Čech bojující na Ukrajině: Na frontě umírá až 1200 nepřátel denně. Spolu s Rusy na nás útočí i Afričané a Indové

MB:Ještě než začneme, tak musím říct, že vypadáš hrozně. Máte teď vůbec čas si aspoň na chvíli lehnout, nebo jedete rovnou dál?

Gibbon: Asi pojedeme rovnou. My vlastně nemáme čas se vyspat skoro nikdy, kromě měsíčního volna, které získáš po plnění bojových operací. Jsme pořád ve spánkové deprivaci. Dneska ve tři ráno jsem ještě vezl kluky na frontu a zpátky.

MB: Jak ses k téhle „práci“ dostal?

Gibbon: Není tajemstvím, že jsem dřív pracoval v humanitární organizaci a na Ukrajině jsem byl skoro dva roky. Už od začátku plnohodnotné války mě to sem táhlo a chtěl jsem do armády, ale tehdy mi to bývalá přítelkyně rozmluvila. Zpětně jsem za to rád, protože ze začátku byla životnost cizinců velmi špatná. Postupně jsem se seznamoval s místní kulturou, s lidmi, udělal jsem si tu spoustu známých mezi civilisty i vojáky. Naučil se ukrajinsky. Čím dál víc jsem měl pocit, že nedělám dost, že musím dělat víc a víc tlačit proti Rusku. Ten pocit ve mně rostl, až jsem se jednoho dne rozhodl.

MB: Máš pocit, že ses rozhodl správně? Jak dlouho to děláš?

Gibbon: Za chvíli to bude půl roku od podpisu kontraktu. Tři měsíce byl výcvik. Hodně tvrdý výcvik. A teď jsem třetí měsíc v „práci“. Jsem stoprocentně přesvědčený, že jsem se rozhodl správně. Jsem přesně tam, kde mám být.

MB: Jaké jsou tvoje úkoly? Co konkrétně děláš?

Gibbon: Primárně jsem bojový řidič v brigádě. Dostáváme speciální úkoly, takže jezdíme na místa, kam se jiní nedostanou. Mým úkolem je naložit kluky, dovézt je na pozice, zásobovat je tím, co potřebují, a po splnění mise je vyzvednout a odvézt zpátky. Transport je dneska asi nejnebezpečnější část jakékoliv mise, protože jsi primárním cílem dronů a dělostřelectva. Kromě toho jsme trénovaní i na jiné úkoly, třeba na záčistky nebo útočné akce. Záleží na tom, co přijde shora.

MB: Jak si to mám představit v praxi?

Gibbon: Vyrážíme při přelomu noci a dne, kdy je nejmenší šance, že nás zasáhnou drony. Máme danou trasu, známe pozice v našem sektoru. Kluky co nejrychleji dopravíš na místo, vyložíš a okamžitě se snažíš zmizet.

MB: To je teorie. Jaká je realita?

Gibbon: Cesta na pozice trvá třeba tři čtvrtě hodiny až hodinu. Vykládka by měla oficiálně trvat 30 sekund, ale to je často nereálné. Někdy jsi na místě minutu, minutu a půl, někdy i dvě. Číhají na tebe hlavně drony, protože dnešní válka je z velké části o dronech. Když vidíš, že se to blíží, musíš okamžitě zmizet. Je to hlavně o štěstí.

MB:Takže otázka není, jestli na vás něco poletí, ale kdy. Jak to teď na frontě vypadá?

Gibbon: Je to nešťastné. Rusové postupují pomalu, ale postupují. Zároveň se nám daří je místy tlačit zpátky, ale je jich strašně moc. Nehledí na cenu lidského života. Denně přicházejí o obrovské množství lidí. Když to vidíš na vlastní oči, je to deprimující – vidíš, jak hluboko může člověk klesnout a jak prohnilý je celý ten systém. Na frontě na jejich straně umře denně tisíc až dvanáct set lidí. A pořád jdou noví a noví proti nám.

MB:Kdo proti vám stojí?

Gibbon: Záleží na části fronty. Potkáváme cizince z Afriky, Pákistánu, Indie, ale i Rusy. Dobře vycvičení Rusové nastupují spíš tam, kde vědí, že je naše brigáda. Většina ostatních jsou dobrovolníci bez výcviku. Z vojenského hlediska je to tragikomické, ale z jejich pohledu to dává logiku – jde jim o to poslat tam co nejvíc lidí.

MB:To území, o kterém Rusko tvrdí, že ho „osvobozuje“, dobývají tímhle způsobem?

Gibbon: Přesně tak. Nejprve se tam po malých skupinkách proplazí, někde se zakopou, čekají na posily, přepadávají logistiku. Když se jim to podaří, nastoupí jich víc a tímhle způsobem to území postupně obsazují. Do toho na nás sypou, co se dá. Rakety, dělostřelectvo, drony, pumy...

(V tu chvíli se ozve silná detonace v dálce a zachvějí se okna.)

MB:To bylo co?
Gibbon: To byly dva kaby.
MB:Dva kaby?
Gibbon: Jo.
MB:Teď, co tady sedíme, tak někde něco dopadlo?
Gibbon: Ano. Znělo to jako KAB. To je řízená aeropuma. Jsou to staré letecké pumy upravené tak, aby je mohli navádět na dálku. Dnes už doletí klidně i zhruba 270 kilometrů. Nebylo to úplně blízko, ale ani úplně daleko – zaklepala se okna. Houkají auta.

MB:Teď mi přišla notifikace, poplach od bezpečáků. Máme jít do krytu?
Gibbon: Ne, v pohodě.

MB:Ta válka je tady hmatatelná, i tady v Dnipru. A to jsme asi 100 kilometrů od fronty.
Gibbon: To dneska už bohužel nic neznamená.

(Později se dozvídám, že nešlo o letecké pumy, ale balistickou raketu Iskander).

MB:Co se dozvídáš od zajatců?

Gibbon: Zajímá mě jejich motivace. Když je převážím, snažím se s nimi mluvit. Většinou tvrdí, že jim slibovali nebojové pozice, dali jim minimální výcvik a poslali je rovnou na frontu. Pro mě je to nepochopitelné, ale z jejich pohledu to smysl dává.

MB:Jak dlouho tu chceš zůstat?

Gibbon: Mám kontrakt na tři roky, ale budu tady, dokud Ukrajina nevyhraje, nebo dokud to neskončí. Chtěl bych tady pak zůstat žít.

MB: Kdyby vás někdo chtěl podpořit, co vám chybí nejvíc?

Gibbon: Nejvíc nám chybí zdroje energie – dobíjecí stanice, generátory – a hlavně auta. Auta se na Donbasu ničí neustále. Transport a elektřina jsou pro nás největší problém.

MB:Tobě osobně chybí nejvíc spánek?

Gibbon: Spát se dá, ale málo. Spánkovou deprivací trpíme všichni. Doženeš to, když máš volno. Jinak osobně nic zásadního nechybí.

MB:Máš nějaký vzkaz pro lidi v Česku?

Gibbon: Těm, kteří podporují, bych chtěl vzkázat, ať v tom pokračují. Pokud se to nezastaví tady, půjde to dál.

MB:Tvoje zkušenosti se objevují na sociálních sítích pod účtem Gibbon. Budeš v tom pokračovat?

Gibbon: Ano. Starají se o to kamarádi, já jim posílám reporty, fotky a videa. Chci v tom pokračovat, třeba to jednou někomu poslouží jako zdroj informací.

MB: Držím palce, ať ten konec přijde co nejdřív a můžeš tady jednou v klidu žít.
Gibbon: Děkuju.