Jaromír Bosák: Šéf FIFA Infantino vlastně fotbal nemá rád, je pro něj jen zdroj zisků

Která z událostí, jež se odehrály na mistrovství světa ve fotbale 2026, byla takového formátu, že sis ji vůbec nedokázal představit?

Rozhodně jsem si nedokázal představit, že prezident pořadatelské země bude kontaktovat prezidenta FIFA, aby změnil rozhodnutí učiněné na hřišti. To, co se stalo v případě amerického hráče Baloguna, to, jak se pravidla tímhle způsobem ohnula, je pro mě naprosto neuchopitelné. A protože Infantino leze Trumpovi „do zadku, až to hezké není“, úkol splnil. Bezprecedentní „žádost“ o zrušení trestu za červenou kartu předal šéfovi disciplinární komise, který o tom rozhodl. Nesvolal komisi, proto se k tomu její členové nechtěli vyjadřovat. A to jsem čekal, že šampionát v téhle době v Americe může být nepříjemný z mnoha důvodů, ať už kvůli válce s Íránem, nebo útokům kartelů v Mexiku. Vždyť se tam ještě pár týdnů před zahájením střílelo po ulicích. Zároveň se říkalo, že bude špatná návštěvnost, což se nepotvrdilo, ta byla rekordní. A organizace proběhla daleko lépe, než se dalo čekat.

Zůstanou fotbalové čtvrtiny?

Myslím, že ne. Evropa bude proti. I když budou tendence tvrdit, že takhle je možné vydělat pro televize daleko více peněz. Něco podobného aktuálně vidím v české hokejové lize, kde budou už tři reklamní pauzy na třetinu. To je přece šílené. Natáhne se čas, hráči vyjdou z tempa. Jasně že když teplota překročí únosnou mez, občerstvovací pauzy jsou zapotřebí, ale na to, abys dal hráčům napít, ti stačí minuta. Jeden tým je v náporu, daří se mu, a najednou druhému dáš šanci, aby se tři minuty vydýchával, a zároveň toho lepšího vyvedeš z tempa? Občerstvovací pauzy v horku samozřejmě ano, ale když něco nazýváš občerstvovací pauzou a je to na programu i při utkáních v halách, kde je dvacet stupňů, je to hodně pokrytecké.

Má fotbalové hnutí řídit bývalý fotbalista, jak tvrdí Michel Platini?

Může se to stát, protože spousta těch, kteří dříve hráli fotbal, ukázala, že jsou schopní funkcionáři, manažeři. Ale zda to někdo z nich nakonec dotáhne až do nejvyšších funkcí, tím si nejsem jist. A Platini byl zatím jedinou výjimkou, jenže nakonec stejně prohrál souboj s Blatterem a jeho úřednickou mašinérií. A také sám musel čelit obvinění. Jako by se každý, kdo už jen otevře dveře fotbalových struktur, v něčem namočil. Lítají tam obrovské peníze, takže pokušení bývá ohromné. Vždyť jen poslední turnaj vydělal zhruba devět miliard dolarů, celý čtyřletý cyklus FIFA pak mezi 13 až 15 miliardami dolarů. A z toho chce každý něco vydolovat, a jestli legálně, nebo nelegálně, to je druhá věc. Londýnské Timesy už dlouho otevřeně píší o korupci i v tom smyslu, že lze skoro očekávat, že když někdo sedí v těchto funkcích, tak bere. A tím se nechci dotknout těch, kterých se to netýká. Vezmi si už jen rozhodování o pořadatelství mistrovství světa, o reklamních pauzách nebo nepotrestání červené karty Baloguna. To všechno zavání jasnou korupcí. Trestní oznámení padlo i na Infantina, který se díky tomu přestěhoval do Kataru. Mám pocit, že nějaký virus je v těchhle strukturách hodně hluboce zakořeněný.

Chápeš, jak se v něčí hlavě může zrodit tak nemocný nápad, jako byl návrh prodeje podílu ve vlastním šampionátu soukromým investorům?

