Břetislav Brejcha: Představa, že Rusko se o nás nezajímá je zcestná. Je třeba to stále vysvětlovat
Po žhářském útoku na průmyslovou halu společnosti LPP Holding v Pardubicích policie zadržela pět podezřelých, které obvinila z teroristického útoku. Po dalších podezřelých v době uzávěrky policie ve spolupráci se slovenskými kolegy pátrala. Ředitel Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě (NCTEKK) Břetislav Brejcha však podotkl, že se jedná o ojedinělou situaci. Teroristických útoků se totiž v Česku děje minimum. „Je to vlastně důležitý impuls, že se prostředí mění a věci, které se nám dosud vyhýbaly, se tu bohužel sporadicky objevují,“ říká Brejcha.
Co nám v tuto chvíli můžete říct k útoku v Pardubicích?
Bohužel jen to, co se objevilo v médiích, tedy, že případ zpracovává Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě pod dozorem Vrchního státního zastupitelství. Je to kvalifikované jako trestný čin teroristického útoku. To je pro tuto chvíli vše.
Nebylo překvalifikování rychlé? Trvalo to zhruba den.
To je dané skutkovými okolnostmi, jak hovoří trestní zákon. Zároveň je to případ od případu. Samozřejmě to konzultujeme se státním zastupitelstvím, což je naše povinnost. Právní kvalifikace se mění u řady jiných případů, jež policie zpracovává. Máme případy, které začnou jako přestupek, ale postupem vyšetřování jsou kvalifikované jako trestný čin a obráceně.
Už jste potvrdili, že jste zadrželi pět podezřelých.
Ano, můžeme potvrdit zadržení pěti podezřelých z úmyslného zapálení objektu v Pardubicích. Mezi zadrženými jsou státní příslušníci ČR a USA. Jedna osoba byla zadržena za výborné spolupráce se slovenskými kolegy a tamní prokuraturou, další na našem území. Zadržení byli vzati do vazby. Intenzívně také pracujeme na vydání osoby ze Slovenska a nadále na dopadení zbylých podezřelých i ve spolupráci se zahraničními partnery.
Je mezinárodní spolupráce v takových případech důležitá?
V každém takovém případě je. Respektive každá mezinárodní spolupráce je pro nás významná, protože v řadě případů se bez ní neobejdeme. Zejména jako útvar, jenž má celorepublikovou působnost, protože spousta kauz, které vyšetřujeme, má vztah k zahraničí.
Na případ máte logicky informační embargo. Jak moc je pro vyšetřování škodlivé, když začínají unikat informace už z místa činu, případně i ty nepravdivé?
Primárně to může narušit práci policie. Rádi se v uvozovkách pochlubíme. Policejní mediální etika ušla obrovský kus cesty, máme řadu kanálů, informujeme, občas se bohužel nemůžeme shodnout, kdy o nějakém případu říct. Zároveň je tu obrovský tlak editorů v médiích, občas je to za novinářskou hranou a je potřeba si uvědomit, že to může nadělat víc škody než užitku. Může nám to zkazit třeba dopadení pachatelů nebo získání důkazů. Je potřeba říct jednu věc: důkazní břemeno leží na orgánech činných v trestním řízení, není to civilní spor. Tedy my jakožto policie musíme předložit důkazy, protože ne každý pachatel se přizná, a potřebujeme je získat bez zásahů veřejnosti.
Šlo o útok na soukromou firmu, jež mimo jiné dodávala drony na Ukrajinu. Je v silách NCTEKK a státu kontrolovat bezpečnostní standardy soukromých firem, které jsou klíčové pro obranyschopnost státu nebo spojenců?
Policie v tomhle nemá v podstatě žádnou pravomoc. Domnívám se, že z našeho pohledu jde o sdílenou odpovědnost, v níž by měl mít každý svou přirozenou a logickou roli. Když budu mít firmu, která bude vyrábět určité výrobky, tak se ji budu snažit mít zabezpečenou. Je to otázka správného přístupu – chránit si majetek, jak nejlépe soukromý podnikatel může. Samozřejmě stát má pak roli v ochraně kritické infrastruktury nebo objektu jiného typu. V tom jsme trochu zaspali, upřímně opětovně se tu obnovují některé bezpečnostní protokoly. Po revoluci jsme tu žili pět deset let v euforii, už jako mladého policistu mě překvapilo, že si společnost myslí, že některé protokoly nebudeme potřebovat. Najednou zjišťujeme, že je kvůli vnitřní obraně státu znovu potřebujeme. Kdybychom z nich sejmuli komunistickou ideologii, tak bychom možná dnes byli ve schopnosti chránit měkké cíle a kritickou infrastrukturu dále.
Stojí v poslední době za teroristickými útoky spíše cizí země? Loni jste řešili případ Kolumbijce Andrese Alfonsa de la Hoze de la Cruz, který se pokusil zapálit autobusy v pražském depu.
