Filmařka Uršja Djukićová: Ve filmech zkoumám vztah žen k sexualitě, stále nás ovlivňují tabu předešlé generace
Loni premiérovala svůj první celovečerní film Co je ti, holka? o probouzení potlačované sexuality dospívající dívky, která se sborem vyjede na soustředění. Také porodila své první dítě, což jí dodalo další intenzívní zkušenosti ohledně postavení žen ve společnosti, o něž se dlouhodobě zajímá. Slovinská scenáristka a režisérka URŠKA DJUKIĆOVÁ (40) patří k výrazným ženským hlasům současného evropského filmu už od úspěchu krátkého filmu Babiččin sexuální život, oceněného Evropskou filmovou cenou. Titul Co je ti, holka? byl na stejnou cenu nominován, na Berlinale získal novinářskou cenu FIPRESCI a nyní běží v našich kinech.
Váš film Babiččin sexuální život se ohlížel do minulosti a vyzníval smutně. Váš celovečerní debut Co je ti, holka? se odehrává v současnosti a je optimističtější. Oba se dotýkají tématu vztahu společnosti i samotných žen k sexuální touze. Vnímáte tyto filmy propojeně?
Rozhodně ano. Vlastně všechny mé filmy se tohoto tématu týkají. Obecně to je důležité téma, pro ženy obzvlášť. Během rešerší pro Babiččin sexuální život jsem si začala uvědomovat, odkud naše traumata pocházejí. Snímek vychází z knihy rozhovorů s asi dvěma tisíci žen o jejich intimním životě. A také v této oblasti byly v podstatě jako otrokyně. Ještě o generaci později nás někdejší tabu ovlivňují skrze vzorce chování. I když máme jinou výchovu, třeba i velmi liberální rodiče, dívky pořád cítí tlak na to, jak by se měly chovat a jak ne. Když jsem byla mladá, chlapci byli povzbuzováni, aby se vyjadřovali a mluvili nahlas. Dívky byly spíš vedeny k tomu, aby mlčely a byly ostatním po vůli. A to v nás vytváří hluboký vnitřní konflikt. Proto tohle téma zkoumám ze všech možných stran.
Jak jste se s takovým konfliktem sama popasovala? Jako režisérka nemůžete mlčet a všem vyhovět.
Mám v sobě takový vnitřní motor, který chce prorazit zeď vybudovanou předchozími generacemi a mým dospíváním. A taky se chci o sobě víc dozvědět, lépe porozumět sobě i světu kolem. Někdy by se člověk rád schoval za všechny ostatní – je to jednodušší, protože nejste pořád v první linii a neschytáváte rány. Ale někdo musí stát vepředu, měnit věci je moc důležité. Takže se snažím, jak nejlépe umím.
Co je ti, holka? ukazuje generaci dnešních teenagerek. Vnímáte ji jako svobodnější?
Už se tolik nestarají o to, co si o nich dospělí myslí, ale pravidla patriarchální společnosti nás stále ovlivňují.
Což jste zažila sama během školních projekcí Babiččina sexuálního života, kdy jste prý zjistila, že ženská sexualita stále zůstává u některých lidí tabu.
Myslela jsem si, že už tabu není, že jsou lidi liberální, otevřenější a už se tak nebojí. Ale během školního promítání, ačkoliv učitelé říkali, jak je to skvělé, nastaly problémy s ředitelem. K tomu někteří jiní učitelé protestovali, že nechtějí studentům ukazovat film o sexualitě. Prý co si lidi pomyslí? Najel zase ten starý vzorec. Byla jsem trochu v šoku, stalo se to v roce 2024! V mnoha lidech ale to velké tabu stále přetrvává. Vlastně i ve mně – uvědomila jsem si, že občas se mi o těchto tématech těžko mluvilo nahlas. Dovedu si představit, že pro ostatní lidi, kteří se tomu nevěnují profesně, je to ještě těžší – zvlášť pokud máte v rodinné historii sexuální zneužívání, strach nebo jen nevědomé vzorce, které jste převzali od svých matek či babiček.