Nemělo jít jen o jeden turnaj, ale o všechny hlavní světové šampionáty, mužů, žen i klubů. A čirou náhodou měl být jedním ze soukromých spolupracujících subjektů bratr zetě Donalda Trumpa, fakt „čirá náhoda“. Mimochodem, když se provalilo, že některé kontinentální svazy jsou proti, Infantino se prý několikrát snažil dovolat Trumpovi, který mu to nezvedal. Asi si říkal: Já jsem ti pomohl, teď koukej něco udělat ty pro mě. Být a nebýt šéfem FIFA, mít možnost rozdělovat obrovské finanční prostředky a nechat si něco z toho za nehty je obrovské lákadlo. Infantino chce za rok kandidovat na příštím volebním kongresu a prodloužit si dobu ve funkci do roku 2031. A pak se měl přesunout do role šéfa té nově vzniklé organizace. Mluvilo se o tom, že by tam bral plat kolem 30 miliónů eur ročně. Hezky si to vymyslel a naplánoval. Ve svém podcastu jsem to přirovnával ke scéně z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!: „Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš.“ Ještě větší a horší pro fotbalovou společnost je, že v něm převládl pocit, že už patří mezi velké bosse řídící zeměkouli. Při některých cestách se dokonce dožadoval takové starostlivosti, jaké se dostává papežům nebo státním návštěvám vrcholných politiků. A to je prezidentem, jak bych to nazval, původně dobrovolnické společenské organizace. To není politika nebo zbrojní průmysl. Na druhou stranu se kolem FIFA točí tak obrovské peníze, že měl pocit, že už mu to dává pouvoir, že tyhle věci může chtít. Myslím, že to neustojí a že ještě horší než ztráta penězotoku pro něj bude ztráta moci. Pocitu, že už nic neřídí, že už není viděný s těmi největšími osobnostmi světa, že už nesedí v těch čestných lóžích.

Je reálné, aby na příštím mistrovství hrálo 64 reprezentací?

Pokud by Infantino zůstal ve funkci, myslím, že ano. Protože by byl schopen to uplatit, tedy prosadit. Opět na to šel přes peníze. Všem členským zemím, a že jich je 211, vzkázal, že jim FIFA Forward Enterprise místo dosavadních zhruba osmi miliónů dolarů zajistí 20 miliónů. Zase jenom peníze, peníze, peníze. Ničemu jinému nerozumí. Jednou jsem ho viděl hrát fotbal a hned jsem pochopil, že fotbal řídit nemůže, že ho vlastně nemá rád. Pro něj je jen zdrojem zisku.

Osobně mě překvapilo, že mistrovství světa ustálo 48 týmů. Je to správná cesta?

Mně se 48 nelíbí, myslím, že 32 byl ideální počet. I s tím rizikem, že se tam spousta dobrých týmů nemusí dostat, ale vždyť to je kouzlo mistrovství světa. Musíš projít kvalifikací, dokázat, že tam můžeš hrát. Shodou okolností jsem nedávno viděl kousek utkání mistrovství světa dorostenek v házené mezi Českou republikou a Fidži, které skončilo výsledkem 58:6, a to přece vůbec nedává smysl. To je devalvace sportu! Něco podobného se „povedlo“ Mezinárodní federaci ledního hokeje (IIHF), když rozšířila počet účastníků mistrovství na šestnáct. Najednou se před prázdnými halami hrají zápasy, na které se nedá koukat. Upřímně, proč by ve Švédsku měl někoho zajímat zápas Kazachstánu s Maďarskem? U fotbalu se obávám, že přesně tohle s sebou zmíněné rozšíření nese. Rozmělňuje se kvalita, i když Kapverdy si své odehrály. A nakonec, kdo hrál čtvrtfinálové zápasy? Země, s nimiž se dopředu primárně počítalo. Takže si nemyslím, že 48 je správná cesta, a těch 64 si už vůbec nechci představovat.

Proč se české prostředí rozhodlo pro španělského trenéra?