To se nedá říci. V případu Kolumbijce byl mezinárodní prvek podstatou trestné činnosti, protože byl najatý člověk, jenž neměl žádný vztah k této konkrétní zemi. Máme v tuto chvíli úplné minimum takových případů, zaplať pánbůh. Nerad bych, aby to vypadalo, že je naše země pod tíhou teroristických útoků. Pardubický případ je výjimečná situace. Budeme se ale i v našem prostoru muset připravit na věci, na které nejsme zvyklí. Je to vlastně důležitý impuls, že se prostředí mění a věci, jež se nám dosud vyhýbaly, se nám tu bohužel sporadicky objevují. Když se podíváte na portfolio třeba hybridních operací, kde se dá předpokládat činnost nějakého cizího státu v pozadí, jsou to desítky případů v Evropě za poslední rok dva. Operace zpravidla nemají kinetický charakter, to asi nikdo nechce, protože to by mohlo vzbudit určitou reakci ze strany států, ale jsou to i činnosti postavené na dezinformacích či propagaci určitého narativu.
Jakého narativu?
Třeba že je ve společnosti všechno špatně, aby to podnítilo nespokojenost se vším. Přestože si tu nemáme v zásadě na co stěžovat, určitě ne v oblasti bezpečnosti, dostupnosti vzdělání či práce na trhu, část společnosti se takovými narativy nechá otřást. Jeden narativ je potřeba jasně vysvětlovat a ten souvisí s tím, že Rusko u nás nikdy neztratilo sféru svého vlivu a představa toho, že se o nás nezajímá, je scestná.
Byl případ Kolumbijce z pohledu vaší práce nějak zvláštní?
Určitě celým jeho průběhem a jak vznikl. Byl to vlastně první případ takového druhu u nás, který se dostal do trestního řízení a pachatel byl odsouzen, byť na základě dohody o vině a trestu. Bylo zajímavé, že takovou operaci lze provést velmi levně. Ukazuje to na nový modus operandi v rámci portfolia hybridního působení cizí moci na území evropské země, tedy na verbování přes Telegram. To směřuje k tomu, že je člověk použitý jako nástroj, což je levné. Je dobře, že to takto dopadlo, protože jsme vyslali signál, že jsme takové lidi schopní odhalit, i když přiletí z jiné země pod falešnou vlajkou.
Nahrává tomuto systému doba? Dříve přece mocnosti cvičily vlastní agenty.
My jsme v roce 2021 vyhostili osmnáct ruských agentů ze země. To má s tímto případem určitě přímou souvislost. Jako demokratická země máme právo se bránit těmito prostředky. Víme, že konkrétně Rusko tu takové aktivity vyvíjí, a musíme se tomu bránit způsobem, jejž nám umožňuje právní systém.
Proč se u nás neděje tolik teroristických útoků?
Je to nejspíš dané bezpečnostní situací u nás, která je velmi příznivá. Nejsme v tomto směru zase tak zajímaví. Pokud se bavíme o hrozbě islámského terorismu, muslimská komunita je u nás umírněná, nemáme na Blízký východ historické napojení. Také si přiznejme, že nejsme významným světovým hráčem, což na to také může mít vliv. Můžeme za to být vděční, ale je potřeba být ve střehu. Ukazuje se totiž, že i přesto, že situace byla dlouho stabilní, tak na pár případech vidíme, že dochází ke změně. Takže je třeba posilovat vnitřní bezpečnost, samozřejmě i finančním rozvojem, to je pro české občany velmi důležité.
Změnilo se prostředí, kde se teroristické útoky dějí? Přesunuly se třeba do kyberprostoru?
To se nedá říct, protože je řada možností, jak mohou určité skupiny prosazovat své zájmy. Kybersféra jde exponenciálně nahoru. V ní jde hodně o prevenci a kybernetickou bezpečnost, je potřeba zvyšovat gramotnost celé populace. Celý život se přesouvá do několika kliknutí na telefonu, ať už jde o bankovní transakce, nebo úkony úřadů. Představa toho, že je v kyberprostoru bezpečno, je falešná. Je vidět velké úsilí státu v oblasti vzdělávání a preventivních kampaní, takže lze říct, že se to zlepšuje. I přesto vyšetřujeme zejména řadu různých kybernetických podvodů. Spousta lidí si myslí, že by se tak podvést nenechali, ale rychle se stanou poškozenými.
To je ovšem trochu jiné než třeba útoky na nemocnice a další instituce, což má za cíl ohrozit společnost.
Je otázka, jestli to tak vůbec je. Při některých útocích pachatel nemusí ihned vědět, že útočí na nemocnici. Často se v kybernetickém prostoru dostane do nějakého systému a teprve pak zjistí, kde vůbec je. Podstata takového útoku někdy může spočívat v motivaci, což může být získání financí. Hacker získá přístup k datům, zakóduje je a vyzve danou instituci k tomu, aby zaplatila a data tak dostala zpět. Pokud takto někdo zaútočí na nemocnici, je to z etického hlediska neomluvitelné. Pachatelé nicméně útočí tam, kam se dostanou, tedy kde je systém zranitelný. Je tudíž nutné mít dobře zajištěnou strukturu.
Kromě terorismu se vaše centrála zabývá i radikalizací mládeže. Pozorujete nějaké nové trendy v této oblasti?