Váš celovečerní debut po svém uchopuje žánr filmů coming-of-age, když sebepoznání a dospění spojuje se schopností naslouchat vlastnímu tělu. Pracovala jste s tímto žánrem záměrně?
Můj tvůrčí proces je velmi intuitivní – neracionalizuji věci předem, jdu za tím, co cítím, že potřebuji udělat. Mám plán, pak začnu a děje se život. Následuji vjemy skrze všechny smysly, které nám pomáhají chápat svět prostřednictvím těla. Věřím, že naše tělo má vlastní inteligenci, která je někdy silnější než náš mozek a mentální inteligence. Ve filmu ukazuji okamžik v životě citlivé dívky, kdy najde vnitřní sílu, začne naslouchat své intuici nebo se třeba rozhodne, že není nutné dodržovat všechna společenská pravidla. V tomto smyslu jde o moment dospění, ale jen o moment. Film je hlavně o senzualitě.
Tu na plátně vytváříte pomocí výrazné audiovizuální složky, která do filmu dostává i určitý fyzický prožitek. Jak obtížné bylo hledání těch pravých obrazů a zvuků?
Něco jsem měla hned. Věděla jsem třeba, že chci být s kamerou opravdu blízko, jít do detailů, pokusit se zachytit hmatové pocity hlavní hrdinky Lucie a to, jak se cítí. Jiné věci jsme objevovali za pochodu. Intuice mě někdy vedla i k natočení věcí, kterým jsem úplně nerozuměla. Třeba ten zvuk šeptání – zní jako modlitba, ale je úplně abstraktní. Vytvořila ho hlasová umělkyně. Ve scénáři nebyl, ale nějak jsem věděla, že něco takového potřebuju. A až potom mi došlo, že je to jakýsi prastarý zvuk těla nebo třeba hlas duše, který dívku vede dovnitř těla, aby víc cítila a aby následovala své vnitřní vedení.
Z obrazů výrazně zaujme třeba úvodní výjev Kristovy rány připomínající vulvu. To je skutečná malba?
Ano! Existuje několik podobných, ale tenhle je obzvlášť výjimečný – pochází z malé modlitební knížky jedné lucemburské vévodkyně ze 14. století. Je fascinující, jak je ta rána vlastně smyslná, až sexualizovaná. Vypadá jako „původ světa“. A za ní vidíme nástroje, kterými mučili Krista. Pro mě to vyjadřuje bránu dovnitř – skrze bolest můžete začít chápat hlubší části sebe samého a života obecně. Bolest obvykle přináší určité prozření. Je to dokonalý obraz na úvod filmu. Jako by vás vtahoval dovnitř těla.
A také propojuje náboženství a sexualitu. Stejně jako film. Lucia se pohybuje uprostřed; není to tak, že by se od náboženství chtěla osvobodit. Ona jen nechce, aby jí všichni říkali, co má dělat. I její nové kamarádky na ni příliš tlačí.
Ano, obě strany na ni naléhají. Duchovnost je důležitá součást lidství. Jenže je příliš velká na to, aby se dala zarámovat pravidly. Proto je i naše kamera tak blízko, věci neustále vybíhají z jejího rámce, nevejdou se tam.
Pro postavu Lucie jste našla neherečku Jaru Sofiju Ostanovou a podle ní jste pak charakter dotvořila. Jak spolupráce s Jarou probíhala?
Pracovali jsme s ní rok. Měla spoustu tréninku: herecký kouč, fitness kouč, práce s tělem, tanec a podobně, aby se naučila cítit své tělo a emoce zevnitř a využít je pro herectví. Vždycky nejdřív dělám typový casting – snažím se najít specifický typ, o kterém cítím, že odpovídá napsané postavě. Jara ale stála před kamerou poprvé. A kdybych ji tlačila do nějakého jiného směru, do jiných vlastností, nebylo by to přirozené. Tak jsem se rozhodla, že využiju to, co má a co dokáže dát. Mnohokrát jsem měla pocit, že to, co mám k dispozici, mi samo ukazuje cestu. Tak jsem ji následovala a myslím, že to hodně pomohlo k tomu, aby herci a herečky působili přirozeně. Taky jsme hodně improvizovali a podle toho jsem přepisovala scénář. Samozřejmě jsem měla připravené situace, ale když jsme začali pracovat, některé dialogy vznikly samy, objevily se nové rysy postav, nové zajímavé věci.