Protože nenašlo českého. Já si původně myslel, že se bude hledat spíš v Norsku nebo v jiné severské zemi, které jsou nám trošičku blíž mentálně i způsobem života. Ale bavil jsem se s kamarádem Radkem Bejblem, který s Deniou hrával v Atlétiku Madrid. Říkal mi, že je to fajn chlap, že byl samozřejmě dobrý a pracovitý fotbalista, to by nehrál deset let v Atlétiku, ale hlavně že byl velmi kolegiální, že mu tam hodně pomohl s aklimatizací. Leckdo říká, že nikdy pořádně netrénoval klub, což je pravda. Ale mou odpovědí je, že je klasickým svazovým trenérem, že trénoval mládežnické výběry, s nimiž se stal dvakrát mistrem Evropy, a vyhrál i olympiádu. Je to podobný případ jako současný trenér mistrů světa, který taky prošel dlouhou svazovou cestou. Možná že to je ta správná. Ale to se teprve ukáže. Dobré je už jen to, že přišel někdo zvenčí, kdo může rozbourat zažité pořádky a zároveň nebude navázaný na agenty a na další kvazidůležité osoby ve světě českého fotbalu. To je pozitivní zpráva stejně jako to, že si to může dělat po svém. Mys­lím si, že si do trenérství nenechá od nikoho kafrat.

Justice by neměla být zpochybňována a ze všeho nejméně Ústavní soud, říká žalobce Foldyna

Rozhovory

Kolik českých hráčů hraje v zahraničí na, řekněme, top evropské úrovni?

Především je nutno říct, že nikomu z nich mistrovství světa nevyšlo, a byly za tím jiné příčiny než ryzí výkonnost. Byli přetažení, unavení. Není přece normální, když hráč formátu Lukáše Provoda po třiceti minutách na hřišti nemůže ani chodit. Normálně odběhá tři zápasy v řadě a nikdo to nepozná. Pavel Šulc totéž. Na hřiště přišel v 60. minutě a v 70. už nemohl. To asi není náhoda. Něco tam muselo být špatně. Zároveň si myslím, že svou roli sehrála ponorková nemoc, protože kluci spolu byli dlouho, bez možnosti si trochu orazit a vypadnout z každodenního drilu. Pokud jde o kvalitní fotbalisty, máme skvělé gólmany: Tonda Kinský a Lukáš Horníček, který aktuálně přestoupil do Newcastlu, to bude jednoznačný souboj o jedničku. Myslím, že Matěj Kovář v té nové hierarchii bude spíš trojkou, ale to se těžko odhaduje, protože ještě nevíme, kdo bude trenérem gólmanů. Výborný je obránce Štěpán Chaloupek, který možná ještě v tom­hle přestupovém období odejde ze Slavie do zahraničí. V cizině je pořád, už deset let, Patrik Schick, kterého, i když se s repre rozloučil, bude velká snaha přivést zpátky. Totéž se týká Pavla Šulce. To jsou určitě hráči, na nichž nový trenér může stavět. Rád bych také viděl výkony Adama Karabce na úrovni reprezentace. V tom klukovi to je, jen je otázka, jestli si to vždycky dokáže dobře srovnat v hlavě, což já nedokážu posoudit.

Největší obchody s hráči u nás dělá Slavia Praha. Je Jaroslav Tvrdík dobrý obchodník?

Asi nebude úplně špatný obchodník, i když u ČSA to moc nedopadlo. Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří tě dokážou nějakým způsobem korigovat. Ale teď už do toho daleko víc mluví Pavel Tykač, který má vlastní představu, viz, jak Jaroslav Tvrdík musel dát zpátečku v kauze Chorý.

Jak to zvládl?

Nemůžeš říct, že to zvládl, když po akci, která se odehrála při posledním derby mezi Slavií a Spartou v Edenu, máš silný projev – ten ještě byl v pořádku, tomu se dalo zatleskat –, aby z toho pak po necelém měsíci neplatilo skoro nic. Jakou validitu pak budou mít všechny jeho další výroky, když do toho opět vstoupí majitel a řekne: Jaroslave, já to chci jinak. Což je obecně problém všech vlastníků klubů, kteří si osobují právo zasahovat do jejich chodu, jenže fotbalový tým není běžná fabrika. Ten musí dělat lidé, kteří rozumějí sportu a chodu klubu. Typickým příkladem je to, co s Chelsea udělal Todd Boehly, který má alespoň zkušenost z amerických sportů. Taky chtěl kafrat úplně do všeho a Chelsea se v tom plácá už druhý rok. Takže to, že si koupím klub, ještě neznamená, že bych měl být nejchytřejší z chytrých. Což je bohužel častý jev. V podnikání jsou noví majitelé velmi úspěšní, to se nedá zpochybnit, a na místa manažerů a nejdůležitějších rozhodujících figur ve svém byznysu si vybírají opravdové odborníky a nechávají je de facto o spoustě věcí samostatně rozhodovat. Tak proč by to nemělo fungovat i ve fotbalu? Jenže najednou jako by měli pocit, že tomu všemu rozumějí, protože si možná někdy v žácích třikrát kopli do meruny, než je přeřadili do béčka.

