Věříme vám, vzkazují belgičtí filmaři Charlotte Devillers a Arnaud Dufeys obětem sexuálního zneužívání
„Chtěli jsme vytvořit film, který nebude rozhodovat o vině a nevině, ale otevře otázku, jak nasloucháme dětem a jakou váhu jejich slovům přikládáme,“ říkají belgičtí tvůrci Charlotte Devillers a Arnaud Dufeys o snímku Věříme vám, který právě běží v českých kinech. Autentické soudní drama se dotýká tématu sexuálního zneužívání v rodině a toho, jak necitlivě s jeho obětmi zachází justiční systém. Premiéru mělo loni na Berlinale v nové soutěži debutů Perspectives, kde získalo Zvláštní uznání, živou debatu vzbudilo i na karlovarském festivalu, kam ho doprovodil Arnaud Dufeys.
Věříme vám je film, jemuž nejde jen o divácký zážitek. Chce vyvolat i společenskou debatu, potažmo přispět ke změně legislativy. V mnoha zemích je s jeho uvedením spojená edukativní kampaň. Snímek jste režíroval s Charlotte Devillers, zdravotní pracovnicí, která je často v kontaktu s oběťmi sexuálního zneužívání. Jak vnímáte společenskou rovinu Věříme vám?
Vždycky mě na filmu přitahovala společenská témata. Podle mě máme jako filmaři odpovědnost podobné otázky zpracovávat. Film je masové médium, které může mít na lidi vliv. Je i v mém zájmu, aby snímek, který režíruju, byl potřebný. A téma Věříme vám podle mě potřebné je, hluboce. Tím se moje práce přidala k práci Charlotte, která je do problematiky ochrany práv obětí velmi zapojená. Je pravda, že tato „mimofilmová“ část nabrala velký rozměr. Uvědomujeme si, že veřejnost se tématu chápe i mimo film, ale řekl bych, že to je stále v rovnováze. Pořád se v souvislosti s Věříme vám hodně mluví i o filmových aspektech, o formě, technice, přístupu a prostředcích, které jsme použili. Takže jsme spokojeni oba — Charlotte, pro niž je velmi důležité téma, i já jako filmař začínající svou kariéru s určitými očekáváními.
Jak snímek vznikl? Iniciovala ho Charlotte, aby mohla na soudní systém necitlivý k dětským obětem upozornit?
Charlotte mě kontaktovala asi před pěti lety, když pracovala jako zdravotní sestra v centru pro sexuální zdraví v Paříži. Chtěla, abychom spolu napsali film na toto téma. A to jsme i udělali. Získali jsme finanční podporu na vývoj a scénář hodně vyšel z Charlottiných profesních zkušeností a příběhů. Já jsem měl větší kompetence v tom, jak co napsat a jak uvažovat o filmových aspektech. Jak jsme ovšem spolu trávili čas, navzájem jsme se poznávali a svěřovali si řadu věcí. A téma procesů spojených se sexuálním zneužíváním se v našich rozhovorech stále opakovalo. Charlotte mě i zavedla do sdružení bojujících za práva obětí, kde jsem si vyslechl další příběhy a uvědomil si rozsah toho všeho. Několik příběhů bylo natolik zdrcujících, že jsem si řekl, že musíme něco udělat — něco silného a potřebného. Shodou okolností se tehdy v Belgii vyhlásilo výběrové řízení na filmy, které se mají natočit rychle a s omezenými prostředky. Tento program umožňoval rychlé získání financí, jen na základě hrubého scénáře, v podstatě rozvinuté synopse. Zapojili jsme se, vybrali nás a podpořili – a my pak museli hotový film odevzdat do dvou let. Tak se Věříme vám dostalo v našich plánech do popředí a přeskočilo náš původní projekt o zdravotní sestře pracující v centru pro sexuální zdraví.
