Americký útok na Írán? Není jisté, že je za tím logika
Předminulý víkend Spojené státy spolu s Izraelem zaútočily na Írán. Co bude s blízkovýchodní mocností dál? Změní se režim? A jak to celé jde dohromady s funkčním mezinárodním řádem? Reflex pozval k debatě na toto téma dva odborníky: vedoucího Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity a bývalého zpravodaje ČRo v Izraeli Břetislava Turečka a experta na mezinárodní bezpečnost Jana Ludvíka.
Jak byste popsali to, co se v Íránu za poslední týden a půl stalo?
Břetislav Tureček: Írán se připravoval na ozbrojenou konfrontaci. Myslím ale, že byli překvapeni, že k ní došlo uprostřed rozhovorů se Spojenými státy. Nemyslím, že by se dohodnout nechtěli. Naopak, pro íránské vedení to byla v podstatě jediná šance, jak dosáhnout zrušení sankcí. Samozřejmě byli tvrdí vyjednavači a bylo jasné, že odmítají přistoupit na ultimáta, která prosazoval Donald Trump, tedy nulové obohacování uranu a zákaz balistických raket. To jsou přitom dva klíčové prvky, jimiž Írán hájí své bezpečnostní zájmy v regionu. Z tohoto pohledu byli tedy zřejmě zaskočeni podobně jako řada dalších aktérů.
Jan Ludvík: V zásadě souhlasím. Předpokládám, že otázka nesměřuje k popisu toho, co jsme viděli, ale spíš proč se to děje. A musím říct, že to mi není úplně jasné. Chápu nepřátelství mezi Spojenými státy a Íránem, ale není mi jasné, proč se k bombardování přistupuje teď. Víme přitom, že žádný z cílů, o nichž Trumpova administrativa mluví, nebyl historicky bombardováním úspěšně dosažen. O to méně dává smysl, že k tomu dochází ve chvíli, kdy probíhají jednání a zjevně nejde o poslední možnost. Navíc jde o jasné porušení mezinárodního práva. Nejsem si tedy jistý, jestli za tím krokem stojí nějaká strategická logika.
Čím dál častěji zaznívá, že mezinárodní právo a řád se rozkládají a že pro Česko to není dobře, protože jsme závislí na mezinárodních smlouvách. Je akce v Íránu projev tohoto procesu?
Ludvík: Mezinárodní právo je v tomto ohledu složitá věc. Samotná pravidla jsou jasná a v těchto případech jsou porušována. Zároveň ale platí, že celý systém byl vždy do určité míry pokrytecký. Velmoci, které měly největší vliv na jeho vytvoření, ho samy občas porušovaly. Dnes se ale dostáváme do situace, kdy ho některé státy v podstatě ignorují.
Přitom se jím zaštiťují a své akce legalizují.
Ludvík: Ano, státy vždy hledají argument, proč jsou jejich kroky legální. V případě Trumpovy administrativy je to ale spíš jen fíkový list. Pro Evropu to určitě není dobrý vývoj. Nejde pouze o pragmatické zájmy, ale i o hodnoty, jež v mezinárodní politice hrají roli. Pokud se porušování mezinárodního práva začne normalizovat a nebude na to přicházet reakce, bude k tomu docházet častěji. Samozřejmě, k porušování docházelo vždy a někdy nad ním státy přivíraly oči. Existoval ale minimální společný základ. Shoda, že státy by proti sobě neměly vojensky zasahovat. Pokud tento princip jeden stát poruší a ostatní na to nereagují, ostatní si mohou říct: proč bychom se tím měli řídit my?
Tureček: Jestli můžu navázat, mezinárodní právo porušuje řada států. Když to dělají „ti druzí“, kritizujeme to, když „ti naši“, často nad tím mávneme rukou. A to je i tento případ. Řada kroků, jež v posledních letech podniklo Rusko, byla velmi ostře kritizována. Teď ale v mnoha ohledech vidíme kroky, které jsou tomu velmi podobné, ne ve všech detailech, ale paralela je zjevná, a najednou to mnozí přehlížejí. Tento rozměr bagatelizují i čeští politici. Například vicepremiér Karel Havlíček opakovaně říká, že nemá smysl se porušováním mezinárodního práva zabývat, když ho porušují Spojené státy nebo Izrael. Jak ale upozorňují mnohem erudovanější lidé než já, takový přístup fakticky legitimizuje systém práva silnějšího. A ten vždy vyhovuje velmocím, nikoli menším státům, jako jsme my. Čeští politici se tomu mohou vysmívat do chvíle, než na to doplatíme sami. Dnes se česká reprezentace v této otázce snaží Američanům velmi zavděčit. Jenže za pár let může přijít situace, kdy Spojené státy nad podobnou agresí vůči nám prostě mávnou rukou.