Prospívá českému fotbalu, že dva největší týmy patří jedněm z nejbohatších mužů Česka?

Liga bude růst, i proto, že dávno nejsou sami. Spousta dalších miliardářů vstoupila do fotbalu.

A kupují i druholigové týmy.

Tak, přirozeně s perspektivou, že by chtěli v nejbližší době postoupit do první ligy. Dobré je, že s novými majiteli a jejich penězi přicházejí dražší a zajímavější hráči, což je fajn pro publikum i pro úroveň ligy. Na to třeba navážou úspěchy v evropských pohárech a kvalitnější týmy pak budou vracet víc do českého fotbalu. Důležité je, že se výrazně podařilo zvýšit cenu televizních práv na přibližně 300 miliónů korun ročně. Takže peníze v českém fotbalu jsou, ale nemá je fotbalová asociace, což je trošku problém. Na to měl původně narážet i plán s trenérem Santim. Říkalo se, že FAČR nemá peníze na jeho honorář 70 tisíc eur měsíčně plus 40 tisíc pro asistenta. Když to sečteš společně s penězi pro členy realizačního týmu, může to jen na mzdách vyjít na 140 až 150 tisíc eur měsíčně. A FAČR opravdu není nejbohatším subjektem ve světě českého fotbalu. To jsou kluby a je dobře, že nebudou živořit, že si mohou dovolit renovovat nebo stavět nové stadióny, to kultivuje celé prostředí. Doufám, že nový stadión bude mít rychle, na české poměry, Brno. Byl bych vděčný za nové Bazaly, plán už existuje. Rekonstrukce Ďolíčku snad už pomaloučku také začíná. Je to důležité, protože fotbal se tím pádem vymaňuje ze „světa čtvrté cenové“ a stává se zábavou pro všechny. Nejen pro chlapy, ale i pro ženy, pro děti, že tam může přijít kdokoliv a koukat se s námi na fotbal a bavit se!

Hrad se pod Pavlem změnil. Audity máme hotové, prezident nás často zahlcuje, říká kancléř Vašina

Rozhovory

Fotbal komentuješ od roku 1994 v České televizi, poslední roky se pak pro domácí pobočku ­Canal+ věnuješ anglické Premier League. Jak se změnila tvoje profese?

Změnilo se toho šíleně moc technicky. Máš rozlišení, které bylo ještě v desátých letech naprosto nepředstavitelné. Najednou jsou čipy v balónech. Když jsem začínal s komentováním, ani by mě nenapadlo, že nad stadióny budou lítat kamery na lanech, o dronech nemluvě. Dnes už dokonce televizní stanice testují technologii, myslím zatím v NBA, která ti přes brýle nabízí virtuální pocit, že jsi de facto na stadiónu, přitom sedíš doma na gauči. Já jenom tvrdím, že dokud mi to nedodá i vůni té lehce spálené klobásy, není to pro mě relevantní. Práce komentátora je pořád stejná, jen musíš zpracovávat miliónkrát víc informací. V době dnešních sociálních sítí a všeho, co s tím souvisí, si diváci informace seženou stejně rychle jako ty. Zvláště kluboví fanoušci s klubem vstávají, vědí, co trenér snídá, jaké povlečení povlékla manželka kustoda doma v ložnici. Tomu nemůžeš konkurovat, nemůžeš se věnovat jen jednomu týmu. V mém případě v Premier League, české lize a evropských klubech, které „povinně sleduju“, jsem na nějakých šedesáti týmech.

Co dalšího se změnilo?

