nic nebude.

Nakonec jste tedy vystudoval filozofii a sociologii. Při studiu jste psal do Ohníčku, stal jste se dokonce šéfredaktorem Pionýra.

Díky tomu Ohníčku mě vlastně čtenáři znají. Právě tam totiž vycházely na pokračování Sempého a Goscinnyho Mikulášovy patálie, a když skončila licence, šéf mě požádal, jestli bych neměl chuť psát českého Mikuláše. Ono nás bylo v redakci pět a půl, respektive tři, tak neměl moc možností, koho do toho uvrtat. A tak jednou o prázdninách vznikl Bořík a parta kluků z pražských Holešovic, kde jsem tehdy bydlel. Knížky jsou psané v ich-formě, protože Bořík jsem vlastně já. Když jsem se v reálném životě z Holešovic odstěhoval, musel on na stránkách knížek taky - ovšem čtenáři jeho přesun do paneláku neskousli a já ho musel stěhovat zpátky.

Hlavními hrdiny lapálií a spol. jsou Aleš, Mirek, Čenda a pochopitelně Bohoušek a Bořík. Kde jste bral ta jména?

Já tu partu stavěl tak, že jsem měl před očima konkrétní osoby a k těm přiřazoval jména. Tedy první písmena. Třeba jméno Aleš na mě podle počátečního kulatého psacího A dělalo dojem tloušťky. Naopak Čenda je něco jako Rychlonožka, rychlý bystrý kluk. Mirek je vážný a vysoký, takový Mirek Dušín. A Bořík už podle boření ve jméně destruktivní typ. Bohoušek mi pak asocioval mazánka.

Postavy kluků jsou opravdu dost podobné Mikulášovým kamarádům - Bohoušek je protivný ufňu kaný šprt jako Celestýn, Aleš pořád jí jako Vendelín ...

Máte pravdu. A stejně jako Goscinnyho Celestýn je Bohoušek pro kluky protihráč, něco jako Foglarovo Bratrstvo kočičí pracky. Ostatně když už jsme u Foglara, já na něm vyrostl, a to doslova - byl jsem jako kluk v Jestřábově oddílu, respektive v družině jeho synovce Dáška, který se dlouho soudil o Foglarovo dědictví. A Foglarovy knížky jsem upřímně nenáviděl, neboť on mě z toho oddílu vyhodil.

Jak to?

Poněvadž jsem mluvil sprostě, a Foglar nesnášel dokonce ani nespisovnou mluvu, kupříkladu oslovení krávo. Můj prepubertální slovník byl pestrý, proto jsem u něj neměl úspěch. Taky mně v té době bylo třináct a tak velkej kluk už u Foglara nemá co dělat, ten je ideální pro kluky kolem jedenácti let, kdy chtějí mít družinu, svoje deníčky. Ale právě u Jestřába začal můj zájem o dětskou literaturu. Jeho model Rychlých šípů, totiž že klukovská parta má mít pět členů, ostatně pořád držím. Způsob našeho psaní se ale liší - chudák Foglar psal hrozně těžce, hrozně moc přepisoval a poctivě se tím trápil. Já měl opačné problémy - radši jsem zahodil celý obsáhlý rukopis a napsal nový. To pro mě bylo jednodušší, nesnáším škrtání.

Kolikrát jste zahodil?

Mockrát ne, kupodivu mi to většinou někde vzali. Ale třeba Sluneční bratrstvo, jeden díl Dvojčat v akci, je značně odfláklé, protože nakladatel mi na to dal lhůtu čtrnáct dnů.

Z legend dětské literatury jste ovšem nepotkal jen Foglara, ale i Francouze Reného Goscinnyho, duchovního otce malého Mikuláše.

