Sexy jeptiška, camembert i fanynka Japonska: belgická herečka Virginie Efira shrnula v Locarnu svou kariéru
Nepřehlédnutelná role smyslné jeptišky Benedetty ve stejnojmeném provokativním filmu Paula Verhoevena spojujícím církev s erotikou a feminismem z ní udělala v roce 2021 hvězdu. Nyní je z Virginie Efira (49) i ceněná charakterní herečka. Za citlivé a nadšeně přijaté drama Znenadání získala cenu v Cannes, nyní ji za celou kariéru ocenil festival ve švýcarském Locarnu. Začínala přitom jako televizní moderátorka v Belgii. A měla z toho mindrák. I v našich kinech bude k vidění ve filmu Znenadání režiséra Rjúsuke Hamagučiho (Drive My Car).
„Vždycky jsem snila o tom být herečkou, jako spousta malých holek. Chodila jsem na dramaťák, do kina a psala jsem si do sešítku vlastní filmové recenze. Hrála jsem divadlo. Ale pak jsem jako řada dospívajících narazila na strach. Herectví jsem tak uctívala, až mi připadalo, že kdybych se k němu dostala, znamenalo by to, že není tak posvátné. Tak jsem se sama sabotovala. Měla jsem v sobě touhu, ale narážela jsem na hranice, které jsem nedokázala překonat,“ vyprávěla Efira v Locarnu na veřejné debatě o své kariéře.
Místo herečky se tedy stala nejprve televizní moderátorkou v rodné Belgii. „Až jak život ubíhal, měla jsem o něco menší hrůzu ze selhání a menší zájem o sebe – v tom smyslu, že jsem trávila spoustu času sama se sebou a připadala si k ničemu. Až když jsem se těch strachů začala zbavovat, mohla jsem se vydat k filmu,“ pokračovala dnes úspěšná herečka s tím, že zpočátku se ještě styděla za to, že zatímco její kolegové mají za sebou angažmá ve slavném divadle Comédie-Française, ona vyšla z televize. „Občas se ve mně ten stud ještě vynoří, ale obecně ho už nemám,“ ujišťuje Efira.
Cesta k herečce oceňované na prestižních festivalech nicméně nebyla rychlá. A vedla přes řadu komedií. „Herec je — pokud sám neiniciuje vlastní projekty, což je věc složitá — nutně nejdřív rukojmím své fyzické podoby. Já mám sympaťáckou vizáž, plné tvářičky, k tomu takový ten čipernější ráz. Takže na mě před studiem nečekal Leos Carax,“ směje se Efira, která se uchytila ve Francii a nyní má i francouzské občanství. V komediích, v nichž hrála, se snažila vždy najít nějakou hodnotu a žánr jako takový v žádném případě nezavrhuje. „Když se komedie povede, dokáže s lehkostí vyprávět o hloubce, což je úžasné.“
První film natočila v roce 2009, od té doby jich stihla už kolem čtyřiceti. V jeden čas byla ve francouzských kinech tak často, že ji v jedné kuchařské televizní show přirovnali k všudypřítomnému camembertu. Pracovitost se jí ale vyplatila: přišel čas sklízet ceny. Jednu dostala i od Unifrance, společnosti starající se o propagaci francouzského filmu, a to za „neuvěřitelnou schopnost ztělesnit mimořádné i úplně obyčejné postavy, v nichž se diváci z celého světa dokážou najít“. Že přesvědčivě hraje i běžné ženy, Virginii Efira nepřijde jako nic zvláštního. „Když se stanete herečkou, obvykle máte přes týden líp udělaný účes než o víkendu, ale neznamená to, že byste ztratili spojení se světem,“ myslí si.
Největší úspěch jí letos přineslo drama Znenadání, za něž spolu se svou kolegyní Tao Okamoto získala cenu v Cannes. Příběh o přátelství umírající japonské divadelní režisérky a progresivní ředitelky pařížského pečovatelského domu natočil Rjúsuke Hamaguči, autor snímku Drive My Car nominovaného na dva Oscary. „Jsem ochotná naučit se ještě víc japonsky, abych celý zbytek kariéry mohla dělat jen s ním,“ rozplývá se herečka. „Daří se mu míchat věci, které se normálně spojovat nedají. Je v něm dobro.“
Intimní film vychází mj. z korespondence mezi japonskou antropoložkou a japonskou filozofkou. „Vedly rozhovory o smyslu života, protože jedna z nich měla rakovinu a lékař jí řekl: váš stav se může náhle zhoršit. Co si s takovou větou počít? Co to je žít? Co to je riziko? A já, která jsem zdravá — jsem opravdu živá? Je to nesmírně bohatá a krásná korespondence a Rjúsukemu se z ní podařilo vytěžit film,“ přibližuje Efira.
Kvůli roli se naučila dobře japonsky, protože její postava tento jazyk ovládá na vysoké úrovni. „Musela jsem mít hodně přesný přízvuk. Musela jsem proniknout do gramatiky, pochopit, jak tím jazykem cestuje emoce. Když chci dodat intenzitu větě ve francouzštině, gestikuluju, zdůrazním slovo. V Japonsku slova zhustíte, řeknete větu rychleji. To mění i váš způsob bytí a myšlení. Bylo to super,“ chválí si zkušenost herečka, která má mnohem větší problém s učením se fyzických aktivit jako jízda na koni nebo na motorce. „Z toho se vždycky snažím vykroutit.“
O spolupráci s Hamagučim velmi stála a nyní si ji nemůže vynachválit. „Před začátkem natáčení nás nechal zahrát scény, které v něm nejsou. Naučili jsme se je, zahráli je, natočil je. A to pak slouží skoro jako vzpomínka, něco, k čemu se dá vztahovat. Jako režisér taky mnohem víc vede toho, kdo zrovna není na kameře, než toho, kdo snímaný je. Naše herectví tak víc stojí na naslouchání druhému,“ popisuje originalitu Hamagučiho režie.
Ve filmu, který byl v Česku k vidění na karlovarském festivalu a chystá se i do kin, Efira vidí také nadějný vzkaz pro dnešní složitou dobu. „Je v něm něco o samotné podstatě existence. A jestli nám zbývá aspoň trocha víry v lidství, Znenadání ji křísí.“