Dříve jsme byli zvyklí, teď mám na mysli komentátory v České republice, jezdit na většinu zápasů. Nejen na českou soutěž, ale i na evropské poháry, na reprezentace, protože vjem přímo na stadiónu je nesrovnatelný s tím, co ti nabízí monitor. Nejde jen o atmosféru nebo o to, že najednou nevidíš celé hřiště. Jako komentátor potřebuješ vědět, jestli rozhodčí zvedl praporek, ale to kamera neukazuje. Záběr do hlediště ti střihne třeba ve chvíli, kdy rozhodčí tasí kartu nebo se střídá. Lidé si často myslí, že ve studiu máme sedm záběrů, sedm televizí. Ne, nám zpravidla jde jen jedna lajna, stejná, kterou má divák doma. Jak já potom můžu ze záběru hlavní kamery rozpoznat, jestli došlo k nějaké teči v záběru na x metrů? Musím počkat na opakovačku. Nebýt na místě je problém. Dokážu to pochopit u posledního mistrovství světa v Americe, protože to bylo extrémně drahé, a hlavně i logisticky nesmírně náročné. Každý den se v průměru hrály čtyři zápasy, mezi kterými bys komentátora, kdyby přelétával, vyblokoval na tři dny. Když to srovnávám se svým prvním šampionátem v roce 1994, také v Americe, tam jsme hodně cestovali. Něco se komentovalo z tzv. tuby v televizním centru v Dal­lasu, kde byl náš hlavní štáb, ale hodně zápasů jsme oblétali. Jednou jsem letěl do Bostonu, jednou do LA, do New Yorku a taky do New Jersey. Dalo se to zvládnout, protože tam ještě soutěžilo „jen“ 24 týmů, a tudíž se nehrálo tolik zápasů. Bylo nás tam pět, dalo se to rozdělit. Takže tu změnu fakt chápu. Svou roli hraje i cena komentátorských pozic, která neskutečně vystřelila nahoru. Vedle toho, že zaplatíš práva, musíš platit i další přenosové linky, a hlavně komentátorské pozice. Každá jedna, na jedno utkání, vyjde v korunách na výrazné šestimístné číslo. To se týká i mistrovství Evropy nebo Ligy mistrů.

Včetně anglické ligy?

Premier League je daleko lacinější, ale s Canal+ tam jezdíme jen výjimečně, především proto, že kaž­dý víkend vysíláme všech deset zápasů.

Tvůj názor na funkci VAR?

Primárně musím říct, že jsem rád, že VAR existuje, protože fotbal vyspěl natolik, že bez něj to nejde. Když si srovnáš, jak se hrálo před třiceti lety, byla to v podstatě chůze, s jistou nadsázkou fotbálek, který by odehráli dnešní padesátníci. Současný fotbal je atletikou se vším všudy, jen k tomu máš balón. To se nedá stíhat. Jako příklad uvedu brněnského Vašulína, který v prvních dvou kolech české ligy dal gól Spartě i Plzni. Úplně stejně sprintoval z hloubi vlastní poloviny, ještě v momentě, kdy byl soupeř na balónu, ale míč se najednou rychle přenesl na druhou stranu hřiště. Co mohl dělat rozhodčí, když míč překopli o čtyřicet metrů dál, kde s ním ti frajeři drandí a sprintují? Může pak rozeznat jemný dotek ve vápně? Nemůže. To je fyzicky nemožné. Pak dochází k situacím, kdy se rozhodčí nedokáže rozhodnout. V tu chvíli VAR musíš mít. Já dokonce tvrdím, možná že mě někteří budou považovat za šílence, že by se mělo dospět k tomu, že na hřišti budou dva hlavní rozhodčí jako v házené, v basketu nebo v hokeji. Ale VAR je přirozeně technologie, se kterou pracují lidé, a ti také chybují. Chyb samozřejmě byla celá řada, ale nejde to řešit tím, že ho škrtneme. Jasně že pořád řešíme případy hry rukou v pokutovém území. Sám fotbal hraju pětapadesát let, profesně se mu věnuju přes čtyřicet let, a kolikrát je v tom takový guláš, respektive kolikrát mám úplně opačný názor než rozhodčí u VAR. A on mi to vysvětlí jedním z osmnácti atributů pravidel, který mě v tu chvíli ani nenapadne, a nepřijde mi, že se to opravdu událo. Ale rozhodčí si to vždycky obhájí. Podobné je to u rohů a u standardek, kdy někdy máš pocit, že VAR je tam jen proto, aby něco našel. Naštěstí se to až tak moc často neděje. Obecně si proto myslím, že problém jsou lidé, kteří s VAR pracují, ale to je otázka školení a jejich důvěryhodnosti.