Jak má na tohle Evropa či Česko reagovat?
Tureček: Asi těžko budeme zavádět sankce proti Spojeným státům nebo Izraeli, i když by to z hlediska důslednosti možná dávalo smysl. Jsou to naši spojenci. Za takové situace může být určitým kompromisem třeba zdrženlivější reakce nebo obecnější formulace, například říct, že nám vadí jakákoli eskalace, protože může vést k úmrtím civilistů a k rozšíření konfliktu. Politici to ostatně někdy dokážou formulovat tak, že tím nepřímo kritizují i spojence. Je možné vyjádřit se způsobem, jenž neznamená schvalování vojenské akce, zvlášť když hned první den došlo k bombardování civilních cílů, například dívčí školy. Navíc i američtí bezpečnostní představitelé připouštějí, že neexistovala bezprostřední hrozba ze strany Íránu. A ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Rafael Grossi říká, že nemá důkazy o tom, že by Írán vyvíjel jadernou zbraň. Tím slábnou argumenty, jež měly akci právně ospravedlnit. Je tedy možné vyjádřit solidaritu se spojenci, ale zároveň se distancovat od porušování mezinárodního práva a od zabíjení civilistů.
Ludvík: Myslím si, že jsme v tomto případě mohli mluvit méně. Evropa je stále bezpečnostně provázaná se Spojenými státy a z pragmatických důvodů nechce Trumpovu administrativu rozhněvat. Přesto jsme mohli jasněji říct, že porušování mezinárodního práva neschvalujeme. Hrozí totiž, že se nám to v budoucnu vrátí. Mezinárodní systém může dál erodovat a nemusí to nutně znamenat scénář, že Rusko anektuje Pobaltí a prostě prohlásí, že je to v pořádku. Spíš může přibývat konfliktů obecně, protože si státy zvyknou na to, že vojenskou sílu lze používat i v situacích, které nejsou poslední možností.
Když se vrátíme k Íránu, byla chyba Spojených států odstoupit od jaderné dohody v roce 2018?
Ludvík: Myslím si, že to byla chyba. A přiznám se, že neznám mnoho lidí v bezpečnostní komunitě, kteří by to viděli jinak. Donald Trump od dohody odstoupil s představou, že vyjedná lepší. Přitom byl varován, že to bude velmi obtížné. Pro Írán to byl silný signál, že i kdyby uzavřel se Spojenými státy jakoukoli dohodu, nemůže si být jistý, že ji další americká administrativa nezruší.
Tureček: Už tehdy byly Spojené státy pod silným tlakem Izraele. Ten v podstatě dával najevo, že ho dohoda nezajímá a že je proti. Když se podíváme do dobového tisku, bylo to zřejmé už od roku 2013. Tehdy jsem byl zpravodajem Českého rozhlasu v Jeruzalémě. Ve druhém funkčním období prezidenta Baracka Obamy a po nástupu íránského prezidenta Hasana Rúháního se začaly Spojené státy a Írán opatrně sbližovat a v Ománu probíhala diskrétní jednání. Po dvou letech vznikla dohoda. Izrael ale od začátku signalizoval, že ji bude torpédovat. Za Obamy se to nepodařilo, ale po nástupu Trumpa ano. A navážu na to, co říkal pan Ludvík: jedním z důvodů Trumpovy aktuální akce mohlo být i to, že nebylo vyloučené, že by Írán na nějakou novou dohodu přistoupil. Nevylučoval bych, že existovaly síly, jež chtěly dohodě předejít. Například Netanjahu veřejně říkal už v roce 2002, že je potřeba íránský režim svrhnout. A to v době, kdy Írán ještě vůbec neměl obohacený uran.
Jak moc podle vás Trumpa a Netanjahua ovlivňují jejich domácí motivace? Tedy že Trump je pod tlakem skandálů a Netanjahua čekají na podzim volby?
