nahoru

Zemřela hraběnka Mathilda Nostitzová. Ač strávila většinu života v cizině, Česko jí zustalo navždy v srdci

HANA BENEŠOVÁ 21. července 2021 • 15:05
Zemřela hraběnka Mathilda Nostitzová. Ač strávila většinu života v cizině, Česko jí zustalo navždy v srdci
foto: Antonín Malý

Hraběnka Mathilda Nostitzová, i přes macešské zacházení s její rodinou ze strany komunistického režimu, na Česko nezanevřela. Většinu života strávila v zahraničí, ale ke své vlasti měla stále vřelý vztah. K nešťastné příležitosti její smrti přinášíme starší rozhovor.

Byla jste vychovávána v tom, že jste díky svému šlechtickému původu nějak výjimečná?
Vůbec ne. Tím se u nás doma nikdo nezabýval.Chodili jsme do školy v Plané jako všichni ostatní. To, že jsme měli guvernantku, která mamince pomáhala, tehdy nebylo nic neobvyklého. Vždyť nás bylo pět dětí. Byli jsme vedeni k tomu, abychom ctili řád a považovali za svou povinnost pomáhat druhým.

Kdy jste odešli z Československa?
V červnu čtyřicet osm. Bylo mi dvanáct. Rodiče neměli na vybranou. Otci vzali české občanství, aniž by o tom věděl. Bylo mu také sděleno, že může i s námi dětmi zůstat, pokud se rozvede se svou německou manželkou. Taková nabídka byla naprosto nepřijatelná, proto se rodiče rozhodli z Plané u Mariánských Lázní odejít. Otec zemřel v šedesáti, pár let po tom, co jsme přišli do Německa. Lékař potvrdil, že nebyl nemocný. Zahubil ho stesk po domově.



Jakou práci si váš otec v Německu našel?
Ze začátku prodával Reader's Digest. Od zámku k zámku. Později, už ve Schwarzwaldu, pracoval jako ředitel muzea. Jedna teta mu chtěla nabídnout, aby spravoval její statek. Právník jí to vymluvil se slovy: "To bych neradil, on musel v Čechách zkrachovat, jinak by tam přece zůstal." Jeho jméno nikdy nezapomenu.

Váš otec se o tom dozvěděl?
Ano. Velice ho to ranilo.

Byl to velký šok, přijít do cizí země?
Jeden den jste v krásném zámku obklopeném parkem, druhý den sedíte v náklaďáku vedle židlí z kuchyně. Pro rodiče to muselo být strašné. Ale i ti příbuzní, kteří tu zůstali, si prožili své. Být svědkem toho, jak se plundruje a ničí to, co opatrovaly celé generace, muselo být hrozné. Předsedu Národního pozemkového fondu Josefa Smrkovského napadlo, aby se z prodeje starožitností platili zemědělští tajemníci. Peníze z drancování zámků se hodily i k financování únorového puče. Počátkem devadesátých let mě na svatbě jednoho známého oslovila úhledná paní v klobouku a rukavičkách. Marta Gottwaldová, dcera Klementa Gottwalda. Zaujalo ji mé jméno: "Vy jste Nostitzová? My tady máme na Malé Straně Nostický palác." Odpověděla jsem, že komunisti ho ukradli. Mimochodem bratranec ho nazpět nezískal. Rozhořčila se: "Jak to myslíte, ukradli? Oni z těch paláců dělali kulturní centra." To mě pobavilo. Na zámku v Hoříně, kde se narodila moje babička, zřídili chov prasat.

Máte ještě něco z toho, co jste si s sebou jako dvanáctiletá holka odvezla?
Památníček. Tady se dost divili. Bylo mi totiž řečeno, že jsme odešli v roce čtyřicet pět. Ohradila jsem se. Důkazů je mnoho, mezi nimi i věnování vepsaná osmačtyřicátého v Plané. Podle Národního památkového ústavu je zámek v Plané ve špatném technickém stavu. Příčinou je dlouhodobě neprováděná údržba, dřevokazná houba a vandalové. Ministerstvo vnitra poměrně zachovalý zámek v roce devadesát dva prodalo, i když už platil restituční zákon. Ve stejném roce jsem vznesla svůj nárok. Marná snaha. O tři roky později byla budova už v dost špatném stavu, ale ještě by se s tím dalo něco dělat. Loni jsem se tam byla podívat. Zámek je úplně zničen. Ten, kdo ho získal, zbankrotoval, snad si i pár let odseděl. Zámek pak koupil nějaký Čech žijící v Německu. Nabídku na jeho odkoupení jsem odmítla. Že prý by bylo hezké, kdybych tam žila. Místo, kde jsem se narodila, je zdevastováno a já už nemám dost síly dávat to tam dohromady. Možná kdybych byla mladší, jenže mně je šedesát osm, děti nemám. A pak, když tady nejste, nic neohlídáte. Nedávno se v archívu našly dokumenty, které právník mohl mít dvanáct let.