Kolik je podle tvého názoru maximální počet zápasů, jež může špičkový hráč odehrát za jednu sezónu?

Já si myslím, že absolutním maximem by mělo být kolem padesáti. Ale je pravda, že někteří hráči se dostávají přes šedesát, včetně nároďáku, což už je podle mě pro organismus neúnosné. Když se to ještě zkombinuje s tím, že se nově hraje rozšířené mistrovství světa klubů, znamená to, že ti kluci si téměř neodpočinou. A teď si vezmi, že celý rok žijí v permanentním tlaku médií a diváků, hrají nejkvalitnější soutěže světa, kde je na ně pořád upřená pozornost, a kromě toho musí podávat co nejlepší výkony. Jinak to nejde, konkurence v nejlepších týmech je obrovská. A v tomhle permanentním stresu žijí až 350 dní ze 365. Pokud si někdo myslí, že jim stačí čtrnáct dní na to, aby se dali dohromady, je na obrovském omylu. Fyzicky si třeba za tu dobu dokáží odpočinout, i když taky nemohou jen ležet na otomanu, musí si jít třeba jen zaběhat. Ale oni si potřebují odpočinout hlavně psychicky, aby se na fotbal těšili, aby na hřiště nechodili jako do fabriky na píchačky. Pak ty výkony podle toho vypadají. Když ti důležití hráči v průběhu sezóny nejsou psychicky dobře nastavení a tělo mají unavené, roste počet zranění. Jenže tlak na co nejvíce zápasů, které se dají prodat, je obrovský. Vedle mistrovství světa a mistrovství světa klubů se zvýšil počet zápasů i v Lize mistrů, zvláště když postoupíš do play-off. Obávám se, že ze současného stavu není cesty zpátky. Nikdo už nekývne na to, že bude dostávat o milióny míň, co se týká majitelů klubů. Hráči také chtějí vysoké platy a kluby na to musí vydělat, takže chtějí peníze od FIFA, UEFA nebo od televizních společností. Je to začarovaný kruh, zvlášť když se hráči kupují za 130 miliónů liber.

Je něco pozitivního v budoucnosti fotbalu?

Já si myslím, že samotný fotbal. Fotbal neumře! Fotbal vždycky bude tou nejrozšířenější hrou na světě. A má nejjednodušší pravidla, tedy když se hraje jen tak na plácku. Dá se hrát úplně všude a není výběrový. Může ho hrát malej, tenkej, vysokej, tlustej, brejlatej. Otázkou je, aby se příliš nerozevřely nůžky mezi amatérským a profesionálním fotbalem, aby to najednou nebyly dva různé sporty. Což se tak trochu děje už nyní. V tom amatérském VAR nemáš. Takže rozhodčí tady u nás v okresním přeboru jsou pořád celý zápas v nebezpečí, že mu někdo rozbije ústa, protože nepíská tak, jak si přeje opilý fanoušek nebo naštvaný masér na lavičce. Tady si na pomoc nemůžeš vzít VAR. A taky ti žádný rozhodčí v nižších soutěžích nepovolí tříminutové občerstvovací pauzy, jakkoliv vítám všechny změny ke zrychlení hry, včetně odpočítávání času, osmivteřinového limitu pro brankáře nebo toho, že když tě ošetřují, musíš hřiště na minutu opustit. To všechno kvituju, ale dovedeš si to představit ve třetí třídě? Rozhodčí by pak nedošel ani do hospody, natož domů. Takže nůžky mezi amatérským a profesionálním fotbalem se opravdu rychle otvírají. A teď jde o to, aby se to nedostalo do takových rozměrů, že amatérský a profesionální fotbal budou vlastně nekompatibilní. Protože pořád na těch vesnicích musíš vychovávat budoucí reprezentanty.