Ludvík: Můj dojem je, že u Trumpa je těžké jeho rozhodování vysvětlovat racionalitou. Často to působí, že jeho rozhodnutí jsou nahodilá. Samozřejmě může jít i o záměr. Udržovat protivníky v nejistotě. Zároveň to ale může být jen věc jeho osobnosti. Často se zdá, že souhlasí s myšlenkou, kterou právě slyšel a jež ho v tu chvíli zaujala. A když jeho pozornost přitáhne něco jiného, přesune se jinam. Proto je těžké říct, nakolik jsou tyto kroky promyšlené z hlediska domácí politiky nebo mezinárodní strategie. Vždycky si říkám, že existuje možná desetiprocentní šance, že jde o velmi promyšlený plán, který volí riskantní cestu k řešení problémů, jež se dosud nikomu nepodařilo vyřešit. Ale z devadesáti procent to podle mě spíš žádný velký plán není.
Tureček: Pokud jde o Izrael, nepřeceňuji interpretaci, že válka začala proto, aby se Benjamin Netanjahu vyhnul soudu nebo kvůli blížícím se volbám. Íránská karta byla v jeho politice přítomná vždy. Kdykoli se v Izraeli řešila nějaká vnitropolitická krize, například protesty proti zdražování základních potravin, Netanjahu začal mluvit o Íránu. Je to pro něj vždy silná karta, vnější hrozba, jež samozřejmě existuje. Spíš jde o to, jak se s ní pracuje. Může mu to politicky pomoci. Ale to, že někomu nějaká situace vyhovuje, ještě neznamená, že ji způsobil. Příměří může vyhovovat zbrojařům stejně jako válka, a přesto to neznamená, že ji vyvolali. Podobně dnes někteří říkají, že konflikt pomáhá Rusku. To ale neznamená, že by Rusko tu válku rozpoutalo.
Jak se momentálně vyvíjí předvolební situace v Izraeli? Myslíte, že je Benjamin Netanjahu favoritem na obhájení většiny?
Tureček: Ještě jsem neviděl průzkumy zveřejněné po vypuknutí války, takže ty mohou situaci změnit. Před ní ale platilo, že Netanjahuův Likud by byl favoritem voleb, zároveň ale neměl koaliční potenciál. Pokud se však ukáže, že íránský režim přežije, konflikt se bude protahovat a dopady začnou víc pociťovat izraelští civilisté nebo ekonomika, může se to Netanjahuovi i Trumpovi vrátit jako bumerang. Navíc víme, že v USA má válka slabou podporu veřejnosti, dnes ji dle průzkumů podporuje zhruba čtvrtina Američanů.
Ludvík: Ano, tahle válka je ve Spojených státech mimořádně nepopulární. Předchozí intervence, například v Iráku, měly na začátku podporu veřejnosti, i když se později ukázaly jako problematické. Tehdejší americká administrativa pracovala na tom, aby zajistila veřejnou podporu. Teď ale nic takového nevidíme. Donald Trump se prostě rozhodl zaútočit, ale systematickou snahu získat veřejnou podporu předem jsme neviděli.
Tureček: A ještě mu jde k tíži hypotéza, že byl do války dotlačen Izraelem. Co my jsme za velmoc, když titěrný Izrael s námi mává podle svých parciálních zájmů.
Ludvík: To ale není unikátní situace. Že je velmoc zatažená do konfliktu svým menším spojencem, se v mezinárodních vztazích stává. Říká se tomu chainganging. První světová válka je toho příkladem. Když se podíváme zpětně na požadavky, které Rakousko-Uhersko poslalo Srbsku, tak si říkáte: Proč kvůli tomu někdo bojoval?
Myslíte, že íránský režim tento otřes přežije?
Tureček: Je to pravděpodobnější, než že padne. Režim nesvrhly ani bezprecedentně široké protesty, jež byly v lednu stejně bezprecedentně krvavě potlačeny. A řekl bych, že podceňujeme jednu věc. Tady se to prezentuje jako válka proti režimu, ale je důležité, kolik Íránců to bude vnímat jako válku proti jejich zemi. A tím logicky bude establishment argumentovat. Když někdo dnes napadne Českou republiku, také to nebude útok na českou vládu, bude to útok na Českou republiku. A pak hraje roli, jestli ztráty lidské, ekonomické i politické, které sklízejí Spojené státy a trochu i Izrael, nedosáhnou takové míry, že Donald Trump najednou zavelí: končíme. A to v situaci, kdy režim bude sice fyzicky v troskách, ale u moci.