Na karlovarském festivalu se film promítal ještě pod anglickým názvem Little Trouble Girls. Proč jste použila množné číslo, když jde hlavně o Luciin příběh?
Protože pro patriarchální společnost jsou všechny dívky „malé potížistky“, i když nedělají nic špatného. Musejí porušovat pravidla, protože přirozenost jim i nám říká, že některá pravidla nejsou správná nebo dobrá. Množné číslo zachycuje, že jde o širší téma.
Váš film je k mužům nejkritičtější v dost intenzívní scéně, v níž učitel a sbormistr hrdinku seřve. Zastupuje v ní širší společnost?
Zastupuje autoritu, která chce být autoritou jen pro pocit moci – ne proto, že by to bylo přirozené. Lidé jako on, kteří dodržují všechna pravidla, se ztratí, když někdo pravidla poruší. Chtěla jsem v něm zachytit psychologii člověka, který nemá jasno sám v sobě a snaží se kontrolovat ostatní. Myslím, že takových lidí je hodně. Sbor je dobrá metafora pro společnost. Musíte v něm dělat to, co říká vedoucí, jinak to nefunguje. A pokud to neděláte, vyloučí vás.
Jak religiózní země Slovinsko je? Ve filmu vidíme hodně sošek Panny Marie, i dívky se tak jmenují.
Slovinsko je poměrně liberální, ale má silnou katolickou historii, která nás ovlivňuje, ať chceme, nebo nechceme. Moje rodina nebyla věřící, moc jsme do kostela nechodili. Přesto mě ta pravidla ovlivnila. A nejde jen o katolická pravidla – jsou to pravidla společnosti, která chce kontrolovat ženské tělo, co ženy dělají, jak se chovají, a zejména jejich sexualitu. Lidi z katolické komunity, se kterými jsem mluvila, působí velmi liberálně. Ale když přijde na témata, jako je adopce dětí homosexuálními páry, začnou mluvit naprosto nekompromisně, nenechají žádný prostor pro debatu. Jakmile se cítí ohroženi, rychle zavřou dveře.
Měla jste kvůli tématu nějaké problémy s financováním nebo se sháněním lokací, vzhledem k tomu, že se film odehrává v klášteře?
Jen s jedním katolickým školním sborem, který se vyděsil, když uviděl nějaký rozpracovaný materiál z filmu. Pro mě tam nic kontroverzního nebylo, ale oni dostali strach a pokusili se nám zakázat použití určitých lidových písní nebo aranží. A některým sbormistrům nedovolili s námi spolupracovat. V tu chvíli jsem viděla, jak velkou moc někteří lidé mají a jak rychle dokážou přepnout, když se cítí ohroženi.
Ve filmu efektivně využíváte metaforu s nezralými kyselými hrozny, které se mají jíst jako pokání za hříchy. To se skutečně dělá?
Ne. To vychází z místa, kde jsme točili. Než jsem ten klášter viděla, scénář byl dost jiný. Ale do toho místa jsem se zamilovala. Šlo o bývalý klášter řádu augustiniánů v Itálii, blízko slovinských hranic, který už sloužil jako muzeum. V době, kdy jsem přijela, se zrovna rekonstruoval. A já si říkala – jak tu budeme natáčet, když tu stavějí? A pak jsem si uvědomila, že se to vlastně hodí. Stará stavba, kterou přestavují dělníci, a do toho přijedou mladé holky. Tak jsem to využila. A nejen to. Za klášterem byl vinohrad a v té době byly hrozny zelené a kyselé. V jednu chvíli mi došlo, jak je to dobrá metafora. A hravá. Pak tam byla řeka, kde se dívky koupaly, a Ďáblův most… Prostě jsem začala čerpat z okolního prostředí a psát scény podle lokací.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
