Spisovatel Štěpán Javůrek: Šikmý kostel Karin Lednické byl výtečný, sympatická mi je Alena Mornštajnová
Štěpán Javůrek vydal osmou knihu – tentokrát ne několikadílnou historickou ságu jako obyčejně, ale odlehčený, humoristický román Léta sametová. Rodák z Ústí nad Labem a obyvatel Jáchymova je autorem sedmi historických bestsellerů o pohraničí: Chaloupky, Sudetský dům I–III, Nebe nad Perninkem a Krušnohorské osudy I–II. Jeho novinka je ovšem hořkosladkou komedií, knihou plnou příslovečného laskavého humoru a příhod jedné obyčejné rodiny za blížící se sametové revoluce.
Proč najednou brnkáte na humornou notu? Máte pocit, že Evžen Boček po neúspěchu své poslední Aristokratky na smrtelné pohovce musí být nahrazen?
Kdykoli něco píšu, dělám to výhradně tak, jak to zrovna cítím, nehledám žádnou díru na trhu. Psaní trilogie Sudetský dům pro mě bylo těžké: téma vyhnání Němců a českého osidlování jejich domovů, poválečná traumata a do toho rovnou stíhání komunistické policie a kriminály plné politických vězňů… Jak jsem v tom seděl a ležel, nedělalo mi to občas úplně dobře, tak jsem si řekl, že napíšu něco veselého, u čeho nebudu muset moc přemýšlet. Inspiraci jsem našel ve své rodině a v zážitcích z dětství. Můj nakladatel, MOBA, mě přesvědčoval k napsání dalšího historického románu, protože to je teď na vlně a jsem tam zaškatulkovaný. O to raději jsem ovšem utekl k něčemu jinému. Měl jsem asi třetinu Let sametových rozepsanou před pěti roky, jenže pak jsem dostal nápad na Sudetský dům. Rukopis jsem okamžitě odložil a vrhl se opět do historie. Teď jsem se vracel k něčemu, co už jsem začal, ačkoli z původní verze nezůstala ani řádka – jako člověk i jako autor jsem se za ty roky snad přece jen posunul.
Léta sametová jsou inspirována osudy vaší rozvětvené rodiny. Měl jste tedy jednoho dědu proletáře a druhého hospodáře, holkaře a rebela?
Mí dědečkové jsou mým postavám podobní ze všech postav asi nejvíc… Bohužel jsou oba již po smrti, ale zase jsem si díky tomu nemusel brát příliš servítky.
Kdy očekáváte, že se vašich děl chopí filmaři?
Už jsem mluvil s několika producenty, ale práva jsem zatím nikomu neprodal. Jednou přijde můj čas. Všechno je v životě tak, jak má být.
Jste velký čtenář. Inspirujete se u někoho ze současných českých prozaiků?
Uznávám všechny autory. Když někdo něco vytvoří a předstoupí s tím před lidi, je to určitý druh odvahy. Vždycky se samozřejmě najde spousta lidí, kteří takovou odvahu nikdy v životě mít nebudou, ale přesně vědí, jak by to dělali, kdyby ji měli… Druhá věc je, že žijeme v takové zvláštní době, že pořád hledáme nějakou dokonalost. Podle mě to je jeden z důvodů, proč se rozvádí každé druhé manželství a proč málokdo vydrží déle v jednom zaměstnání. Protože dokonalé v životě vlastně není nic. Ale abych byl konkrétní: výtečná mi přišla trilogie Šikmý kostel Karin Lednické a velmi sympatická mi je Alena Mornštajnová, rád ji čtu a rád poslouchám rozhovory s ní.
Z našeho rozhovoru jedete na autorské čtení do Mělníka. Máte jako autor, který prodal přes 130 000 výtisků svých knih, zaručeno, že vždycky někdo přijde?
Odjezdím třeba osmdesát besed ročně a nikdy jsem se na žádnou nenominoval sám. Jezdím vždy na pozvání. Nevyprávím jen o knihách; skoro bych řekl, že o Krušných horách mluvím víc než o knihách, a taky třeba o svém cestování. Většinou se z toho vyklubou dvě hodinky příjemné debaty s lidmi. Cestování je náročné, letos jsem si tedy řekl, že pojedu maximálně na dvě akce týdně. Struktura publika se nemění, bývá podstatně více žen než mužů, a obecně lidí přibývá. Občas se mi nikam nechce, a to si pak vzpomenu na své začátky s Chaloupkami v roce 2020, jak jsem někam přijel a na čtení dorazil jeden člověk. Ta vzpomínka mě pokaždé přesvědčí a nabije energií: Hele, neblázni a važ si toho, že jich je tu dnes padesát.
Rozhovor se Štěpánem Javůrkem si přečtete v novém Reflexu č. 17/2026, který vyšel 23. dubna.