Jak ono časové omezení ovlivnilo podobu filmu? Stálo za rozhodnutím, aby se děj odehrával takřka v reálném čase?
Tlak odevzdat film do dvou let vytvořil pocit naléhavosti, který dobře fungoval s naléhavostí samotného tématu. Vliv měl i nízký rozpočet. Chtěli jsme, aby tato dvě omezení byla tvůrčí, aby se stala motorem naší práce, aby vytvořila energii, do níž dostaneme celý štáb. Jeden rok jsme si vyhradili jako čas na psaní, abychom dobře dotáhli příběh a byli si jisti tím, co chceme vyjádřit a jakým způsobem. Ve dvou etapách jsme absolvovali rezidenční pobyt pro scenáristy. Jakmile jsme dokončili scénář a zajistili financování, začali jsme rozpočet doplňovat zároveň s přípravou filmu. A vždy jsme přizpůsobovali naše filmové ambice penězům, které se nám podařilo získat. Souběžně s dokončováním financování jsme věnovali čas castingům a hledání lokací. Na natáčení jsme pak měli třináct dní, což se nám zdálo proveditelné.
Jak jste to tedy provedli?
Když jsme se rozhodli natočit hlavní scénu trvající 50 minut za tři dny se třemi kamerami, dohodli jsme se i na tom, že využijeme pouze přirozené světlo. A také že všechno natočíme na jediném místě — jednak aby to šlo rychleji, jednak aby to bylo levnější. Vytvořili jsme estetiku postavenou na střídmosti dekoru, čistotě, která v určité chvíli dosahovala téměř formy abstrakce. Naše umělecké volby tedy skutečně vznikaly kolem těchto omezení. Zjistil jsem, že mi to velmi vyhovuje a rád bych to přenesl do dalších filmů — tedy i kdybych měl více prostředků, potřebuji si ukládat omezení, která budou motorem tvorby. Skutečnost, že jsem na Věříme vám pracoval zároveň jako režisér i producent, mi umožnila dobře řídit rovnováhu všech vnějších omezení.
Věříme vám sleduje část soudního sporu mezi rozvedenými rodiči a upozorňuje na to, jak málo nasloucháme samotným dětem, které jsou předmětem tohoto sporu. Proč jste si jako protagonistku vybrali matku a ne jedno z jejích dvou dětí? Její vyobrazení, s veškerou únavou, emocemi a láskou, mimochodem působí velmi realisticky.
Děti musejí být v soudním řízení vždy zastoupeny rodičem a s Charlotte jsme se shodli, že je důležité ukázat, že chcete-li chránit děti, musíte nejprve chránit rodiče, který se o ně stará. A tím jsou velmi často matky. Na začátku ukazujeme, že je matka nedokonalá, svého syna táhne po zemi, divák si může říct, že je až týrající. To je totiž pohled, který otcové-agresoři často využívají k tomu, aby u soudu ukázali, že jejich ex-partnerky jsou přehnaně citlivé a hysterické. Takové vyhrocené emotivní situace se pak obracejí proti matkám, přestože se do nich dostávají právě proto, že justiční systém je příliš pomalý, příliš složitý, příliš zatěžující a traumatizující. Proto jsme chtěli zaujmout pohled matky — to ona nese všechnu tíhu. Ona musí své děti dovést k tomu, aby podaly svá svědectví, ona jim fakticky způsobuje utrpení tím, že je musí táhnout až před soud. Na ní to celé leží.
Justiční systém kritizujete i prostřednictvím přiděleného advokáta dětí, který své klienty příliš neposlouchá a nepůsobí sympaticky ani příliš kompetentně. Navíc si z něj utahujete tím, že nosí paruku...