Ano, párkrát - bylo to v Paříži, kde jsem byl v devětašedesátém roce na půlročním stipendiu. V šedesátých letech, když jsem literárně dospíval, jsem miloval francouzský časopis Hara-Kiri, týdeník černého humoru. A to nebyl žádný Dikobraz! Dělala ho parta intelektuálů, k nimž patřil i Goscinny, známý scenárista, který stvořil s kreslířem Uderzem Asterixe. Já se s lidmi kolem Hara-Kiri seznámil. Bydlel jsem totiž v jejich oblíbené lokalitě kousek pod Pigalle a Montparnassem, v hodinovém hotýlku se sartrovským názvem Altona - byl jsem Vězněm z Altony (Vězňové z Altony je titul Sartrovy divadelní hry z roku 1959; pozn. aut.). Tam jsem poprvé viděl bidet - a taky toho Goscinnyho. Na rozmezí bulvárů Saint-Germain a Saint-Michel se scházela Sartrova, ale i Goscinnyho parta; u kavárny de Flore. Bylo tam i dost Čechů - nepočítám jen rozsáhlou emigraci vedenou Tigridem, ale i stipendisty a malíře, třeba Jirku Načeradského a Rudlu Němce. Bydlel jsem načas ve stejném penziónku jako Věra Linhartová (významná spisovatelka, průkopnice experimentální prózy; pozn. aut.). Ta s námi ale nekamarádila - ona nebyla na ty naše mejdánky. Jo a taky jsem chodil do školy k Rolandu Barthesovi.

Vy jste studoval u Barthese, jednoho z nejvýznamnějších filozofů a literárních teoretiků dvacátého století?

Ano, jsem jedním ze dvou Čechů, kterým se poštěstilo studovat u něj na páté sekci sociologie. Byl ovšem hrozně zahleděný do sebe, takže jsem na jeho přednášky příliš nechodil a raději poznával Paříž. Věděl jsem, že mám dvě možnosti - buď tam zůstanu, nebo se vrátím. Doma jsem měl nemocnou matku, už jsem byl ženatý ... S Růženou, mou ženou, jež je překladatelka z francouzštiny, jsme seděli na la gare de l´Est, Východním nádraží, den před skončením víza a těšili se, že zůstaneme. A pak nám ruply nervy a vrátili jsme se. Načež jsem za čtrnáct dnů nato okamžitě šel na vojnu. A jako nášup jsem dostal zákaz psaní, poněvadž jsem byl aktivní v časopise Sešity pro mladou literaturu. Ten zákaz byl ovšem mou cestou k dětské literatuře, protože se týkal jen té dospělé. Tak jsem se na to veselé psaní cíle vědomě vrhl.

V Ohníčku vyšla na přelomu let 1968 a 1969 i první verze Žlutého Roberta, příběhů bankovního lupiče-sympaťáka. Začal jste psát text den po okupaci a vychrlil ho ze sebe za pouhý týden. Vyšel však pod pseudonymem Martin Mach - proč?

Z jednoduchého důvodu - moc jsem pracoval a nemohl jsem všechno tisknout pod jménem Steklač. Lidi by mě sežrali, že moc vydělávám - byl jsem placen od kusu.

Pak jste byl od roku 1971 po deset let šéfredaktorem Pionýra. Jak na to vzpomínáte?

Jako na éru zákazů a povolování. To si nedovedete představit, jak to tenkrát vypadalo v novinách. Celý měsíc jste žila ve strachu a nad vámi visel Damoklův meč nějakého průšvihu. Někde jste něco plácla a malér byl na světě hrozně jednoduše. Jako šéf jsem vždycky sebral flašku koňaku a šel vyjednávat. Nahoře vždycky seděli debilové ze strany; někdy se příměří dojednat povedlo, někdy ne. Jednou jsme tiskli seriálek, který psal pod pseudonymem autor vyloučený z KSČ. Fotky k tomu dělal Miroslav Hucek, tehdejší fotograf Mladého světa. Ten za mnou jednou přišel a povídá: "Člověče, máme průser!" V dílu o svatých na staroměstském orloji totiž figurovala budova, která stála přímo naproti orloji, a ta je popsána jako zakletý strašidelný dům. V reálu v té budově ovšem sídlilo obvodní oddělení KSČ. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, ale půl roku jsme se všichni modlili, aby to neprasklo. Přesto kolem mě lítali lidi ven. I já sám jsem nakonec vyletěl; na základě toho, že jsem otiskl v roce 1982 seriál o Indiánech.

Na české internetové encyklopedii Wikipedia se píše, že jste v sedmasedmdesátém podepsal Antichartu.

