Zpěvačka Lenny: Ve třiadvaceti mi říkali, že na něco jsem už moc stará. Dnes mi to přijde směšné
Držitelka sedmi Cen Anděl, zpěvačka Lenny (32), má šoubyznys takřka v DNA. Její matka Lenka Filipová začínala na scéně v 70. letech, strýc Tomáš Filip stojí v čele české pobočky největšího světového hudebního vydavatelství Universal Music téměř pětatřicet let. Letos se zasnoubila s rapperem a bubeníkem Marpem. Jeho matce, manažerce a bookerce Haně Petřinové, jsme přezdívali „máma české pop-music“. Aktuálně má za sebou koncertní sérii na festivalu Hrady CZ, jejíž poslední zastávka se o víkendu uskuteční na Bezdězu. Po čtyřech letech chystá čtvrté studiové album Goods Omens, které začátkem listopadu pokřtí v pražském Roxy.
Vzniku nového alba prý předcházel „mood board“. Co si pod tím představit?
Mood board je pro mě souhrnem pocitů, i když ne vyloženě hudebních. Jedna část ze mě vychází ven skrze hudbu, vlastní tvorbu a kreativitu, druhá je spíš o tom, jak album vidím vizuálně. Nedávno v rozhovoru jsem dostala otázku, jakou barvu bude mít nové album. Tazatel neměl na mysli přímo vizuální podobu, spíš jak ho barevně cítím. Odpověděla jsem, že červenou a černou, protože tyhle barvy pro mě reflektují rockovou muziku. Žánr, na kterém jsem vyrostla, který si v sobě nesu díky rodičům. Nedávno jsme byli na koncertě Foo Fighters a od prvních tónů to pro mě byl ohromný emoční zážitek. Podobně jako před dvěma lety AC/DC v Drážďanech. Ráda zpívám covery mužských interpretů, dokonce jsem měla celý jeden projekt s písničkami Bryana Adamse, Elvise Presleyho nebo Post Malone.
Co dalšího vás inspiruje?
Už na vysoké škole v Londýně, na British and Irish Modern Music Institute (BIMM), jsem psala absolventskou práci na téma ženy v pop-music. Začínala jsem u Billie Holidayové, pokračovala přes Janis Joplinovou, kterou zbožňuju, punkové hnutí až po moderní popové divy, jako Lady Gaga nebo Beyoncé. Všechny tyhle ženy patří do mého mood boardu. Čímž se vracím k tomu, že kdykoli připravuju nějaký projekt, album nebo větší koncert, mood board mi pomáhá přemýšlet nad vizualitou, udržet myšlenky pohromadě.
Proto jste si na nové album jako producenta vybrala Filipa Vlčka?
Filip mi přišel jako správná volba. Jednak proto, že jsem věděla, že chci rockovější album a on vychází z tvrdší, hardcoreové scény, ale taky, že umí dělat i lehčí, popovější věci. Že jako producent je všestranný autor. Věřila jsem, že mě bude schopný pochopit a že mě dokáže nasměrovat tam, kde nám to oběma bude dávat smysl. Do studia jsem si to šla doužít, popustit uzdu tomu, co mě baví. Skvělé bylo, když třeba nahrál ještě tvrdší kytary, naklonil se ke mně přes rameno a zeptal se: „Ještě pořád dobrý?“ A já ho zpravidla pobízela, ať přidává další vrstvy. Celá deska je o mé lásce k rockové muzice, včetně určitého – mně nepříjemného – škatulkování. Je taky o svobodě žen v muzice. Ale jsou tam i příběhy o lásce v různých podobách, o vlastních zkušenostech i o těch, které vnímám kolem sebe. A taky o rozchodech, o nemožnosti zmáčknout tlačítko a vrátit se zpátky. Proto se jedna písnička jmenuje Press Rewind.
Kolik na albu Good Omens bude hostů?
Dva. Primárně zpěvačka Annabelle, kterou jsem oslovila pro specificky ženský song Perfect Girls, který je ovšem o úplném opaku perfekce v nás. O tom, jak jsme my ženy kolikrát vystavené tlaku okolí na věk nebo vzhled a jak se pak v téhle pasti pořád motáme dokola. I mně z vydavatelství několikrát řekli, že jsem na něco už moc stará. Přitom tehdy mi bylo ani ne třiadvacet. Vedle ní jsem ještě přizvala kapelu The Atavists, což jsou pro mě rokenroloví srdcaři, kterým dlouhodobě fandím. Vlastně jsem si do té doby ani neuvědomovala, jaký je Adam Krofian hudební mág. Najednou ze sebe začal sypat nápady a během jednoho odpoledne jsme měli hotový námět. Druhé odpoledne už jsme písničku Eye Of The Storm natočili.
Jak se ve třiadvaceti poslouchalo, že jste už na něco stará?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