Ludvík: Mě nenapadá případ, kdy by samotná letecká kampaň vedla ke změně režimu. Do určité míry to přispělo k pádu Miloševićova režimu v Srbsku, byť až v nějaké dlouhodobější perspektivě. A potom je velká otázka, co budeme počítat jako změnu režimu.
Jak to myslíte?
Ludvík: Pokud jako změnu režimu počítáme, že nastoupí nový nejvyšší vůdce, tak k tomu již došlo. Ale potom existuje široké spektrum obměny režimu, jež si můžeme v Íránu představit, a je otázka, který z nich bude nový. Pokud by časem moc převzala armáda, tedy nikoliv Revoluční gardy, ale druhá ozbrojená síla v Íránu, bude to jiný režim? Šance, že tam vznikne demokracie, je statisticky velmi malá.
Donald Trump od začátku říká, že to mají vzít Íránci do vlastních rukou a že po generace nebudou mít takovou možnost. Jak tohle v Íránu rezonuje?
Tureček: Čím větší budou válečné škody v Íránu, tím méně budou lidé ochotni řídit se výzvami Donalda Trumpa. Zároveň je důležité připomenout jednu věc: Írán je velmi centralizovaný a relativně dobře organizovaný stát, který má monopol na ozbrojené složky. Na rozdíl od zemí jako Sýrie, Libanon, Irák, Afghánistán nebo Jemen nejsou v Íránu mezi obyvatelstvem rozšířené zbraně. Ty mají jen některé kočovné skupiny v odlehlých oblastech, spíše kvůli ochraně před lupiči nebo divokou zvěří. Existují sice ozbrojené skupiny, třeba kurdské milice nebo balúčští povstalci na východě země, ale jejich síla je malá. Navíc sledují vlastní regionální cíle, jež se často neshodují se zájmy městské protirežimní opozice. Představa, že by třeba dobře vycvičené kurdské milice z Iráckého Kurdistánu vyrazily ze základen v Iráku a svrhly režim v Teheránu, je nerealistický scénář. Mohou maximálně zaměstnávat část sil na severozápadě země.
Nástupcem Alího Chameneího byl o víkendu zvolen jeho syn, Modžtaba Chameneí. Co je to za osobnost?
Tureček: Vidíme, že byl vybrán navzdory tomu, že Izrael hrozil otevřeně zabitím jak jemu, tak těm, kdo ho vybrali. A navzdory tomu, že i Trump avizoval, že je pro něj nepřijatelný. Potvrzuje se, že čím většímu nátlaku Írán čelí, tím sveřepěji na to reaguje. Výroky Izraele a Trumpa možná podrazily nohy některému z kandidátů, jenž mohl být pragmatičtější a otevřenější spolupráci se Západem. U Modžtaby Chameneího se však objevovaly i vnitřní výhrady. Upozorňovalo se, že by nástup syna působil jako dynastické předání moci. A pokud jde o ty pragmatičtější alternativy, zmiňoval se například Alí-Rezá Aráfí. Ten patří spíš k pragmatickému křídlu režimu a v minulosti se mj. účastnil ekumenických aktivit s křesťany. Teď už víme, že novým vůdcem nebude.
Ludvík: Debata o novém vůdci ukazovala zásadní problém celé kampaně. Pokud je cílem změna režimu, pak postup, který volí USA a Izrael, historicky nefunguje. K tomu bývá potřeba pozemní invaze, nebo alespoň velmi promyšlená podpora občanské války. Máme příklady, kdy k výměně režimu došlo, například po amerických invazích do Afghánistánu a Iráku nebo po sovětské intervenci v Afghánistánu. Tyto operace měly řadu negativních důsledků, ale režim změnily. A pokud je cílem něco jiného, například zničení íránského jaderného programu, omezení balistických raket nebo vynucení kapitulace v nějaké formě, pak je zase problematické likvidovat vedení režimu. Potřebujete totiž někoho, kdo s vámi bude schopen vyjednávat. A Spojené státy dnes zjevně nemají moc partnerů, s nimiž by jednat mohly.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