Na to, abyste celý den v mrazu na Václavském náměstí prodávala bílé pastelky na podporu nevidomých, máte energie dost.
No jo, ale to je pro druhé, to není pro mě.

Co máte na mysli, když říkáte: "Jedu domů?"
Můj manžel je italský diplomat. Naposledy jsme strávili čtyři roky v Ománu, budeme bydlet v Itálii, ale kde je můj domov? Nevím. Myslela jsem, že to bude Planá, jenomže není. Procestovala jsem celý svět. Manžel působil například v Japonsku, Anglii, Norsku, Rusku. Všude jsme žili víc než dva roky, většinou čtyři, v Japonsku to bylo šest let. Nikde jsem však nezažila to co u nás. Tady jsem hned obklopena kamarády. Když jsem přijela do Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla, věděla jsem, kam jít, jako bych to tu znala.

Vy jste se jako dítě do Prahy nepodívala?
Ne. Znala jsem její historii, poprvé jsem ji však navštívila až v roce devadesát. Za tmy jsem dorazila do malého bytu v přízemí, který jsem si pronajala. Byla jsem unavená a chtěla jsem se pořádně prospat. V pět ráno mě vzbudilo vyzvánění zvonů. Znovu jsem usnula, jenže to už přijeli popeláři. Tak jsem vstala a šla do

kostela, kde končila ranní mše. Povídala jsem si s panem farářem a on mi říká: "Víte, že tady byl pokřtěn váš otec?" Vůbec jsem netušila, že jsem si našla byt naproti kostelu svatého Vojtěcha. Patřím sem, to se nedá nic dělat.

Vaše sourozence to sem taky táhne?
Nejmladší i nejstarší z mých bratrů už zemřeli. Ten prostřední, co se nejvíc podobá tatínkovi, mě nabádá, abych vrácení našeho zámku nevzdávala. O restituci jsem zažádala až v devadesátém druhém. Moc jsem totiž nevěřila tomu, že se bude vracet to, co se ukradlo. A taky nám nic nevrátili.

Máte české občanství?
Samozřejmě. Nikdy jsem o ně nepřišla.



Česky jste také nezapomněla.
Ale zapomněla. V češtině jsme se po našem odchodu už jen modlili. Když jsem sem před čtrnácti lety přijela, uměla jsem Otčenáš a s tím tu nic nepořídíte. Abych si češtinu osvěžila, chodila jsem k jednomu profesorovi z Karlovy univerzity. Jenže na první lekci jsem přišla o půl hodiny pozdě, příště jsem se zpozdila o hodinu. Můj vyučující logicky usoudil, že takhle to nemá cenu a že nejlepší metoda bude jít mezi lidi a bavit se s nimi česky. Jenže s kým jsem měla mluvit? S Lobkowiczem jsem si povídala francouzsky, s Kinským německy a s Kolowratem anglicky. Tak jsem šla do pivnice. Seděli tam dělníci, co přijdou ve čtyři z práce domů, vezmou si novou košili a v pět sedí v hospodě. Objednala jsem si pivo a už to šlo. Seznámila jsem se s několika z nich a začala se učit. Každý den přinesli jiný slovník, jeden měl doma italský, další francouzský, třetí měl anglický.

Věděli, kdo jste?
Mé příjmení neznali. Věděli jen, že jsem Mathilda. Dodnes se občas vídáme.

Ve které restauraci jazykové kursy probíhaly?
Kousek od nábřeží, nedaleko restaurace U Spěváčků. Skončilo to tím, že jsme si znepřátelili obsluhu. Kluci řekli, že dávají do piva vodu, tudíž jsme tam přestali chodit. Bylo načase, z Japonska jsem přijela štíhlá a hospodský guláš není žádná dieta.

Kolika jazyky se mluvilo u vás doma?
Čtyřmi. Česky, francouzsky, anglicky a německy. S maminkou německy, s babičkou Lobkowiczovou anglicky.

S manželem mluvíte italsky?
Manžel umí šestnáct jazyků. Domluví se dobře česky i německy, já se naučila italsky, ovšem nikdo nemá být ve výhodě, proto spolu mluvíme především francouzsky.

Jak se váš manžel naučil šestnáct jazyků?
To mi povídejte. Mně třeba říká, že nechápe, jak je možné, že umím italsky a přitom nerozumím japonsky.

Prosím?
Víc než tisíc slov zní v obou jazycích stejně, i když znamenají něco jiného. Například dům se italsky řekne "kaza", v japonštině to znamená deštník.
To by mi tedy v učení moc nepomohlo.
Mně taky ne. Můj muž se jazyky umí učit. Jen arabštinu neovládá tak, jak by si představoval. Vždycky se naučí jazyk země, kde pracuje. Ocenili to však snad jen v Norsku. Na uvítací večeři promluvil norsky a Norové byli nadšeni, brali to jako velikou poctu. Když v Japonsku hovořil japonsky, japonští hostitelé mu odpovídali anglicky, francouzsky nebo německy, aby mu předvedli svoje znalosti.