No ... Nepodepsal. Já jsem v tom Národním divadle nebyl. (Vydání Rudého práva z 1. 2. 1977 však v článku Další umělci připojují své podpisy Steklačovo jméno uvádí - spisovatel měl dokument podepsat 28. ledna v Národním divadle. V článcích RP týkajících se Anticharty však byly nepřesnosti; pozn. aut.) Vždycky se dalo něco vymyslet, zdravotní důvody nebo jiná finta, aby se někam nemuselo, jak to líčí třeba Svěrák.

Ale ve straně jste byl.

Ano, vstoupil jsem do ní v Bratislavě, když jsem vykonával povinnou vojenskou službu. Velkým motivem mého úpisu bylo, že jsem tak mohl dostat opušťák, a taky abych mohl dál dělat práci, kterou miluju. Ale nebyla to moje politika. I když později jsem proti našemu zástupci-straníkovi Bohumilu Říhovi nic neměl, naopak mě párkrát vytáhl z maléru. Jednou takhle přišel Říha do Albatrosu a stál tam ve dveřích úplně sinalej. "Bohoušku, co ti je?" ptal jsem se ho. "Tak se podívej," ukázal mi rukopis básní tehdejšího tajemníka oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera. To byly takový opilecký bláboly - a chudák Říha to musel recenzovat. Když recenze na něco takového, tak od národního umělce. Říkám mu: "Ty, Bohoušku, máš tohle zapotřebí?" A on povídal: "Vojtíšku, mám." Já měl vždycky sklony být veselej a cynickej, navážno jsem komunista nikdy nebyl a vždycky jsem měl maléry.

Přátelil jste se s disidenty nebo lidmi "na druhé straně"?

Měl jsem známé na všech stranách. Bylo to značně promíchané a leckdo nevěděl, čí je - třeba můj spolužák Václav Benda byl na gymnáziu předsedou svazu mládeže a posléze se stal vůdcem katolického disentu. To jsou ty paradoxy, jak napsal bývalý pan prezident. Kamarádil jsem se s autory kolem Sešitů; tam byli výborní prozaici, o nichž dnes nikdo neví, třeba můj generační vrstevník Pavel Komanec. Taky Dušan Karpatský a Standa Mareš byli mí přátelé. Ostatně Karpatský má byt ve stejném paneláku jako já - byl postaven v roce 1967 jako jeden z prvních, kde se tehdy v Praze prodávaly soukromé byty. Peníze z Boříků jsem investoval do bytu.

No jestli byly náklady vašich knih vždycky tak vysoké jako dnes ... Zástupci nakladatelství Albatros hlásí, že v roce 1980 vyšel Bořík & spol. v nákladu 60 000 výtisků, ještě tentýž rok byl dotisk 40 000 kusů. Pekelná třída vyšla v devadesátitisícovém nákladu a náklady a dotisky vašich knih neklesají pod 10 000 ...

Ale já jsem vždy socialisticky a solidárně platil ze své mzdy všechny ty národní umělce! Nedostával jsem plat podle nákladů, ale paušálně za titul jako všichni ostatní. Nakladatelům ta nerovnost byla jedno, ti prodali všechno, ať se to mělo falšovat, nebo ne.

Myslíte případy, kdy šel náklad pseudobásní režimních umělců rovnou do stoupy, ale veřejnosti se knihy prezentovaly jako ohromně prodávané?

Ano. Zaplaťpánbůh, dneska je to jinak.

Většinu vašich dětských knížek ilustroval Adolf Born. Koho napadlo ho oslovit?

Mě. Když jsem nastoupil jako elév do Ohníčku, Adolf pravidelně chodil na redakční porady. Když jsem napsal prvního Boříka, chtěl jsem ilustrátora podobného Sempému, takže jsem oslovil Vláďu Renčína. Prvních asi pět knih vyšlo s jeho obrázky, ale pak dostal zákaz za politickou karikaturu v Die Zeitu. Takže těch dalších asi padesát nebo kolik let pracujeme s Bornem, dva přátelé, dnes už staří páni. Adolf byl a je výbornej, strašně pilnej, jako ostatně všichni kreslíři, kteří začínali v časopisech.

Vy jste taky pilnej - máte vůbec čas číst, když musíte tolik psát?

Ale jo. Mám rád literaturu faktu a pak tu pokleslejší, zato dětskou vůbec nečtu. Jen to, co jsem kdysi miloval - Miloše Macourka, se kterým jsme se přátelili.

