Lucie Bílá: Byla jsem chodící štěstí a všude mě bylo plno. Uměla jsem rozzářit, ale i opít každého
V naší zemi byste nenašli moc lidí, kteří si zaslouží označení hvězda víc než Lucie Bílá, která je kromě svých nesporných uměleckých kvalit ještě vzorem empatie a altruismu. V současné době vychází Lucii album, jehož název ji výstižně charakterizuje. Obyčejná holka. Tou podle mě zůstane i po překročení letošního, kulatého jubilea.
Na vaší nové desce mě překvapila smutná písnička Máma od Pokáče. Ten píše spíš vesele, ne?
Pokáč je snový autor. Nejenomže má poetické, vtipné, a přitom hluboké texty, ale stačí mu napsat pár mejlíků, pár SMS, jednou zavolat, jednou se s ním sejít a vznikne písnička, z níž mám pocit, že jsem ji napsala já. Použije v ní moje slova, moje obraty, moje myšlenky. Máma je nádherná věc, ve které není nic navíc a ani v ní nic nechybí. Vzbuzuje v lidech krásné a pravdivé emoce. Při křtu desky se jeden redaktor rozplakal, že jsem ho musela obejmout. Včera na jevišti plakala moderátorka, a to nemluvím o lidech v sále. Táta sice rád vtipkuje, že lidé na mých koncertech pláčou, protože chtějí domů, ale já jsem za podobné reakce vděčná. Pokud vzbuzuji v lidech emoce, pokud oslovuji jejich city, má moje práce smysl.
Je fajn, že vám posluchači i tahle závažnější témata věří…
Už mám mnohé prožité, v sobě bezmála šedesát let informací, a to by bylo, aby to nebylo znát. Nikdy jsem jen nepřednášela myšlenky druhých, v textech byly vždy moje pády, touhy, štěstí i přání. K mému povolání nestačí jen hlas, ale i chuť a potřeba dát lidem kus sebe.
Co vás napadne při vzpomínce na vaši maminku?
Že je škoda, že jsem se jí víc neptala. Měla jsem pocit, že mám spoustu času. Byla úžasná, laskavá, veliká a já měla pocit, že tu bude napořád. Její odchod mě zasáhl tak, že jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. Nebyla jsem na to připravená. Ale na to se ani připravit nedá. Když člověk přijde o maminku, jako by s ní odešlo to dítě v něm… a já jsem tak strašně nechtěla být už dospělá.
Z jaké rodiny vlastně pocházíte?
Z krásné, čisté a skromné. Neměli jsme víc než jen sebe a taky jsme ani víc nepotřebovali. Všichni jsme si pomáhali a měli se rádi. Bydleli jsme v bytě, kde nebyla ani voda. Přesto jsem zažila to nejkrásnější dětství, jaké jsem si mohla přát. Možná proto jsem si vždy vážila toho, že mám šanci změnit svým blízkým život a zahrnout je vším, čemu se nám nedostávalo. Moje rodina je to nejdůležitější a jsem šťastná, že ji mám.
Proto pomáháte spoustě jiných rodin?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
