Režim ze mě vyrobil vzteklého čokla, říká čínský spisovatel a básník, který byl vězněn a mučen
Spisovatel, hudebník a básník LIAO I-WU (67) je očitým svědkem brutalit, jež na svých oponentech páchá čínský režim. Byl vězněn a mučen. Dnes žije v exilu v Německu a ve světě patří k nejznámějším kritikům čínské krutovlády. Liao ve svých dílech odhaluje i méně známé stránky současnosti a historie své země. K situaci v Číně prohlásil: „Nikdo by se neměl nechat oklamat vládnoucí komunistickou stranou. Má zlaté tělo a dvě tváře. Ukazuje čínskému lidu svou divokou tvář a Západu tu příjemnou.“ K rozhovoru pro Reflex jsme se sešli v Knihovně Václava Havla v Praze a málokdy potkáte člověka, který je tak otevřený a příjemný, přestože hovoří i o věcech, jež jsou otřesné.
Když začal koncem 80. let minulého století psát Liao I-wu básně, netušil, že se jednou může stát světoznámým spisovatelem. Byl šokován krvavým potlačením prodemokratických protestů na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) v červnu 1989. K událostem napsal báseň Krveprolití, již nahrál na starý ošoupaný magnetofon. Na nahrávce neslyšíme nic, co by připomínalo tradiční recitaci: jen přerývaný básníkův hlas z propasti hrůzy, intonace přechází ve zvířecí vytí, jehož účelem je donutit živé, aby začali naslouchat mrtvým.
Režim ho pak začal pronásledovat, v březnu dalšího roku byl zatčen a téměř čtyři roky strávil v čínských věznicích, kde byl i mučen. Dvakrát se tam pokusil o sebevraždu. O svém věznění napsal později knihu Pro píseň a sto písní, která je šokující obžalobou čínského komunistického systému. Dovolím si tvrdit, že je to jedna z nejbrutálnějších knih posledních desetiletí. A Liao trvá na tom, že každé slovo v ní je pravdivé. V díle se objevují i odkazy na Milana Kunderu.
Po návratu z vězení v roce 1994 na čas spadl na dno společnosti. Manželka se s ním rozvedla, žil jako bezdomovec, vykonával podřadná zaměstnání nebo se živil hraním na bambusovou flétnu. Hodně pil a podle vlastních slov je zázrak, že tato léta přežil.
Přestože ho režim pořád sledoval, v roce 1999 se mu s pomocí přátel podařilo vydat v oficiálním nakladatelství dvě knihy: Rozbořený chrám (o básnickém undergroundu 70. let) a Hovory se spodinou. Ty pak ale byly podobně jako další jeho knihy zakázány.
V prosinci 2008 připojil svůj podpis k dalším čínským signatářům Charty 08, jež byla inspirována československou občanskou iniciativou Charta 77. To už věděl, že v Číně nebude moci zůstat. Pokud chce přežít.
V letech 1999 až 2011 mu úřady zhruba patnáctkrát zabránily ve výjezdu ze země. V červenci 2011 se mu podařilo uprchnout přes Vietnam a podle vlastního líčení si s sebou vzal jen svou oblíbenou bambusovou flétnu, malou finanční hotovost na úplatky, činely a několik rukopisů. Od té doby žije v Berlíně.
Do českého prostředí ho kromě některých sinologů významně pomohl dostat západočeský básník, výtvarný kurátor, příznivec undergroundu a kulturní aktivista Ivo Hucl.
Nedávno vyšel český překlad Liaovy knihy Bůh je rudý, což jsou rozhovory s čínskými křesťany. Jsou to neuvěřitelné osudy farářů, mnichů, lékařů či hudebníků. Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta ve společnosti Albatros Media. V listopadu 2010 Liao k předmluvě díla Bůh je rudý napsal: „Tato kniha je můj hold Bohu a všem nešťastníkům, kteří za svou víru trpěli a trpí. Sám jsem hříšník, přiznávám, že nevedu zrovna spořádaný život, až příliš často páchám nepravosti, obávám se, že na odpuštění nemám nárok. Možná ale právě proto chci věřit v to, co nás přesahuje, v nějakou Boží spravedlnost. A vás čtenáře prosím, abyste pro mé prohřešky ubohého pisálka neodvraceli svůj zrak od ‚tepu dějin‘. Tam na horských pěšinách chladného Jün-nanu (to je provincie na jihu Číny; poznámka autora) je Bůh rudý. Vidíte ho za motajícím se opilcem, stojí za těmi, kdo přežili nejrůznější neštěstí, za svědky lidských tragédií, za beránkem sluncem zlatě rozzářeným, co poskakuje po horách.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