Co jste dělala, než jste se se svým mužem seznámila?
Byla jsem novinářka. Pracovala jsem ve Spiegelu jako editorka.

Nelitujete toho, že jste se vzdala kariéry?
Ne. Závidím ženám, které se dovedou naplno věnovat rodině i práci. Kdybych měla vysoké školy, možná by mě mrzelo, že se nemohu uplatnit.

Proč jste nestudovala?
Nebyly peníze. Jsem ze sourozenců nejstarší, jakmile mi bylo osmnáct, začala jsem pracovat, abych rodičům pomohla.
V novinářském prostředí i v diplomatickém světě se pracuje s informacemi.

Nenakládá se však s nimi stejným způsobem. Nenaskakovaly vám někdy před očima titulky, neříkala jste si nad novinami, kdyby jen věděli ...
Kolikrát. Zvlášť v Rusku.

Kdy jste v Rusku byli?
Za Brežněva. Od roku sedmdesát dva do roku sedmdesát čtyři. Zpočátku jsme bydleli v patnáctém patře hotelu Ukrajina. Pak jsme konečně dostali byt, takovou špeluňku. Bylo nám řečeno, že když ho odmítneme, zůstaneme v hotelu celý pobyt. To jsem si nedovedla představit. Když se místnosti vymalovaly, trochu to tam prokouklo a my se nastěhovali. Hned jsem zavolala mamince, že bydlíme jinde a máme nové telefonní číslo. Povídáme si německy a vtom se ze sluchátka ozve příkaz: "Mluvte italsky!" KGB k odposlechu posadil někoho, kdo uměl italsky, ale německy nerozuměl.

Měla jste strach?
Pořád. Zůstala jsem česká občanka. Spala jsem tedy s diplomatickým pasem pod polštářem. Dva roky a osm měsíců. Bála jsem se sama chodit po ulici. Hned jsem si pořídila pejska, malého knírače, ten by mě sice neubránil, alespoň by zaštěkal.

Jaký dojem na vás udělali sovětští vysocí činitelé?
Jejich manželky si neustále stěžovaly, že v Moskvě nejsou k dostání pořádné šaty, že musejí jet do Paříže. Bylo to trapné. Ve dveřích obchodu, kde se platilo speciálními kupóny a kam normální lidé nesměli, stál vyhazovač. Vždycky jsem si ho vybavila, když jsem viděla Brežněvova tlumočníka se sklenkou skotské.

Nelákalo vás podívat se do Československa?
Z Ruska jsme přešli na ambasádu do Vídně a odtamtud to byl do Československa jen kousek. Nechtěla jsem jet do Plané, tu jsem si chtěla pamatovat, jak jsme ji opouštěli, ale lákalo mě podívat se do Prahy. Manžel mě varoval, že by mě - diplomatický pas nepas - nemuseli pustit zpátky, jelikož jsem Češka. Tak jsem nejela.

Potvrdilo se vám, že ti, co ve světě něco znamenají, ze sebe nic nedělají?
Například princ Charles na mě - při vší úctě k jeho snaze zasadit se o lepší porozumění mezi rozdílnými kulturami - velký dojem neudělal. Nevím, jestli se vzhledem k jeho postavení hodí, aby měl za partnerku rozvedenou ženu. Mezi lidmi z takzvaně velkého světa, co se vystavují na výsluní, přátele nehledám. Moje kamarádky jsou třeba cellistka Míša Fukalová nebo herečka Zuzana Stivínová. S Míšou jsem se před dvaceti lety seznámila v Japonsku, kde koncertovala. Byla to Míša, díky komu jsem sebrala odvahu jet se po dvaačtyřiceti letech podívat na místo, kde jsem vyrostla. Po svém vystoupení na Chopinově festivalu v Mariánských Lázních, na který mě pozvala, Míša nekompromisně oznámila: "Tak a teď jedeme do Plané. Musíš vidět váš zámek." Za čas jsem zase já Míšu doprovodila na Chodov, kde si chtěla koupit byt. Tehdy jsem poprvé viděla panelák.


Nostitzové jsou stará hornolužická rodina, jejíž kořeny sahají až do 13. století. V roce 1631 byla povýšena do panského stavu, v roce 1673 pak přijata do kolegia říšských hrabat. V průběhu let se rozpadla na dvě větve, na linii rokytnickou a linii Nostitz-Rieneck, v jejímž držení bylo mimo jiné panství v Plané u Mariánských Lázní. Zde se v roce 1936 narodila i Mathilda Nostitzová, nejstarší z pěti dětí Karla Nostitze. Během sčítání lidu v roce 1910 se Nostitzové přihlásili k české národnosti.

HANA BENEŠOVÁ


Klíčová slova: hraběnka, Mathilda Nostitzová