Mezi naše metodické portfolio patří extremismus a násilí s prvky radikalizace. Jsou to případy, jež řeší naši kolegové na krajských ředitelstvích a územních odborech. My jako celorepublikový útvar je koordinujeme a metodicky řídíme. Aktuálně připravujeme tým, který se bude zabývat vzrůstajícím počtem násilných projevů ve školách, které mají prvky radikalizace. Rád bych podotkl, že není namístě říkat, že se nám radikalizují děti ve školách. Počet násilných projevů ve školním prostředí se ale zvyšuje, jde především o ty verbální, přičemž u některých sledujeme prvky radikalizace. Vyložená radikalizace, třeba případ MERDA (skupina mladistvých šířila na sociálních sítích nenávistný obsah, také byli v kontaktu s verbíři Islámského státu, dva z ní se pak pokusili v Brně zapálit synagógu; poznámka redakce), je trochu něco jiného, je potřeba to rozdělit. Co se týče útoků ve školním prostředí, v této oblasti narůstají případy, kdy žáci říkají vrstevníkům nebo píší na internet, že školu vystřílejí nebo zabijí učitelku. Jsou to trestné činy nebezpečného vyhrožování nebo obecného ohrožení. Dá se říct, že je to trend, který sledujeme, a je potřeba se nad tím zamyslet, protože to není žádoucí stav.
Proč to dělají?
Akcelerovalo to po covidu, což shodně ukazují i zkušenosti našich zahraničních kolegů. Velká část populace byla nucená trávit život v on-line prostředí, domnívám se, že to jde ruku v ruce s tím, že máme kvůli rodinnému prostředí méně odolné děti. Rodiče je často nezatěžují a nerozvíjejí jejich kompetence, spíše je opečovávají. Často pak děti odkládají k počítačům a telefonům, neučí je, aby se v on-line prostředí orientovaly. Roste masívní vliv sociálních sítí, jenž vytváří falešný dojem, že všichni jejich uživatelé jsou bohatí, hezcí a úspěšní, což na děti působí negativně. Zároveň i mládež hraje hry, které nejsou přiměřené jejich věku. Je v nich často násilí, což rodiče povolují. Dost často třeba ve hrách typu Call of Duty, jež je určená pro lidi od osmnácti výše, verbují islámské skupiny děti v chatech. Říkají jim tam, že můžou žít jako islámští bojovníci ještě lépe než v té hře. Rodiče jsou dnes nejslabším článkem, přičemž by měli být důslednější, dbát na kontrolu toho, co jejich potomci na internetu dělají, a nastavit jasná pravidla.
Mluvil jste o radikalizačních prvcích, které u verbálních projevů dětí pozorujete. Můžete je specifikovat?
Jsou to často nějaké ideologie, kdy dítě sdílí například obrázky s nacistickou tematikou. V konkrétních případech vidíme, že je to často za tichého přispění rodičů, přičemž jeden z nich může zachytit, že se s dítětem něco děje, ale nezastaví to. Z praxe: má kamarádka pracuje ve škole a jednou jí místo pozdravu deváťák řekl: „Heil Hitler.“ Když ho vyzvala, aby to zopakoval, snažil se jí namluvit, že nic neřekl. Ona o tom napsala záznam a pozvala si rodiče. Takto to má být, protože často děti říkají, že si dělaly srandu, ale známe případy, kdy to jako srandu nemyslí. Nebo mezi sebou skupina vrstevníků sdílí extremisticky zabarvené postoje, část z nich to opravdu jako legraci bere, ale pak je mezi nimi jeden, který to vezme vážně a začne se radikalizovat, až se dostane k tomu nejhoršímu, co daná ideologie nabízí. Často ani není důležité, jestli je to pravicová ideologie, nebo islámský terorismus. Společným jmenovatelem je frustrace.
V jakém smyslu?
Třeba u operace MERDA, kde byli mladiství radikalizovaní Islámským státem, neměli pachatelé vůbec napojení na islámskou komunitu, neumějí arabsky. Motivem byla radikální forma násilí, jež se projevuje skrze extremistické postoje. Člověk hledá ventil a násilí, ať už verbální, či fyzické, ho sytí. Zároveň je důležité říct, že dětem rozhodně nepomáhá ani algoritmus sociálních sítí, který jim v podstatě hází stejné příspěvky, s nimiž už nějak interagovaly, přičemž se tak mohou dostat do takzvaných radikálních králičích nor. Přijde mi, že to v dnešní době mají děti těžké, protože ani jako společnost jsme na tyto problémy nebyli připraveni. Systém na to potřebuje zareagovat, a to hned. Cílem není děti trestat, ale pomoci jim. Především pak v multioborové spolupráci, kde budou spolupracovat školy, Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), rodiny i třeba odborníci v oblasti duševního zdraví, a pokud se to týká i nás, tak policie se státními zástupci. My v tuto chvíli ale nemáme platformu, kde bychom si mohli vyměňovat informace mezi těmito stranami, a legálně ani nemůžeme. S tím by stát měl něco dělat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