Repliky tohoto advokáta mají reálný základ. Dokonce jsme ho zobrazili jemněji, než jak to bývá ve skutečnosti. Chtěli jsme, aby náš film představoval různé výpovědi a různé pravdy, každá postava proto ztělesňuje názor, kterému věří. Včetně zmíněného advokáta, který zastává tradicionalističtější, téměř regresivní diskurz. Co se týče jeho paruky, věděli jsme, že půjde o velmi napjatý film — to bylo ostatně naším záměrem. V takovém filmu je pak důležité poskytnout divákům v určitém okamžiku ventil pro uvolnění napětí. Není třeba výsměchem snižovat jeho slova – pohled, který na něj uplatňujeme, sám o sobě stačí a nejsme to my, kdo by na něm záměrně zdůraznil něco směšného. Jediný okamžik, kdy k tomu dojde, je právě s jeho parukou, která se odhalí ve výtahu. Ten moment smíchu vrací spolu s dětmi i nás do dětství.
Tu roli hraje skutečný advokát. Nevadilo mu takto prezentovat svou profesi?
Vzal svou roli skutečně jako herec. Je sice advokátem z povolání, ale přijímal hereckou roli. Diskutovali jsme s ním o tom a vůbec mu nevadilo objevit se v roli, jež je trochu komická a neodpovídá jeho vlastním názorům. Jeho známí a klienti, kteří ho ve filmu uvidí, spatří herce — ne opravdového advokáta. Nicméně tu paruku musel nosit po celou dobu natáčení, i když šel v těch dnech na soudní líčení, na schůzku nebo na večerní akci s přáteli. Všichni se mu smáli, on je ovšem ten typ, který si dokáže ze sebe dělat legraci a práce na filmu ho bavila. Váš film kritizuje soudní systém, který nutí oběti sexuálního zneužívání znovu a znovu vypovídat, a tak se stále vracet ke svému traumatu. Procesy jsou zdlouhavé, instance z jednotlivých soudních řízení spolu nekomunikují. Přes tuto kritiku ovšem snímek končí větou: Věříme vám, kterou k dětem pronese soudkyně. Tato věta tvoří i název filmu. Jak důležité pro vás bylo dodat divákům naději ve spravedlnost?
Nešlo nám o obviňování. Čímž myslím, že to, co ve filmu vidíme, odráží skutečnost. Nic jsme nepřeháněli, spíš naopak. Postava soudkyně, která skutečně naslouchá a která na závěr říká: Věříme vám, zosobňuje náš záměr vyslat nadějný vzkaz ohledně spravedlnosti, její důležité funkce a způsobu, jakým se pravda může rozvinout. Název filmu je i vzkazem podpory obětem sexuálního zneužívání ve Francii a Belgii. Je to v podstatě heslo, které se objevuje na zdech, v novinách, na sociálních sítích…. Sales agenti a distributoři nás od něj poměrně zrazovali, už během vývoje a výroby snímku říkali, že nebude fungovat. My jsme přesto na tomto názvu trvali. Podle nás s lidmi rezonuje, zůstává jim v hlavě.
Belgickou kinematografii dlouho mezinárodně reprezentovali hlavně bratři Dardenneové, v posledních letech na festivalech uspělo několik dalších belgických režisérů. Pomohly k tomu nějaké změny? Jaký je podle vás stav belgického filmu?
Výrazní belgičtí filmaři tu byli vždy, třeba Chantal Akerman. Ale je pravda, že systém financování, který se podobá tomu francouzskému, a status tzv. pracovníka s přerušovaným zaměstnáním umožnily, aby se umělci mohli živit svou tvorbou. Také u nás existují velmi dobré filmové školy, na které se dnes sjíždějí studenti z celé Evropy. Díky dobře vyškoleným filmařům se náš obor stává konkurenceschopnějším, což přináší i vyšší kvalitu a větší pestrost. Máme jasnou podporu ministerstva kultury a naše ideje zůstávají stále poměrně svobodné, roli kinematografii můžete brát i politicky, aniž byste měli problémy. V kultuře se bohužel i u nás škrtá, nejde ale o otázku ideologickou, jako spíš finanční.