Asi jste spolu zažili dost legrace, vy a on.

No jasně! V té době bylo důležité užít si každou chvilku a převést všechno na vtip. Třeba v rámci Týdne dětské knihy se pořádaly takzvané výjezdy do krajů, při nichž jsem dělal panoše podhradnímu umělci Bohumilu Říhovi. Na jednom výjezdu nás ideologický tajemník zavedl kamsi k lesu a pravil: "Soudruzi, dovolte, abych vám ukázal zde zachované autentické stopy Panenky Marie." Panečku, to byla doba, co?

To asi byla. Doba temna ...

... a zamlčování a utajování. Jednou jsme byli na Plzeňsku na besedách a já povídám ideologickému tajemníkovi: "To je hrozný, jak jsou tu ty památky po sovětských vojácích zanedbaný, že jo?" On se na mě chvilinku kouká a pak povídá: "Prosím vás, soudruhu, ty jsou po amerických vojácích!" A já na to: "Copak oni tady někdy byli?" A tak jsme se na sebe koukali a on to nakonec nevydržel: "Byli."

Pak přišel převrat a vy jste se stal dramaturgem v České televizi. Jak na těch pět let v ČT vzpomínáte?

Bylo to velmi dramatické. Když s námi po převratu přijeli z BBC dělat rozhovor, všichni jsme se báli s nimi mluvit, protože to byli zlí západní žurnalisti. Zaměstnanci televize se po revoluci generačně neobměnili, zůstal tam ten starý šmok a póvl, tak jsem radši utekl. Byly tam klany a značné dusno, což trvá dodnes - Česká televize je spolek padlejch holek, kde ruka ruku myje. Produktivita práce se nezměnila. Po převratu se to naopak ještě upevnilo, vlili se tam lidi, kteří byli takzvaně rehabilitovaní, ale šlo o stejné pitomce, jako byli jejich předchůdci. Navzájem se mezi sebou kryli. Já ty Pavlíčky a Otčenášky neměl nikdy rád. Třeba si vezměte teď tu třídílnou Ďáblovu lest, vždyť to je rozhlasová hra, co tam ten chudák Trojan musel všechno odkecat! To je dramaturgie na nic, ten mladej Otčenášek. Mladej Hubač, Ivan Hejna ... Ti se tam dostali geneticky, jsou vyklonovaní, ale bez talentu. Ředitele Janečka jsem znal jen jako komentátora, ale už tehdy to byla hrůza. Z věrchušky jsem byl kamarád jen s Ivem Mathém, někdejším velmi schopným produkčním.

Po odchodu z televize jste se stal spisovatelem z povolání. Ono to v Česku jde?

Kdybych byl před osmdesátým devátým placený podle toho, kolik moje knížky vydělávaly, uživilo by mě to náramně. Nežijeme si díky tantiémám špatně ani dnes. I když teď už jsem v důchodu. Invalidním.

Co se vám stalo s nohou?

Mrtvice, když mi bylo pětapadesát. Ochrnutí, vozík, pak mi před pěti lety nohu vzali. Nerad o tom mluvím, protože mě to vždycky nasere. Uřízli mi ji totiž nejspíš zbytečně, na Vysočině, kde mi tvrdili, že mám gangrénu a musejí mi ji vzít. V Praze pak už jen konstatovali, že jsem blbec, protože jsem to s nikým dalším nekonzultoval.

Taky levou ruku máte ochrnutou. Píšete jen jednou?

Jo - a docela rychle. Aspoň deset stran denně, jinak bych neměl proč tu bejt.

 

VOJTĚCH STEKLAČ byl novinářem, dramaturgem a dodnes je věrný spisovatelství. Začínal povídkami, nyní píše detektivní příběhy pro dospělé, ale hlavně pro mládež. Jeho knihy určené dětem - Boříkovy lapálie, příběhy detektiva Bondybeje, Žlutého Roberta, tajného agenta Pankráce Tangenta či Bédi Dynamita - stále často vycházejí v dotiscích, zejména ve vydavatelstvích Albatros a BB art. Vojtěch Steklač žije s manželkou Růženou, překladatelkou z francouzštiny, v Praze.