Umělá inteligence koncert asi hned tak neodehraje, neudělá show, nezpotí se, říkají Tata Bojs
„Živý kontakt se nemůže ztratit. To je prapodstata lidství, že člověk komunikuje a chce být přítomný zážitku teď a tady,“ říkají Milan Cais (52) a Mardoša (52) ze skupiny Tata Bojs. Ta v únoru pokřtila své nové album V původním snění koncertem v pražském Foru Karlín, podpořeném „těžkotonážní“ technikou, kterou ale vždy ovládají živí lidé. Tata Bojs nyní koncertně brázdí Česko řížem krážem, v sobotu 6. června jako headlineři vystoupili na festivalu Kamen!ce v České Kamenici, jehož je Reflex partnerem. Která vystoupení považují za „misionářská“ a která za „spektakulární blázinec“?
Hrajete na pestrém výběru mist, od festivalů přes kluby až třeba po stodolu, čeká vás i série vystoupení ve vinařstvích na Moravě. Jaké prostředí vám vyhovuje nejvíc?
Milan Cais: Nemáme na to jasný názor. Užíváme si třeba Divadlo v Celetné, kde hráváme komorní koncerty pro dvě stě lidí a je to hodně o kořenech písniček. A pak si užijeme i Colours of Ostrava, kde před námi stojí deset tisíc lidí a je to rock’n’roll, opojný pocit, energie jiného typu. Myslím, že i interpreti, kteří velké koncerty hrají běžně, zatouží po komořině, blízkém kontaktu s divákem. Nechtěli bychom se vzdát ani jednoho. Ale jsme spíš klubová kapela, a když se povede klubový koncert, je to fakt jízda.
Mardoša: Klub je pro naši hudbu nejpřirozenější prostředí, ale ty kontrasty a rozdíly jsou občerstvující. Jeden týden hrajeme na festivalu Rock for People, jiný ve stodole u Vaška Koubka v Chotěmicích… A pak je taková lehce kontroverzní kategorie koncertů, totiž městské slavnosti.
MC: Říkáme jim misionářské koncerty!
M: Bývají to dotované akce leckdy poslepované dramaturgicky všelijak za rozpočet mnohonásobně větší, než má lokální člověk, který v tom místě provozuje klubovou kulturu celoročně a často bez dotací. Snažíme se vybírat si tyhle akce obezřetně na místech, kde není žádný klub nebo festival, a kam se proto jinak nedostaneme. Což je pro nás zajímavé i tím, že nás tam může vidět spousta lidí, kteří by na nás jinak nešli, a můžeme získat nové posluchače.
V jednom loňském rozhovoru popisujete, jak stresující bývají přípravy na technologicky náročné koncerty, jako ty únorové ve Foru Karlín. Můžete to rozvést?
MC: Tyhle koncerty, které máme jednou do roka v Praze, jsem si překřtil na „spektakulární blázinec“. Máme tam vybavení za statisíce korun, LED projekce, chytré motory, které tahají nahoru dolů několik tun, letos jsme poprvé vyzkoušeli zdvihací plošinu... Jde to samozřejmě všechno pověsit na timecode (synchronizovat digitálně; poznámka autora), ale trochu si zakládáme na tom, že u nás to obsluhují lidi. Nás to takhle baví. I VJ Clad odbavuje videoprojekce živě, protože ty písničky zná. Všichni z našeho koncertního týmu je znají a už léta je baví takhle s námi blbnout. Žádný z našich letních koncertů už samozřejmě není tak výpravný jako ten pražský, ale podle možností na nich máme aspoň projekce.
Mardošo, máte v koncertních požadavcích ještě čokoládovou tyčinku Gejša?
Specificky tuhle ne, obměňujeme to, ale nějakou čokoládu v rideru máme pořád. Dřív se nad tím někteří pořadatelé až pohoršovali: na tvrdý alkohol nebo víno že jsou zvyklí, ale co to je za výstřelky, chtít čokoládu?!
Do sestavy jste přibrali multiinstrumentalistu Matěje Belka. Co to pro vás znamená studiově a koncertně?
M: Poměrně dost využíváme jeho schopnosti kytarové, přestože prvotní byly klávesistické, protože zaplnil mezeru po klávesistovi Jurovi Hradilovi. Některé starší písničky jsme přearanžovali pro dvě kytary a v nových písničkách oba nástroje střídá a hraje třeba i na basové ukulele. Rozšířil naši paletu.
MC: Při skládání je intuitivní a empatický na zvuk nebo směr, kterým by se skladba měla ubírat. Stačí mu naznačit nebo pustit kus písničky od někoho jiného a on je schopen ve svém arzenálu ten zvuk obratem najít. Rychleji se tak dostáváme k cíli.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
